Autoři  Stránka autora  Názory autora  Díla hodnocená autorem 

Dílo #47677
Autor:Atyska
Druh: Pro pobavení
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:11.03.2008 17:23
Počet návštěv:1412
Počet názorů:17
Hodnocení:7 2

Prolog
z roku 2003
Podkarpatská Rus - Zakarpatská Ukrajina na pokračování-1.díl
Několik let jsem pravidelně jezdila každé léto jako vedoucí na dětské tábory. Tento rok to ale nevyšlo a já přemýšlela, co s létem. Bylo mně jasné, že bych ráda zase jela někam za dětmi, ale netušila jsem, co z toho vzejde. Kamarád Josef, který se mnou jezdil každoročně na ty tábory taky, se mnou řešil stejný problém. Oslovil několik známých a dozvěděl se o občanském sdružení, které pomáhá dětem ve střední a východní Evropě. Mimo jiné aktivity jezdí několik mladých lidí každé léto na Zakarpatskou Ukrajinu do tamních dětských domovů pro postižené a opuštěné děti pomáhat při péči o ně.
Všechny obavy a strach z tohoto výletu se rychle rozplynuly pod vidinou takového dobrodružství a my se rozhodli jet. Sdružení pomohlo zajistit levná humanitární víza od Červeného kříže, na která jsme stejně ale museli vystát 12ti hodinovou frontu, koupili jsme si lístky na vlak do Michaloviec a odtamtud jsme už plánovali jet na slepo. A povedlo se.
Na Ukrajině jezdí tak jako v Rusku tzv. „maršrutky“, tedy osobní auta, transity a minibusy, které si lze zaplatit jako taxi. Projíždí během cesty víc míst a nabírá další lidi, dokud není plný. Toho našeho jsme stihli zaplnit jen my Češi a dohodli jsme se s ním, že za 14 dní, v den, kdy se máme vracet, pro nás zase přijede. Vzal si zálohu 10 dolarů a my mysleli, že už neuvidíme ani jeho ani ty peníze. Zvlášť když v ten den opravdu nejel. Po půldruhé hodině čekání nám začalo být ouvej, protože jsme byli v malinké vesničce v horách, kde lišky dávaly dobrou noc a nebylo šance se dostat do civilizace, natož do Michaloviec a stihnout tam vlak. Když už jsme byli opravdu zoufalí, přijel s omluvou, že „malinko později vstával“. Dopadlo to dobře, ale to předbíhám….
Vystihuje to však tři typické ukrajinské vlastnosti: poctivost a ochotu, smysl pro obchod a jejich poněkud volnější pojetí času a prostoru. Až vám bude někdy Ukrajinec tvrdit, že něco je kousek a bude to za chvilku, vězte, že je to 20km pěšky a chvilka může být cokoli. Má-li za chvilku přijet autobus, znamená to klidně i půl dne, řekne-li to řemeslník jako termín své práce, rozlučte se s představou, že to dokončí letos.
Zpět k cestě: dorazili jsme k cíli – malá horská vesnice v okrese Chust (cca 100km od něj severně), Ivano-Frankovská oblast. Zvenku dětský domov vypadal docela pěkně, dokonce kvůli nám vedení spustilo cosi jako fontánku: prostě z kusu betonu čouhala hadice a z té tekla voda na chodník před vchodem do domova. Z brány se okamžitě vyřítily děti a jaly se nás všechny bouřlivě vítat, líbat a objímat. Nebylo to moc příjemné, protože děcka byla tak špinavá, že moc nevoněla. Špína na nich byla vidět úplně všude a některé děti měly i různé nemoci, jejichž příčinou byl právě nedostatek hygieny – nejrůznější kožní vyrážky, ječná zrna, špatné zuby…
