…odkud vylezl, pánbůh ví. Viděla jsem ho, když už pochodoval kuchyňským linem. Osm okovaných noh, velký jak foxteriér. Chvíli jsem na něj nevěřícně poulila očiska, přemáhala nutkání začít vřískat a skákat po stole... stejně by to nikdo neocenil. Věděl přesně, jaké pocity ve mně rozehrál. Zastavil se a kolik očí měl, tolika se na mě pobaveně díval. Tfujtajbl, zmetku! Néé-próó-jdeš!!! Vzpomněla jsem si v momentě následném na výkřik Gandalfa Šedého, nahmátla skleněnou misku, jejíž obsah jsem hbitě vyhrcla po stole, a přiklopila ho. Tak. A teď si du si zapálit…
Dobrá, dáme se do toho, voškliváku vošklivácká. Nassrranej byl teda strašně. Kopal do skleněných stěn a nohama, kterýma zrovna nekopal, mi ukazoval oplzlá gesta jak Topolánek v parlamentu. Odhrnula jsem záclonu a otevřela okno dokořán. Noviny? Ne. Ty jsou moc měkký, mohl by je prošlápnout. Jo, tohle bude dobrý: Blesk dětem – Bolek a Lolek na prázdninách. Když se zrovna nedíval a prohlížel si, jakou paseku mu nadělalo kopání na manikúře a pedikúře, s největším odporem jsem misku nadzvedla, vsunula pod ni obal s CD a zezadu do něj šťouchla. Rozzuřeně se otočil, hupsnul Lolkovi na hlavu, až se kartón prohnul jako trampolína, a vyrazil proti mně, chelicery divoce rozevřené. Bystře jsem popotáhla misku s netvorem po nakloněné rovině a…klap. A máš to, a máš to, a máááš to! Na délku natažených paží jsem držela tu vypečenou past. Vysokým lipicánským krokem - kolena až k bradě, Mazánek hadr (šmarjá, abych nezakopla), peláším k oknu. Když letěl dolů, vzteky řval „…oběhnu barák … vrátím se! Najdu si tě! Tvůj ksicht si budu pamatovat…“ A kudy kráčel, tudy se vlnila tráva.
|