Štrádoval jsem si to tak z práce domů a zlákala mě již v názvu označená restaurace, resp. zahrádka, a proto jsem usedl ke stolu a jal se rozjímat v pátečním odpoledni nad pivečkem. Myslím, že nebudu popisovat momenty, které většina z Vás nezná, ale přesto mě zaujaly…

            Usadil jsem se tedy ke stolu, na téměř prázdné zahrádce. Jedinými návštěvníky byli pravidelní Slatinští Matadoři, v průměrném věku 60-80 let. Objednal jsem si pivko a s chutí se napil, abych spláchnul tu pachuť pracovního dne, který mě opravdu až tak moc nenaplnil. Abych se přiznal, tak jsem to tam dnes tak trošku protrpěl. Ale již jsem na pivečku a nálada se mi tedy patřičně zlepšuje. Je však pravdou, že nemám ve zvyku chodit sám po hospodách, ale když je chuť, tak je chuť.

            Zahleděl jsem se do jasné oblohy, skrze třepetající se listí ve větvích a nasál svěží jarní vzduch, který pozvedl můj ztrouchnivělý pocit kamsi k výšinám. Vlna pohody mě zanesla kamsi jinam a nevnímal jsem ty šedé pocity, které se mé mysli občas dostavují. Jak málo stačí člověku k radosti, aby procítil ty chvilky štěstí, jenž jsou nadosah, avšak ne vždy je lze tak snadno uchopit.

            Musím přiznat, že to pivko jsem si vážně moc užíval, poté, co jsem měl téměř na dva roky „stop stav“, po mé hospitalizaci v pakárně (Standa snad promine, že jsem pro název onoho zařízení převzal jeho označení). Člověk si vlastně uvědomí, jak je krásné jen tak být.

            Při tom rozjímaní mi po krátké chvíli dolehly k uším velmi zajímavé rozhovory již právě zmíněných Matadorů, kteří v této hospůdce zřejmě tráví valnou část svého „důchodového času“. Samozřejmě již v dětství mě máma poučila, že není slušné poslouchat cizí rozhovory, ale v tomto případě se jaksi nebylo možné ubránit. Jedná se o postavičky, kterým lze po chvíli naslouchání jen stěží něco vytknout. Jeden zasloužilý děd – asi nejstarší z nich – už mě dokonce po třech návštěvách tohoto podniku zdraví „nazdar mladej“ a musím uznat, že z toho nemám vůbec špatnej pocit. Je to tím, že ač bydlím na tomto místě jen od února 2008, najednou mám pocit, jako bych sem nějak víc patřil.

            Aniž bych si to uvědomoval, občas jsem se nějaké té větičce bezděky uchechtnul, protože prostě nebylo možné zůstat vážným. Je až s podivem, kde na to ti pantátové chodí. Ať už se bavili o zdražování, houbách či hospodách v okolí, vždycky to někdo z nich okořenil nesmrtelnou hláškou, která snad už k tomu jejich věku patří. Ty úsměvy na jejich – někdy již trošku vrásčitých – tvářích, otáčely mou hlavou na stranu, aniž bych chtěl a musel jsem konstatovat, jak ty hospůdky dokážou lidičky sdružovat.

            V celkové pohodě jsem zkonzumoval tři pivka a po mé dlouhodobé abstinenci se dostal do jakés takés menší náladičky. Přitom jsem si pokuřoval a bavil se jejich řečmi. Po chvíli mi přestalo připadat divné, že jsem vlastně poslouchal něco, co možná mých ouškám nenáleželo, ale ohromně jsem se pobavil. Každý z nich – a bylo již asi šest – měl zvláštní kouzlo osobnosti, vybroušené mnoha lety prosezenými v podobných lokálech.

Jak jsem nazval i toto vyprávění, jednalo se opravdu o oduševnělé řeči, ale jejich oduševnělost spočívala vlastně v jejich obyčejnosti. Člověk si uvědomí, že tito prostí lidé, kteří prožili již valnou část svého života a do hospůdky chodí s železnou pravidelností a velmi rádi, jsou vlastně velmi zajímaví pro svou lidovost. Je osvobozující tento pocit, když nasloucháte lidem, kteří si na nic nehrají a jsou prostě takoví, jací jsou.

A tak musím uznat, že po vypití třech piv, bez dialogu, hledíc před sebe s pocitem zvláštního naplnění, jsem si řekl, že tuto věc napíšu a byť nepoukážu na nic pro Vás neobvyklého, zmíním se alespoň o „nesmírné velikosti bytí“, která spočívá v nás všech, ale někdy je těžké si ji uvědomit.

Je vlastně krásné, že něco tak obyčejného dokáže člověka zaujmout a inspirovat k popisu všedních událostí.

Vzhledem k tomu, že už jsem na Liteře čtyři roky nic nenapsal a v podstatě jsem měl obavu vrátit se jako autor (tudíž jsem delší dobu jen četl Vaše dílka a nedopouštěl se ani žádných hodnocení), tak právě dnes nastala ta chvíle, kdy se mé prsty odhodlaly sesmolit obyčejný příběh o obyčejných lidech a věcech. A vlastně nevím, možná jsem se dopustil velmi jednoduchého vyprávění, ale přišlo mi to smysluplnější, než něco nahrubo strouhat a plodit věci neživé.