V domově bylo přes 100 dětí, možná skoro 200, některé úplně zdravé, ale spíš měly většinou nějaké postižení – mentální nebo fyzické. Bydlely ve třech budovách podobných kasárnám, před kterými byl malý dvůr. Téměř všechny děti poznaly za svůj život jen ten dvůr, málokdo z nich byl dál. Jak jsme později zjistili, některé děti nebyly nikdy ani na tom dvoře, když jsme je vzali poprvé ven, všechno pro ně bylo nové a všeho se bály – trávy, ptáčka, slunce…
V budově tekla teplá voda jen v jedné místnosti a tu používal personál. Děti se myly jednou za měsíc, víckrát to sestry nestíhaly. Dospělého personálu totiž bylo celkem 10, a to včetně kuchařek, uklízeček a lékařky, která docházela jednou za měsíc a všechno léčila genciánkou. Ještě štěstí, že jsme s sebou měli vlastní jídlo a mohli si tam vařit, to jejich bych asi nepozřela. Jo, a taky jsme s sebou vzali 1,5 litru domácího moravského calvadosu a jeden panáček po ránu byl tou nejlepší žaludeční dezinfekcí. Já, Pepa a ještě jedna kamarádka jsme díky tomu byli jediní z Čechů, kdo si neprošel alespoň krátkou střevní nebo žaludeční očistou.
Také jsme měli lékárničku a dětem jsme lepili různé odřeniny a poprvé v životě jsme jim představili věci jako mýdlo, krém, hřeben. Ten ostatně nepotřebovaly, protože byly všechny preventivně ostříhané na kratičko, aby nedostaly vši. Proto mé dlouhé vlasy byly velkou atrakcí a já nemusela vymýšlet program, jak si s nimi budu hrát. Stačilo, abych vyšla před budovu, už se jich na mě deset vrhlo, že mě budou česat.
Ve vilšanském domově nás bylo celkem 15 Čechů v průměru tak na 14 dní. Spali jsme všichni v jedné místnosti na zemi, bylo tam vlhko, špína a v noci nám běhaly přes obličej myši. No, abych nepřeháněla, mně se to stalo jednou. Ale stačilo to. Člověk si ale rychle zvykl. Zpočátku jsme např. pořád převářeli tu žlutohnědou vodu, co tam tekla z kohoutku. Pak jsme ale na jedné procházce zjistili, že je to čistý horský pramen svedený do trubek, jenže jen tak přírodně, bez pískového filtru, o dalším nemluvě. Takže barva vody byla prostě trocha železa, trocha písku, ale nic nezdravého.
Na silnicích, což je dost honosné slovo pro to, co tam mají, neplatí žádné předpisy a pravidla, kromě jednoho: kráva má vždy přednost! Krávy chodí naprosto volně všude, majitelé je ráno vypustí a večer, přesně na klekání, jako kdyby měly v sobě budík, se krávy vrátí každá před svůj dům a zabučí. Majitel pozná zvuk té své a jde si ji podojit. My jsme pro ně vymysleli přezdívku „ukrajinský kamzík“, protože šplhaly naprosto neuvěřitelně do nám téměř nepřístupných míst, byly schopné se pást na skále a velmi rychle se po strmých stráních pohybovat. Každé ráno jsme je viděli na protější stráni provádět akrobatické kousky. Stejně tak nás ale udivovaly stoleté shrbené ukrajinské babičky, které s nůší plnou dříví doslova vyběhly na 1500 m.n.m. vysokou horu několikrát denně. My, tenkrát dvaceti(až třiceti)letá mládež, jsme jim nestačili. Pravda, měli jsme na zádech krosny se stanem, jídlem a tak, ale přesto….

