Sanitky mají vždy dvoučlennou posádku. Obvykle dva záchranáře v červeném mundůru s dobře čitelným emblémem Pražské záchranné služby. Při jízdě do nemocnice zůstává jeden z nich stále s pacientem a udržuje u něj základní životní funkce. V praxi to znamená, že (pokud není zjevné nějaké těžké zranění) přeměří pacientovi krevní tlak a pak přijde to nejdůležitější: záchranář po téměř bezvědomém pacientovi požaduje občanský průkaz a kartičku zdravotní pojišťovny. To bývá někdy problém, protože na tyhle životní funkce pacienti často zapomínají a pak za zběsilé jízdy plné kvílejících klaksonů vysypávají svá zavazadla na podlahu sanitky v zoufalé snaze požadované doklady najít. Záchranář také rozhoduje, a to bez možnosti odvolání, kam vlastně bude pacient převezen. Při zažívacích potížích se zásadně vozí na chirurgii, aby se vyloučila Náhlá příhoda břišní. Ale ani s Bohnicemi si člověk nemůže být jist – já onehdá zatoužil po Bohnicích, zhoršily se mi deprese a takhle jsem to řekl i dispečerce do telefonu. Jenže záchranář za jízdy zjistil, že mám příliš vysoký krevní tlak – takže šup se mnou na internu! Tam mi tlak snížili nějakými prášky a teprve pak jsem se dočkal kýžených Bohnic. Bylo to na Velikonoční pondělí. Nejblbější Velikonoce mého života. Jednou jsem si volal sanitku kvůli alergické reakci na antibiotika. Tenkrát se opravdu vyznamenali. Přijela sanitka i s doktorkou, ještě doma mně napíchli žílu, zavedli infuzi a nesli mě takhle na nosítkách až do sanitky, která mě dovezla na internu. Tam si mě nechali přes noc a stále mi dávali nějaké infúze. Od té doby musím všude hlásit, že jsem alergický na Norfloxacin. Už si to hrozné pajméno skoro pamatuju… Ještě se zmíním o návratu z nemocnice. Tady jsou, co se týče komfortu, nejhorší Bohnice. I kdyby mě tam přivezlo třeba deset sanitek, na cestu zpátky mi vždycky doporučí autobus MHD. To však jde s věcmi na měsíc pobytu dost těžko a proto si při propuštění z blázince na svobodu ze samé radosti volám taxíka. Lepší návraty jsou z chirurgie nebo z interny, kde si zřejmě říkají: sanitkou sem přijel, sanitkou taky odjede. Jenže to už nesedím v sanitce sám, je nás tam obvykle víc, pracně shromážděných propuštěných pacientů, které pak saniťák rozváží přinejmenším po celých Nuslích. Tak jsem aspoň posledně poznal, jak jsou ty mé rodné Nusle oprýskané a špinavé. A to je prý Praha 4 takzvaná "dobrá adresa". Dobrá snad pro pošťáka, ale ne pro bydlení. My, nahoře na Pankráci, téměř plné mrakodrapů, na tom jsme přece jenom o kapku líp. |