Z pošty zněla diskotéková hudba, přičemž se v oknech rozsvěcovala a zhasínala světla. Kolem budovy začínalo být na blito a tu a tam bylo vidět klátící se postavy. Některé jedince už alkohol zmohl natolik, že se uvelebili, kde se dalo.
  Vedoucí pošty Robert Stehlík křepčil vprostřed haly, přičemž v jedné ruce svíral láhev a v druhé razítko. Obličej měl zcela orazítkovaný, ale vůbec mu to nevadilo.
„Roberte! Vy křepčíte jako zamlada!“ vykřikl na něho Jan Mráček.
„To si pište! Propadl jsem horečce páteční noci!“ odpověděl.
„Ale říká se přeci horečce sobotní noci.“
„Tak tohle je horečka poštovní páteční noci!“ vyhrkl a skočil na stůl. Na něm se začal svíjet do rytmu znějící disko hudby, ale vzápětí mu podjely nohy. To mělo za následek jeho pád, projetí se po podlaze mezi ostatními křepčícími pošťáky, načež se za výkřiku ocitl v hromadě poštovních pytlů.
  Ve stejnou chvíli se z jednoho kontejneru ozval jekot směnové vedoucí Marty Blažkové.
„Vokamžitě ze mě slezte!“
„Pani vedoucí. Já jsem tady nějak zpříčenej!“ pronesl dispečer Josef Novák.
„Netiskněte se tak na mě!“
„Já za to nemůžu. To je vokolnostma!“
„Přestaňte mě vošahávat!“
„Já hledám flašku.“
„Ale tam, kde nemáte!“
Pak padlo několik facek, načež z vnitřku kontejneru vypadla dvojice postav, což se dělo za výkřiku Blažkové. Vzápětí  pocítil dispečer na své hlavě odpadkový koš. I s ním následně vstal a začal vrávorat po hale.
„Roberte pomóóóc!! Dostal jsem košem!“ ozývalo se zpod koše. Současně proti němu lezl po čtyřech s naraženým pytlem na sobě vedoucí. Oba se neviděli a dispečer o vedoucího zakopl.
„Ježišmarja, Josef! Co blbneš!“ vykřikl Stehlík.
„Už vím, jaký to je dovopravdy dostat košem,“ pronesl Novák.
  Poštovní mejdan zanedlouho začal nabírat na divokosti. Některé zaměstnankyně ztratily zábrany a počaly předvádět striptýz. Na zavěšené zářivky u stropu se nějakým způsobem dostali pošťáci a ti začali hlasitě povzbuzovat kolegyně-striptérky. Přitom některé zářivky neunesly váhu a spadly na podlahu. Zároveň někteří pošťáci využili situace a vrhli se na polonahé kolegyně.
„Průser!! Je tady ředitel našeho vobvodu!  A je nasranej!!“ rozkřikla se směnová vedoucí, která běžela halou, načež se za jekotu dala na úprk před dispečerem. O chvíli později vstoupil na halu muž v obleku a zůstal stát jako opařený. V blikajících barevných světlech viděl desítky postav všude možně divoce křepčících. Neuniklo mu, že některé dvojice postav se nacházejí na podlaze a intenzivně se sobě věnují.
„Co je to tady za bordéééél!“ rozeřval se, přičemž zjistil, že mu někdo vylil na oděv pivo.
„Pane řediteli, my tu trochu slavíme,“ oslovil ho vrávorající Stehlík, který pocítil zvedání žaludku. Přitom si uvědomil, že nebylo dobré míchat alkoholické nápoje a ředitel byl vzápětí ještě více mokrý. Pak zbrunátněl, začal lapat po dechu a chtěl se rozkřičet z plných plic. Současně byl na halu na pojízdném stole dovezen obrovský dort, jenž byl ozdobený poštovními trumpetkami. A na jeho vrchu byla zabodnutá vlaječka s logem pošty.
„Tady je pro všechny sladké pohoštění! A pro našeho vedoucího také jedno malé překvapení!“ zvolal jeden z pošťáků. Vedoucí vrávoravou chůzi došel s nožem k dortu, ale těsně před ním ztratil rovnováhu a dopadl hlavou do něho. Přitom se horní část dortu otevřela a vyskočila spoře oděná prsatá blondýnka. Ta svou pozornost zaměřila na ředitele, který byl nejblíže dortu a zůstal na ní zírat s otevřenými ústy. A vzápětí se na něho vrhla.
„To bude omyl.. óóóó…“ vydralo se z úst ředitele, který brzo pocítil bujné poprsí ženy na svém těle. A poté ho už poštovní oslava přestala zajímat.
  Mezitím se na hala rozpoutala dortová válka, přičemž stačili její účastnící stále tančit v rytmu diskotéky.
„Hele, co mám!“ vyhrkl Jan Mráček a vytáhl z batohu jakousi velkou věc.
„Kde si to vzal?“ zeptal se ho Aleš Macháček.
„Jeden známej byl v policejním skladě.“
„A k čemu to jako slouží?“
„Co já vím. Tady je nějaká pojistka,“ mínil Mráček a nechtěně za ní prudce zatáhl. Z oné věci se vzápětí vyvalil bílý dým, který oba rozkašlal.
„Ty vole! To je slznej plyn!“ vykřikl Macháček.
  Vzápětí se celá hala zahalila do bílého dýmu. O něco později nejenom východy, ale i okny prchaly pošťáci. Mezi nimi i vedoucí pošty s naraženou židlí kolem krku a zcela upatlaný od dortu jako mnozí jiní. Utíkal také ředitel, bez kalhot a přes rameno měl přehozenou blondýnu. Na útěku byla i směnová vedoucí, za kterou běžel dispečer a zpěvem jí vyznával lásku.