„Karkulko, Karkulko, no tak, kde vězíš?“ ozval se
poněkud ospalý a nevrlý ženský hlas. Pusu
otevřela dokořán a hlasitě si zívla. Ruku si před
ni nedala. Proč taky? Byl tu někdo? Nebyl, tak co. Žena vyndala z
košíku láhev, načala ji, ucucla si z ní, pak
ještě jednou, a vrátila ji zpět k bábovce. Kdyby ta
holka zatracená tady byla už před chvílí, měla
by babička flašku celou. Ano, nikdo jiný za to nemůže než
ta holka. Ona snad nikdy nevyroste. Ha, tamhle je.
Karkulka seděla na bobku před chatrčí a cvrnkala
kuličky do důlku. Hrála si sama se sebou. Široko daleko tu
nikdo nebydlel a sourozence neměla žádné. Možná,
že to bylo i dobře, že žádného neměla. Třeba by
se jí taky vysmíval jako Jeníček, ke kterému
se vždycky přidala i Mařenka, nebo jako ten mrňavej kluk, co se
klidně nechá unést liškou, ten Budulínek. Ale
aby toho nebylo málo, utahoval si z ní dokonce i
Smolíček, což už bylo i na Karkulku moc. Sám si,
kluk střapatá, bydlí s jelenem, chodí jako
hastroš a jí, Karkulce, bude kecat do módy? To
Karkulku trápilo. Vždyť vypadala ve svém červeném
oblečku tak hezky. Každý, kdo nebyl slepý, musel
uznal, že jí to sluší. Ale to ty hloupé děti
neviděly. Když náhodou na Karkulku narazily, a to se stávalo
jen zřídka, začaly se jí pošklebovat a volat na ni:
„Červená karkulko, červená, červená.“ A
ještě se smály. To se Karkulce nelíbilo. Ani trochu.
„Karkulko,“ přidala žena na hlase až to Karkulkou trhlo. Lekla
se. Kuličky nechala kuličkami a šla domů. Maminka bude potřebovat
s něčím pomoct. Otevřela dveře. Žena seděla u okna.
Obrátila se na Karkulku.
„Kde se couráš? Už jsem tě jednou volala!“
Karkulka sklopila oči a neodpověděla. Stejně by nic na svou
obranu říct nestihla. Matka ukázala na košík.
„Odnes to babičce a až se vrátíš, můžeš tady
uklidit. Je tu zas svinčík. No co koukáš? Ať už si
pryč!“ S bouchnutím dveří si žena zalezla do
pelechu, kde si ještě předtím než usnula, pochutnala na
několika rumových pralinkách.
Babička ležela v posteli. Nebyla nemocná ani nemohoucí.
Byla jen na mol a čekala na obvyklý přísun moku.
„Doufám, že Karkulka nepřitáhne zas bábovku,
tu si může strčit někam. Kdyby radši vzala o nějakou tu flašku
víc, to by bylo něco. A kde vůbec je? Už by tu měla bejt.
Jééé, já mám děsnou žízeň!
Oni mě tu snad nechaj umřít žízní.“
Karkulka se loudala lesní cestou a přemítala o svém
osudu. Co je to za život? Vždyť nemůže být nikdy ani
dospělá. Přitom dětské starosti nemá. Matka
se věčně povaluje opilá v pelechu a Karkulka aby dřela za
obě. No nemá ona smůlu? Čím se vlastně liší
od Popelky? Rozdíl je jen v těch hadrech, ale i pro ně se jí
vymívají. Jako Popelce. Jenže ta je na tom podstatně
líp. Copak ta. Vezme si jí princ. Ale co čeká
na Karkulku? Jen vlkův žaludek, kde se musí mačkat s
babičkou. Už se jí i párkrát stalo, že si
myslela, že kdyby přišel myslivec o vteřinu později, byla by se
bývala udusila. Aspoň že na myslivce je spoleh´.
„Aaa, tamhle je. Ta je tak hezká!“ slintal z poza smrku
vlk. „Úplně k sežrání. A já mám
takový pech, že si do jejího mladého, libového
masíčka ani kousnout nemůžu. Ne, ne. Kdepak, to nejde.
Zkazila by se tím celá pohádka. Z Karkulky by
byly Karkulky nejmíň dvě a co potom s nima, že jo? Ona
stačí taková pěkná holka jen jedna. Oni tři
baby v žaludku, to by bylo sado-maso jak vyšitý. To už by
snad ani pro ty děti nebylo. Aach. Ta je, lidi, ta je! - - - Baf!“
„Jeee!“ vyjekla Karkulka a upustila košík na zem: „Co
blbneš?! Víš, jaks mě vyděsil?“ Durdila se a sbírala
ze země pomačkanou bábovku, aby ji dala zpátky do
košíku.
„Hehe, a že to pořád funguje.“
„Že si nedáš pokoj! Mohl bys mít už rozum!“
„Rozum, nerozum. Radši mi řekni, kam máš namířeno.“
„Ty ses vážně nezměnil. Myslíš, že mám
čas tady s tebou debatit? Udělal bys líp, kdybys šel k nám
domů uklidit. A vůbec. Nezdržuj. Babička mě čeká, víš?“
„Vím, vím, tak já už mizím. Už mizím,
abys neřekla.“ A vlk byl v trapu.
No to je dost. Ten je domejšlivej až hrůza. Za chvíli mě
bude oslintávat a on si snad myslí, že mám chuť
se s ním bavit, ne?
V
chaloupce
Uuuf. Auky, auky. Ta babička snad přibrala. Ouvej, ouvej, ta tlačí
víc jak ňáký šutrasy a že i s těmi mám
zkušenost. Už snad aby přišel myslivec. Jéj, to je peklo.
To utrpení!
Ťuky, ťuk.
„Kdopak je za dveřmi?“
„To jsem já, Karkulka.“
„Pojď dál. Už jsem tě čekala.“
„Zase ty? Tak nedělej s tím cavyky. Víš, že mám
ještě dneska spousty práce. A dávej bacha, ať mi
nepomuchláš šatečky.“
Vlk otočil oči v sloup: „Tvoje starosti bych chtěl mít,
holka,“ otevřel pusu a než stihla Karkulka ještě něco jadrného
říct, měl ji v žaludku.
„Šmankote, babi, že ty se cpeš čokoládou? To mi už
příště nedělej. To by taky nakrásně myslivec
nemusel stihnout, víš?“
„Jo, jo,“ pokyvovala babička spokojeně hlavou. „A kde máš
košíček?“
„Babi, to snad už ale nemyslíš vážně, viď? Dyť
se tu sotva vejdem a ty bys tu chtěla ještě košík?“
„Tak nemusíš brát celej košík – škyt,
škyt, škyt – stačí, když vezmeš flašku.“
„No, jen se neraduj, matinka to nevydržela, takže lahvinka je o
poznání lehčí.“
Najednou se břicho uvolnilo, to jak myslivec vlkovo břicho
rozpáral. Karkulka vyskočila jako nic, babičku musela
vytahovat s myslivcem. Jen co byla babička venku, rozhlížela
se po místnosti, po košíku. Když zahlédla
láhev, zasvítila jí očička a už dění
kolem sebe nevnímala. Myslivec se mohl přetrhnout, aby obě
přiměl k tomu, aby vlkovi všichni společně nanosili do břicha
kamení. Babička by stejně daleko nedošla a Karkulka se
vypařila uklízet domů. Takže šutry zbyly na myslivce. A že
to byl chlap, tak to moc nepřeháněl. Proto se vlkovi
nezdálo, že kamení je lehčí než babička s
Karkulkou dohromady. Byl to prostě fakt.
|