po dlouhý době zas pořádná kocovina

Cítím ty obrazy,
jsou jen v mý hlavě,
cha cha
směju se představám,
že aktér jsem já,
lechtám je po břiše
a s jasným příslibem
NEZABÍT,
trochu jsem naměkko,
jak malý kotě,
co si s klubíčkem hraje,
odmotávat nitku
a přitom se nahlas smát: že pavouk je schovanej,
                                  s osudem bez kusadel,
                                  tužka mi vypsala
                                  a zlehka vrže po papíře,
                                  nenapadá ji ani trapnej souzvuk
                                  o dvou tónech

A zlehka se otočim,
hlava neví,
kde mi stojí
/možná to nevím ani já sám/,
špatnej kolotoč
se vrátil,
takový ztělesnění nezranitelnosti
infantilnosti
teďka se stává
strašákem notorika