Počet úprav: 6, naposledy upravil(a) 'Atyska', 12.03.2008 14:22.

Názory čtenářů
11.03.2008 18:50
Albireo
Pěkná reportáž! Jen ten název mě zarazil - pro Rusy to byla Zakarpatská Ukrajina, oni ji měli víceméně ZA Karpatami, ale pro nás spíš Podkarparská Rus, kdysi součást Československa.
11.03.2008 23:39
HarryHH
kráva má vždy přednost! ...

s tím bych docela souhlasil ...
.... ale dávat přednost i volům ... je na pováženou ... :-))) /
jo, dávám si bobříka za výdrž - jako reportáž přibližuje reálie ... ale chybí barva ...
12.03.2008 01:02
peepbo
tady je toliko podnětů! :) až se mi z toho točí hlava...
(možná by stačilo text trochu rozčlenit, aby se lépe četl)

každopádně vtipně napsáno, ač fakta nejsou uplně veselá
12.03.2008 08:59
engelmar
Super dílo, zaujalo mě už proto, že jsem tam také dvakrát byl a taky mám vzpomínky na poctivost místních lidí, třeba, když jsme jeli autobusem, tak řidič otevřel zadní dveře a oni mu bankovku poslali přes celej autobus, řidič mu zase vracel a nestalo se, že by peníze skončili v něčí kapse. Vyvolalo to ve mě vzpomínky, akorát s těma dětma je to síla, zas tak do hloubky jsem tuto oblast nepoznal.
12.03.2008 13:43
Atyska
engelmar napsal(a):
Super dílo, zaujalo mě už proto, že jsem tam také dvakrát byl a taky mám vzpomínky na poctivost místních lidí, třeba, když jsme jeli autobusem, tak řidič otevřel zadní dveře a oni mu bankovku poslali přes celej autobus, řidič mu zase vracel a nestalo se, že by peníze skončili v něčí kapse. Vyvolalo to ve mě vzpomínky, akorát s těma dětma je to síla, zas tak do hloubky jsem tuto oblast nepoznal.
bude hůř.... díly jsou celkem tři:)))
12.03.2008 13:45
Atyska
HarryHH napsal(a):
kráva má vždy přednost! ...

s tím bych docela souhlasil ...
.... ale dávat přednost i volům ... je na pováženou ... :-))) /
jo, dávám si bobříka za výdrž - jako reportáž přibližuje reálie ... ale chybí barva ...
a teď si představ, že ještě dva díly, .... je mi Tě skoro líto:))))
12.03.2008 13:49
rohoz
nesmírně zajímavé, až neuvěřitelné. Opravdu se děti myly jen jednou za měsíc? Velmi se těším na další pokračování, zajímá mne také, zda jste dostali za svou pomoc nějakou odměnu.
12.03.2008 13:52
Atyska
Albireo napsal(a):
Pěkná reportáž! Jen ten název mě zarazil - pro Rusy to byla Zakarpatská Ukrajina, oni ji měli víceméně ZA Karpatami, ale pro nás spíš Podkarparská Rus, kdysi součást Československa.
peepbo napsal(a):
tady je toliko podnětů! :) až se mi z toho točí hlava...
(možná by stačilo text trochu rozčlenit, aby se lépe četl)

každopádně vtipně napsáno, ač fakta nejsou uplně veselá
opraveno, díky
12.03.2008 13:54
Atyska
rohoz napsal(a):
nesmírně zajímavé, až neuvěřitelné. Opravdu se děti myly jen jednou za měsíc? Velmi se těším na další pokračování, zajímá mne také, zda jste dostali za svou pomoc nějakou odměnu.
odměnou byly ty zážitky..... naopak jsme si to ještě celé platili - teda cestu a jídlo. Co se mytí týče - záleželo hodně na stupni postižení dětí, dospělí vozíčkáři a ležáci se myli mnohem méně často - ženský personál je prostě fyzicky neunesl.... museli přijet kluci z Čech:) nic moc veselého to nebylo.... po chodbách věčný pach moči, nejrůznější proleženiny....
12.03.2008 15:16
HarryHH

