Seržant Charles Eben přes sklo střelecké věže pozoroval oblohu za bombardérem a v dálce zahlédl odlétat několik německých stíhaček, které ukončily své útočení na formace B-17. Moc dobře však věděl, že se zase vrátí a znovu tvrdě zaútočí. 
  Na nebi se opět začalo objevovat velké množství rozprasků v černých chomáčích, které znamenaly protiletadlovou palbu.   Netrvalo to dlouho a celá obloha byla poseta tmavými chomáči, které připomínaly hlavičky hub. V jednu chvíli mu to připadalo, jako by letadla letěla těsně nad mořem vybuchujících granátů. Cíl náletu se nalézal už blízko a všichni věděli, že na ně čeká pekelná palba děl všech ráži. 
  Bombardovací letouny se přiblížily k cíli, což dokazovala stále hustší a intenzivnější protiletecká palba. Rozprasky granátů a od nich tlakové vlny letadlem smýkaly do stran. Brzo Eben pocítil, jak bombardér přešel do mírného klesání. Blížil se okamžik odhození bomb. V tu chvíli mohl jen doufat, že vše proběhne rychle a nebudou zasaženy palbou ze země. 
   Obloha se záhy proměnila v ohnivé peklo. Všude se během několika vteřin objevilo velké množství ohnivých koulí. Bombardér se dvakrát zatřásl, přičemž Ebenovi vyschlo v hrdle a kousl se opakovaně do sevřených rtů. Zároveň jeho zrak spočinul na letadlu, co letělo výše vpravo za nimi. Všiml si, jak se mu otevírá pumovnice, načež se ve zlomku vteřiny bombardovací letoun proměnil v explodující směsici ohně a trosek. Vzápětí se k zemi řítily ohnivé čáry hořících kusů a to byl teprve začátek pekelné nebeské apokalypsy. 
 Z jiné B-17 vyšlehly oslnivé plameny a okamžitě celá její prostřední část byla v jednom ohni. Eben postřehl, jak se oddělují od hořícího letadla čtyři postavy. Exploze nastala vzápětí a zároveň s ní se nad čtyřmi postavami rozevřely padáky. Rozpraskávající se hořící trosky zasáhnuly povrch jednoho otevřeného padáku, jenž se záhy vzňal a proměnil v hořící pochodeň. Postava na šňůrách padáku přešla do hrůzostrašného pádu a zmizela mu z očí. Zpětně si uvědomil, že se z onoho bombardéru zachránili jen tři letci z deseti.
„Vodhoď už ty zasraný bomby!“ uslyšel ve sluchátkách výkřik kapitána určený bombometčíkovi.
„Už jdou dolů!“ zněla odpověď bombometčíka.
Letadlo sebou za okamžik prudce škublo, protože se náhle zbavilo zátěže a Eben ustrnul, jelikož uviděl jen pár metrů před sebou padat bomby, které shazovaly bombardéry letící nad nimi.
„Bacha! Vodhazujou bomby i ty nad náma!“ zařval do éteru horní střelec Georgie Stewart.
 Pilot stáčel B-17 rychle do strany za stálé zuřivé protiletadlové palby. Prostor dopadu bomb se halil do mohutných oblak černého kouře, přičemž další bomby padaly k zemi. Opět se objevil mezi bombardéry záblesk a další letadlo se řítilo zachvácené plameny k zemi. Eben skoro současně uviděl jiný bombardovací letoun, jemuž granát ustřelil celé jedno křídlo. To odděleně padalo k zemi se stále točícími se motory, zatímco zasažená B-17 se ve vzduchu na chvíli zastavila. Potom se neuvěřitelně rychle rozpadla na několik části, které počaly padat jako kameny. Žádné padáky nikde nebylo vidět. 
 Tlukot srdce a tlak ve spáncích, to vše Eben pociťoval a nemohl uvěřit, že tím peklem jejich letadlo prolétlo bez úhony.
„To bylo strašný! Frankova i Clarkova parta šla dolu!“ uslyšel ve sluchátkách levého bočního střelce Ralpha Taylora.
„Teď hlavně doletět nazpátek. Šetřete pokud možno municí. Budeme se muset určitě prostřílet!“ ozval se kapitán Kirk Gleason.
Bombardéry se stočily zpět tím směrem, odkud přilétly. Mnohé poškodila palba nad cílem a mezitím početné formace německých letadel jim opět směřovaly vstříc.

KONEC PÁTÉ ČÁSTI