### V ZEMI, KDE ZÍTRA UŽ ZASE MŮŽE ZNAMENAT COKOLIV ###

*** Předehra ***
Cely život jsem musela poslouchat. Nejdřív rodiče doma a učitele ve škole, pak manžela doma a všelijaké šéfy v zaměstnání. S rostoucími dětmi a přibývajícími léty a kily mne pomalu ale jistě začínalo docházet, že zase tak vždy a všude poslouchat nemusím. Pročež to u nás doma začalo jit od desíti k pěti a skončilo to rozvodem.
Konečně jsem si (v mezích finančních možností) mohla dělat, co jsem chtěla. Mohla jsem studovat, cestovat, cvičit, jezdit na čundry a chodit do kostela. No a právě v tom kostele jsem někdy v květnu 2005 objevila na zdi papír, ze se hledají rodiny ochotné přechovávat 3 týdny v lete ruské sirotky, které je možno adoptovat. Tak jsem se přihlásila. Původně mělo přijet 24 dětí, ale nakonec jich přijelo jenom 7. Takže jsem měla kliku, ze jsem vůbec nějaké dítě dostala … 11-tiletou Ljubu.
Když děti odjely, zahájila jsem adopční proces. Zaplatila jsem značnou původní sumu, sehnala sociální pracovnici na “home study”, sháněla jsem kdejaké dokumenty včetně dvojitých otisků prstů celé rodiny. Zkratka jsem byla prokádrována od spodního prádla až po zlatý zub, od bankovního konta až po škatule v garáži. Moje sociální pracovnice sice nebyla nějak moc zvědavá na perfektně uklizenou domácnost (jinak by pokoj mého syna neprošel [* – tenkrát tak 25 let stár]), ale také nebyla nějak moc pracovitá. Slíbila mne hotové “home study” ke konci roku 2005, ale konečně (!) ho dodělala až v květnu 2006.
Pak přišlo a přešlo léto a já jsem se začala chystat na podzimní celosvěťák [*Musím se Jiřiny zeptat, co to je] do Texasu 11. listopadu. A najednou bác! Koncem října mně bylo sděleno, že musím být 5. listopadu v Petrozavodsku. No, co se dalo dělat. Měla jsem smíšené pocity. Jednak jsem byla ráda, že se konečně s tou adopcí něco děje, ale na druhé straně mne mrzelo, že na ten celosvěťák nemohu jet. A taky jsem byla naštvaná. Kupovat letenky a shánět vízum týden před odletem se pěkně prodražilo (turistické vízum za 4 kila). No ale tak jsem jela a naštěstí jsem byla dost prozíravá na to, abych se dostatečně vybavila na ruskou zimu. Pro jistotu jsem si vzala oblečení jako na lyžováni na Lovelandu [*Jiřina žije ve městě Boulder, ve státě Colorado – zimu sníh a lyžování tam dobře znají] a udělala jsem dobře.