*- .... nelituj ... jsem masochista ... :-))
12.03.2008 15:24
Atyska
HarryHH napsal(a):
*- .... nelituj ... jsem masochista ... :-))
tak to můžu ještě přitvrdit...:))
12.03.2008 15:26
HarryHH
*- .... :-))
12.03.2008 17:47
guy

dobré povídání, i když jeho obsah se tak mírně ironicky tříská s tím zařazením prózy pro pobavení, ale chápu, že nic lepšího se s tím nenadělá
možná by se mohlo poslat avízo paní Rowlingové, kterou tak děsně iritovala naše zařízení s klecovými lůžky
no, uvidíme, třeba se v dalších dílech dozvíme, že se to tam vaší zásluhou vylepšilo natolik, že zásahu paní R. není třeba  
13.03.2008 12:54
Atyska
guy napsal(a):

dobré povídání, i když jeho obsah se tak mírně ironicky tříská s tím zařazením prózy pro pobavení, ale chápu, že nic lepšího se s tím nenadělá
možná by se mohlo poslat avízo paní Rowlingové, kterou tak děsně iritovala naše zařízení s klecovými lůžky
no, uvidíme, třeba se v dalších dílech dozvíme, že se to tam vaší zásluhou vylepšilo natolik, že zásahu paní R. není třeba  

to nejhorší jsem raději nepsala, to by Rowlingová nesnesla už vůbec, děcka přikurtovaná gumovými popruhy v předloktí a pod koleny, aby chvíli ležela na opačném boku kvůli krví podlitým dekubitům....... k té kategorii, pro pobavení to není, ale tvorba taky ne..... co s tím?
13.03.2008 13:03
guy

s tím nic, má poznámka na tu kategorii byla jen tak .. já na ně tady nijak nehraju, hlavní je, když dílo něco vypovídá, a tohle určitě těm, kdo tam nebyli, ano

13.03.2008 14:15
Haber
Pred pol rokom, to bolo 20. rokov, čo zomrela moja mama. Mama rok pred smrťou bola naposledy v Chuste. Inak do Chustu chodila pravidelne niekoľko rokov predtým. Opatrujem po nej doma nádherný fotoalbum mojej mamy s deťmi z Chustu, takže viem presne, ako to tam vyzerá. Mama chodila aj do Solotvina. Z Chustu priniesla raz domov svojmu vnukovi a môjmu synovi umelohmotného zajaca. Bol veľmi pekný a syn ho mal v detstve veľmi rád. Po maminej smrti mi prišiel domov balíček. Bol z Chustu. Prišiel mi na prvé Vianoce po maminej smrti. V balíčku bola vŕtačka a pajkovačka. K tomu bol list, že moja mama poprosila svojich známych z Chustu, aby mi to poslali. Dala im na to peniaze. Urobila tak ešte pred smrťou. Keď mi to posielali, vedeli, že mama je už mŕtva. Vedeli, že ja neviem o maminej prosbe poslať mi tieto darčeky. A predsa mi to poslali. Dodnes tu vrtačku a pajkovačku mám. A dodnes fungujú. Veľmi si mi mamu pripomenula. Ďakujem Ti.*
14.03.2008 15:40
Atyska
Haber napsal(a):
Pred pol rokom, to bolo 20. rokov, čo zomrela moja mama. Mama rok pred smrťou bola naposledy v Chuste. Inak do Chustu chodila pravidelne niekoľko rokov predtým. Opatrujem po nej doma nádherný fotoalbum mojej mamy s deťmi z Chustu, takže viem presne, ako to tam vyzerá. Mama chodila aj do Solotvina. Z Chustu priniesla raz domov svojmu vnukovi a môjmu synovi umelohmotného zajaca. Bol veľmi pekný a syn ho mal v detstve veľmi rád. Po maminej smrti mi prišiel domov balíček. Bol z Chustu. Prišiel mi na prvé Vianoce po maminej smrti. V balíčku bola vŕtačka a pajkovačka. K tomu bol list, že moja mama poprosila svojich známych z Chustu, aby mi to poslali. Dala im na to peniaze. Urobila tak ešte pred smrťou. Keď mi to posielali, vedeli, že mama je už mŕtva. Vedeli, že ja neviem o maminej prosbe poslať mi tieto darčeky. A predsa mi to poslali. Dodnes tu vrtačku a pajkovačku mám. A dodnes fungujú. Veľmi si mi mamu pripomenula. Ďakujem Ti.*
Já děkuju, milý příběh, i když smutný.....

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)