„Zjednodušuješ to.“ Bránil se Chronos argumentaci. „Vnímání času mohu ovlivnit jen já, a jednoduché to není, abych zachoval časovou spojitost.“ „Blábolíš. Každá bytost přeci sama rozhoduje, jak bude tok času vnímat, i když nevědomky.“ Ďábel na protější straně stolu se debatou příjemně bavil, Chronos moc ne. Hospůdka už byla skoro prázdná. Blížila se zavíračka. Skrz nikotinový opar bylo sotva vidět pospávajícího hostinského u malé televize, ve které běžela jakási animovaná hlučná groteska. Občas zatrylkoval hrací automat. Oba sem rádi chodívali debatovat o životě. „Si chlápek, co natahuje fakt hooooodně velký hodiny. To je přeci hezká a zodpovědná práce i bez příkras, ne?“ Ukousnul si Ďábel další slušný kus Chronosovy ješitnosti a nesnažil se ani své pobavení ukrýt. „Teoretizuješ, tohle přeci nemůžeš prokázat. Člověk nikdy nebude vnímat vteřinu jako rok, protože si to poručí.“ Řekl po krátké úvaze Chronos. Ďábel pomalu usrknul stále horkou kávu. „Vsadíš se?“ . . .
„Nedělej bordel a pojď si k nám sednout, mladej. Dáš si s náma rundu?“ zval Chronos kluka, který celý večer proseděl u automatů a teď začal jeden z nich okopávat. Chlápek mlčky přisedl, v očích směsku vzteku, nedůvěry a překvapení. Leoš se jmenoval. „Jestli máš trable, tak se na ně vyser, dneska je tvůj den.“, podává mu Ďábel sklenku whisky a bodře se usmívá. „Hovno je můj den. Nájem je v bedně! Marta mě zabije…“ „Mám dnes chuť a moc konat dobré skutky. Kolik potřebuješ?“ Zeptal se bezelstně Ďábel. Je zvláštní, jak pár hadříků na stole prolomí ledy, pomyslel si po chvíli… . . . „Si vás pamatuju! Sem chodíte často. Co?“ smál se Leoš a překřikoval se s animovaným kocourem. „My jsme tady pořád.“ odpověděl Chronos mnohoznačně. „Jste fakt první v mým zasraným životě, kdo mi pomohl“ „Maličkost. Si prima kluk. Rád bych ti pomohl víc. Kolik potřebuješ, aby si byl nadosmrti šťasnej?“ Leoš zůstal na Ďábla civět. Ten se k němu naklonil a pošeptal mu. „Mám pro tebe nabídku. Venku je bankomat a tady moje kreditka. Můj pin je 0666. Podívej se na zůstatek a vyber si, co bankomat snese. Pak se vrať. A projednáme zbytek.“ Leoš byl za 10 minut zpět, v očích otázky a úžas dítěte u vánočního stromku. „Karta bude tvoje za jedinou vteřinu v pekle. A můžu zařídit i dlouhověkost. Pak si žij, jak uznáš za vhodné. Navíc připomínám, že s tím, jak si žil doteď to ber jako pohlednici z míst, kam se asi podíváš. Nebo varování s bonusem. Jak chceš.“ Leoš zbledl jako smrt. Teď cítil, proti komu sedí. „Chci žít věčně!“ Vyštěkl najednou. Tentokrát si Ďábel úšklebek odpustil. „Dobře“ řekl po krátkém zamyšlení. „Takže zaplatíš hned? Tady přítel tu vteřinu přesně změří." Chronos přešel Ďáblovu ironii mlčením. Dlouhé ticho přerušoval jen štěkot kresleného psa. Leošovi se řinul pot z čela. Neznatelně přikývl.
V té chvíli mu všechny neurony vybuchly. Dusil se, hořel, topil se, tříštil se, cítil, jak mu praskají oči, uši hlava, a znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova … Vteřina uběhla. Pes doštěkl. … Chronos si tázavě prohlížel pomočeného Leoše, kterému z vyhaslých očí stékaly poslední zbytky slz. Ďábel se podíval na Chronose a promluvil k Leošovi: „Jak si tam byl dlouho?“ „… věčně“ sotva zašeptal Leoš. Chronos se otočil poraženecky na číšníka: „Další runda na mě!“
|