*** První cesta do Ruska: 4.-11. listopadu 2006 ***

Cesta tam mne trvala 3 dni. 2 dni letadlem - Denver - Washington, DC - Mnichov - St. Petersburg (drive Leningrad). Prohlídku St. Petersburgu jsem zvládla potmě ve sněhové vánici mezi příletem letadla v 5 večer a odjezdem vlaku do Petrozavodska v 10 večer. Viděla jsem ledacos včetně Zimního paláce a Aurory, ale na fotky byla moc tma a padalo moc sněhu, takže na fotkách jsou vidět hlavně ty sněhové vločky a v dálce ve tmě se něco mlhavě rýsuje.
Přes noc jsem jela vlakem ve spacím vagónu. Kupé bylo pro dva, ale byla jsem tam sama. Pochopitelně že jsem kvůli tomuhle komfortu musela zaplatit za obě lůžka a nikdo se mne neptal, jestli s tím souhlasím nebo ne. Do Petrozavodska, hlavního města Karélie, který se nachází na západním pobřeží Ladožského jezera, jsem dorazila v 7 ráno. Tam mne šoupli do nejlepšího hotelu ve městě a začalo pobíhání po úřadech, hlavně po ministerstvu školství. Měla jsem přidělenu průvodkyni=překladatelku=sociální pracovnici (měla všechny dokumenty), jejíž angličtina byla asi na takové úrovni jako moje ruština. Takže jsem se na úřadech spoléhala spíš na tu svoji archaickou ruštinu. Babám na úřadech se to líbilo, akorát jsem jim musela pořád připomínat, aby mluvily pomalu.
V tom hotelu jsem strávila jednu noc. V lobby seděl celý den jeden chlap, který vyměňoval peníze za velice výhodnou cenu. V bance je za jeden US dolar 25 rublu a on mne dal 30. Jak na tom mohl vydělat, to nevím, asi toužil po dolarech jako takových a hotelu z toho asi taky něco káplo. V televizi tam měli asi 9 kanálů, z toho jeden německy. Sranda byla, jak ukazovali americké filmy (asi na 5 kanálech). Nebyly ani dabovány a ani s titulky, byly překládány. Takže jsem vždy slyšela to první anglické slovo a pak už začal drmolit ruský překladatel. Ruským zprávám jsem také nerozuměla, drmolili moc rychle, ale pochopila jsem, jak dopadly americké volby a že byl Arnold znovu zvolen.
Přístí den se vyjelo autem do Pudoshe, který se nachází na východ od Ladožského jezera, které se tudíž muselo celé objet. V létě tam jezdi loď a v zimě se dá jet po ledě, ale jezero ještě zdaleka nebylo zamrzlé. Prý tam jede autobus, ale ten zastavuje v každé vesnici a trvá to 10-12 hodin. Nám to trvalo 8. Já, ta průvodkyně a majitel auta jsme se řítili kosmickou rychlosti v žiguli, o němž jsem si myslela, ze snad pamatovalo Brežněva. Chyba. Byl to ročník 2003 a měl jenom 50,000 km. Řadici páka byla z Pobědy, ukazatel benzínu začal fungovat, až když tam bylo benzínu málo a začal blikat. Takže nám benzín došel uprostřed ničeho a jak vidíte na fotce [*fotky zatím nemám], moc velký provoz tam nebyl. No ale Rusáci jsou šílenci s mobilními telefony a prakticky je nedají od ucha. Signál mají i uprostřed ničeho. Takže řidič Arud, původem Armén, objevil po telefonu v nedaleké vesnici dalšího Arména, který přijel s kanystrem benzínu a pak nás doprovodil do jiné vesnice k benzínové pumpě (viz fotka).
V Pudoshi byl docela pěkný motel (před nim bylo to kladivo a srp) s restauraci a malým kšeftíkem. Chuděry holky ze sirotčince byly z mého motelového pokoje s koupelnou (se sprchou) jako u vytržení, takže jsme tam trávily večery kecáním, pojídáním "junk food" a koukáním na televizi (3 kanály a žádné americké filmy). No, a to ty holky byly loni v USA, ale v Rusku zřejmé ještě něco takového neviděly. Ta poslední fotka je z té motelové restaurace a vpravo je "moje" Ljuba. Ten sirotčinec je značně stará a zchátralá budova, právě jim předělávali záchody.
Jo, ruské záchody, to je kapitola sama pro sebe. Tu pověstnou díru v zemi jsem viděla akorát v Pudoshi v městském parku. Jelikož bylo asi minus 20 stupňů Celsia, tak nesmrděl. Jinak všechny záchody, od letiště přes Ermitáž až po nádraží nebo restauraci člověk už zdaleka poznal po čuchu. Splachovat většinou šly a pokud tam byl toaletní papír, tak to byl ten pověstný papír krepový. Pokud ho člověk odhodil do záchodu, tak se většinou nedal spláchnout. Takže ho lidé házeli do koše a odtud ten smrad. Podotýkám, ze v hotelu a v motelu byly záchody schopny ten krepák spláchnout, takže u mne v pokoji nic nesmrdělo.

Vysvětlivka (bez editace)
"Celosvetak v Texasu" byl 7. celosvetovy potlach trampu. Konaji se kazdych 5 let v jinem konci sveta: v Kanade na Yukonu, ve Svycarsku, v Coloradu, v Kanade v Britske Kolumbii, v Australii (2x), a v Texasu. Sejdou se tam trampove z celeho sveta, zhruba tak 500 az 1000 lidi. Snad nejvetsi byl ten tady v Coloradu v roce 1993. To byl prvni celosvetak, na ktery mohlo prijet hodne lidi z Ceska, a take prijelo. Celkem tam bylo asi 2000 trampu. Mezitim se konaji jine vetsi trampske akce, jako treba cesta pres Chilkoot Pass (mezi Aljaskou a Kanadou), sjizdeni reky Yukon a Teslin na kanoich, a tak. Pristi celosvetak bude v roce 2011 zase na Yukonu.