Po maturitě jsem odešel z Prahy, protože tenkrát ještě existovaly umístěnky a tak bylo z čeho vybírat. Za rodiči jsem však na víkendy jezdil a také jsem nezapomínal na Martu. Ležela mi příliš hluboko v srdci, skvěle tančící osmnáctiletá dívka s podmanivým hlasem. Vždyť já jí nikdy neřekl, že ji mám rád. Tak jsem se rozhodl, že udělám ještě jeden pokus. Marta bydlela na Pankráci, kousek ode mě, tak jsem vymyslel plán, jak obejít její rodiče. Domy v Praze se tenkrát přes den nezamykaly, takže projít v sobotu ráno celý dům U Jezerky 35 a zapsat si, do kterých bytů vedou z chodby dráty, bylo poměrně jednoduché. K rodině Urbanových dráty nevedly, ale to v mém plánu nehrálo roli, to jsem vlastně už věděl, že telefon nemá. Rozhodl jsem se totiž, že Martu vylákám telefonátem k některým sousedům, čímž její rodiče elegantně obejdu. Zase mě nenapadlo prostě napsat dopis, vlastně možná tenkrát napadlo, ale zdálo se mi to moc pomalé a nepružné, když jsem byl v Praze jenom na víkend.
      Na Martině poschodí bydlela jediná rodina, do jejíhož bytu dráty vedly, tak jsem vhodil dvacetník (!!!) to telefonního automatu, vytočil informace, řekl jsem jméno a adresu té postižené rodiny a dozvěděl se obratem jejich telefonní číslo. Pak jsem konečně začal sbírat odvahu k finální akci – vylákání Marty. Na ty vyvolené sousedy jsem si stěžovat nemohl, ochotně mi Martu zavolali. Nevím, kde se mi tenkrát v téhle trapné situaci podařilo najít dostatek šarmu, spíše se však jednalo o zoufalou vytrvalost. Pomník padlých rudoarmějců na Pražského povstání jsem si vybral v duchu předem a Martu jsem k němu pozval. Asi po desetiminutovém usilovném přesvědčování konečně svolila, že tam přijde.
      Byla to Ona, moje láska z tanečních, ta holka s podmanivým hlasem. Přišla včas.
      „Já si na tebe ještě vzpomínám, ale máš věru zvláštní nápady, jak pozvat dívku na schůzku“.
      „Marto, já jsem ti totiž chtěl říct, že jsem se v těch tanečních do tebe zamiloval.“
      „Proboha, proč jsi mi to neřekl hned tenkrát.“
      „Protože jsem se hrozně styděl a taky jsem se bál, aby ses mi nevysmála.“
      „To bych nikdy neudělala, já už taky byla zamilovaná. Jenže teď to se mnou není tak jednoduchý, jak si představuješ.“
      „Co není jednoduchý?“ snažím se vyzvídat.
      „Já už totiž někoho mám.“ pípla.
      A bylo to venku. Moje zoufalá vylákávací akce přišla beznadějně pozdě. Dva roky po oněch tanečních. Dva roky jsem se odhodlával vyznat se dívce, jejíž adresu jsem znal, takže jsem mohl kdykoliv napsat dopis – když si na to teď vzpomenu, chce se mi vzteky bušit do kamene. Nebo do své vlastní tupé hlavy.
      Další průběh schůzky byl, řečeno jazykem sportovních komentátorů, hrou na jednu branku. Marně jsem se pokoušel Martu přemlouvat, aby se se mnou scházela aspoň jako kamarádka. Chtěla být "tomu svému" věrná. Tak skončilo mé druhé a poslední rande s Martou.