Jednoho odpůldne pozoroval děd vnoučka Ladíka, kterak si na dvorku hraje se svým milým přítelíčkem, veselým štěňátkem Azorkem, jejž před několika dny dostal od makotřaského ovčáka.

„Ladíku, vidím jak je tvůj pejsek šikovný. Vsadím se, že i plovati dovede,“ oslovil čtverácký děd svého prapotomka.

„Inu, toho dovede, dědečku, pejsci přeci umějí plovati již odmalička,“ souhlasil hoch, potěšen dědovou pochvalou.

„Nu, Ladíku, vsaďme se, že Azorek nepřeplave ni tak malého rybníčku, na kterém na dvoře tety Benýškové plavou husy a kachny. Přeplave-li, koupím ti u cukráře za pět korun bonbónů.“
 
„A to je snadné dědečku, rybníček u tety přeci nemá více nežli na dva lokty šíře, i takový Azorek jistě lehce přeplave,“ těšil se chlapec na snadnou výhru.

„Tedy domluveno,“ usmál se sivý čtverák, přistoupil k milému štěňátku, uchopiv jej v týle pozdvihl nebožátko do výše a učiniv jen pár kroků, vhodil jej opodál do studny.

„Podívej Ladíku, opravdu plovati dovede,“ nahýbal se děd nad studnou, „leč i přesto, že naše studna ani takové šíře jak Benýškovic jezírko nedosahuje, přec ji nepřeplave, neboť nemá břehu,“ smál se čtverák, zatímco Ladík, pochopiv teprve nyní dědův žert a vida marné snažení Azorkovo v hloubi studně, počal natahovati.