Jiřina z Kopanin |
Jiřina z Kopanin odpověděla na můj první inzerát v Mladém světě. Jako adresu však uvedla knihovnu Divišov, patrně ve snaze zatajit před rodiči své seznamovací pokusy. Marně. Vydal jsem se do Divišova Jiřinu přepadnout. Přepokládal jsem, že v sobotu v knihovně nebude a byl jsem proto připraven "pročesávat" celý Divišov a ptát se po ní, jenže jsem ji překvapivě v knihovně našel. Tu sobotu se totiž konala v Divišově místní spartakiáda, Jiřina na ní cvičila a knihovnu si zvolila za svou základnu a šatnu. Takže jsem ji poprvé uviděl už v modrém spartakiádním úboru, který odhaloval mnohé. Bohužel, protože Jiřina měla na můj vkus moc tlusté nohy. Jiřina byla mou nečekanou návštěvou příjemně překvapena, zatáhla mě na stadiónek, kde se ona spartakiáda konala a co chvíli za mnou odbíhala. V její "modré" skupině však bylo mnoho krásnějších žen a dívek a tak jsem se díval spíše po nich, jak jim to cvičení sluší. Pak za mnou samozřejmě přiběhla Jiřina, odtáhla mě do knihovny, tam se převlékla ze cvičebního úboru do civilu, což jejímu vzhledu prospělo. Projevila náramný zájem o jízdu ve tříkolce Velorex, takže jsme si udělali třináctikilometrový výlet do Vlašimi a zpět – jen jako projížďku, ani jsme ve Vlašimi nezastavovali. Potom mě Jiřka zanavigovala i s Velorexem do lesa, vylezla a táhla mě za sebou. Lehla si do měkké trávy a sundala brýle. Byla zcela jasně připravena k polibku. To už na mě bylo moc hr. Kdyby se mi ta holka líbila, prosím, nic proti nezávaznému polibku, ale líbat nehezkou holku hned při prvním seznámení se mi opravdu nechtělo. Tak jsem výzvu ignoroval. Jiřka si opět nasadila brýle a vzdychla nad mou nedovtipností. Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že se mnou je to složitější, že já jsem se na rozdíl od ní na první pohled nezamiloval. Tak jsem aspoň zkoušel vyzvídat: „Kde tady v Divišově bydlíš?“ „Já tu nebydlím,“ povídá Ona. „Já dojíždím z Kopanin a někdy tu přespávám, třeba když zmeškám autobus.“ „Kde vlastně jsou ty tvé Kopaniny?“ zajímám se. „Asi 30 km odsud, ale nikde na mapě to nenajdeš, je to jen pět chalup, jedna z nich je ta naše.“ „Já mám podrobnou mapu, na které je všechno, tam to určitě najdu.“ prohlásil jsem tónem zkušeného cestovatele. „Ba ne, nenajdeš, když ani nevíš, kde to hledat.“ „Najdu, já na mapě najdu všechno. Můj život je plný podrobných map.“ povídám sebevědomě. „Ale když nevíš, kde to hledat, tak ty Kopaniny nenajdeš.“ tvrdila Jiřka. Měla pravdu.
Podruhé jsem se s nehezkou Jiřkou sešel ve Vlašimi. Blábolil jsem blbé banální bajky o tom, že vzdělání partnerů by mělo být vyrovnané, zatímco ona má jen gymnázium s knihovnickou nástavbou, kdežto já mám vysokou. Bědovala nad mou blbostí, zatímco já si dělal cestičku, jak vybruslit z dalšího vztahu s nehezkou holkou. Pak jsme zajeli na Džbány, pěkně Velorexem až na vrchol kopce (dokonalá turistika), Jiřka vybalila buřty a začala shánět suché větve, já vyndal hadičku a vycucl trochu benzínu z nádrže, aby bylo něco na podpal. Benzín jsem vylil na suchou zem a zapálil sirkou, zem vzplála a stačilo na ni naházet připravené větve, čímž vznikl táborák potřebný k opečení buřtů. Jiřka mi opět nabízela tvář k polibku, ale já nechtěl. Pak mě Jiřka odnavigovala domů a já konečně uviděl ty její Kopaniny. Na mapě skutečně byly, jen bylo třeba hledat je na správném místě. Před naším dalším setkáním došlo v mém životě k zásadní změně: koupil jsem si Trabanta (konečně auto, jak má být) a Velorexa jsem prodal. Cestou z Brna do Prahy jsem zvolil okliku Jihlava-Pelhřimov-Vlašim, kudy se tenkrát často jezdilo. Tato oklika mě navedla do blízkosti Kopanin, stačilo jen odbočit a Jiřku doma přepadnout. Byla notně potěšena (mnou, nikoliv snad Trabantem), takže jsem jí neprozřetelně dovolil, aby mi dala pusu. Asi po dvou hodinách oboustranného povídání banálních bajek jsem pokračoval do Prahy. Závěrečné slovo v našem vztahu však měla Jiřka. Zavolala mně do ČKD a pozvala mě do Divišova. Nic zlého netuše jsem za ní vyrazil i s novým Trabantem. Jiřka na mě podle dohody sice čekala v knihovně, avšak ne sama. „To jsou moji kamarádi, Petře. Pomohli mně najít samu sebe. Já se s tebou rozcházím, protože nemáš ani za mák selského rozumu.“ „Tos mně snad mohla říct rovnou do telefonu. Já jsem se těšil na výlet s buřty a ty takhle.“ „Stejně si nemáme o čem povídat.“ řekla Ona. „To snad trochu přeháníš, Jiřko.“ zkouším namítat. „Možná. Promiň. Ale že se rozcházíme, na tom se už nic nemění.“ Odjížděl jsem jel notnými oklikami zpátky do Prahy ve snaze uspořádat si myšlenky. Došlo mi, že mé banální bajky o rovnosti vzdělání partnerů pravděpodobně zapůsobily a že Jiřka udělala sama jen to, co bych stejně po čase udělal já. Tedy že bych zařídil rozchod. Jenže já s tím zatím nespěchal, protože jsem momentálně nikoho jiného neměl. Takže holka, se kterou jsem se chtěl časem rozejít, mně dala elegantní kopačky přímo před svými kamarády, se kterými se o tom pravděpodobně radila. Tuhle potupu jsem dlouho nemohl spolknout.
|
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Montrealer', 19.05.2008 02:43.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení |
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|