vždycky takoví byli
zvěř, nikdy tam neměli dětské hřiště
pískoviště by mohlo zarůst
ale odnikud nevystupují rostlinami popnuté prolézačky
nemohli tedy zdivočet
svítání, kdy slunce naposled patřilo do oblohy
přežili jen stranou od hladiny
ve které se druhého dne
už ne jako smečka
ale nakrmený dav
omyli
nezabili ho
ne oni
nabral hrstě už navždycky rudé hlíny
a zalknul se
když k nim pozvednul hlavu
než uvěří ve smyšlená božstva
z těch domů
zbude drť
ani prach
až, jim nepotřebná, uhynou
a svět bude stále
jenom jeho
dokud z pod skal bude vyvěrat voda