Cesta vlakem

Konečně!!! Je to tady!! Má vysněná cesta vlakem! Uf!?! Hezky od začátku. Jedu si tak z Napajedel směr Hrubá voda. Mimochodem, je tam velice pěkné prostředí, můžu to posoudit, neboť zpátky jsem jel ve dne. Dokonce autem, pro cykloturistiku jsem tu krajinu shledal přímo ideální. Ani jsem nevěřil, že takové silnice existují. Pamatujete si na scénu z filmu Kolja? Jak Louka jel trabantem s Koljou přes železniční přejezd? Trochu to zajiskřilo. Jedeme si tak z Hrubé Vody, kde jsme měli soustředění se sborem, Radek řídí, zná to tam, jelikož to soustředění bylo na jejich chatě. Tak najednou říká: „Skočíme si?” Nechápu, co jako myslí, ale vzápětí mám již jasno, protože se rozjel, bylo to trochu do kopečka, na jeho konci železniční přejezd, a pak z kopečka. No, ne že bychom nějak dlouho letěli, možná jsme ani neletěli, ale přesto to bylo velmi vzrušující. Opravdu krásně by se tam jezdilo, ani nějaké maxikopce se tam nenalézají. Ale když jsem jel tam, používal jsem služeb Českých drah, konkrétně osobáčkem do Přerova, pak rychlíčkem do Olomouce, no a ve finále jsem použil motorový osobní vlak číslo xy směr Moravský Beroun, který se za třicet minut hrubého času dostaví do Hrubé Vody, a právě tam já jsem vystupoval. Ne tedy v Hrubé Vodě - zastávce, ale až o dva kilometry dál. Tam na mě měl čekat bas Radek s autem, čekali tam na mě úplně jiní lidé bez auta. Nevadí, dvě třetiny z nich jsem znal, takže jsme se bez problémů dostali na chatu.

Vrátím se teď k myšlence, která mě vedla zasednout k počítači a napsat o mé vysněné cestě vlakem. Jedu si tak z Napajedel směr Hrubá voda. Přesně řečeno ještě nejedu, teprve sedím ve vlaku, který se za několik okamžiků vydá na trať 310, aby mě dovezl do Hrubé Vody, kde máme soustředění se sborem. Dohodl jsem se telefonicky s Radkem, že přijedu o čtvrt na osm, mohl bych ještě dojet o půl sedmé, ale to prý není ten pravý čas, dobrá, nechal jsem si tedy v Olomouci ujet příslušný spoj a pozorujíc crvkot hlavního nádraží a vývoj zpoždění vlaku IC do Košic poslušně čekal jsem na lavičce v nádražní hale, snášel mlčky smrad chlápka, který si sedl vedle mě a který se nejspíš tři týdny nemyl, snášel jsem mlčky i smrad paní, která toho chlápka vystřídala a která se sice asi myla, nicméně potom na sebe navrstvila sedm kilo deodorantů, antiperspirantů (některá slova se na klávesnici nedají napsat), laků, tužidel a pudrů. Mlčky jsem přežil i pudla, který si mi sedl na nohu a posléze pojal úmysl si ji přivlastnit a označkovat. Tomu jsem zabránil vcelku pasivně - přesunul jsem končetinu do bezpečného místa na prasklou kachličku (prasklina vypadala jako pravoúhlý lichoběžník). Potom jsem stejně zjistil, že Radek se domníval, že přijedu o té půl sedmé. Odmítal důrazně přijmout mou hypotézu, že domluva zněla jinak. Já na tom však stále trvám, i když už se k tomu nehodlám vracet.

Takže si tak sedím v teplém vláčku, který už je připraven vyrazit, motor si spokojeně spaluje, průvodčí netrpělivě pobíhá po perónu a strojvedoucí svačí rohlík s máslem a sýrem (podle vůně to byl tvarůžek - syreček). To jsem ještě nevěděl, že v Hrubé Vodě na mě vůbec nečeká pěvecký sbor, ba ani jeho větší část. Čekalo mě totiž jakési torzo, dva basy a jeden alt plus další dvě ženské, které si přivedli ti basy. No, soustředění se nám nějak zvrtlo, měl jsem to tušit už po tom telefonickém rozhovoru s Radkem, když kladl takový důraz na to, abych nezapomněl přibalit nějakou tu lahvinku... A jak si tak sedím v tom vláčku, teploučko prostupuje celým mým tělem a hlavně lehce promrzlýma nohama, cestující postupně odhazují oděvy a já otvírám časopis Matematika - Fyzika - Informatika, abych se začetl do článku o principu mikrovlnné trouby, stane se to, na co čekám už sedm let, co jezdím vlakem a co mě prostě vzhledem k mé trpělivosti nemohlo minout. Ještě k té mikrovlnce. Jde o to, že mikrovlny snadno prostupují plasty i sklem a odrážejí se od kovu. No a jak vstupují do těch potravin, způsobují excitaci molekul vody, což má za následek zvýšení teploty. A protože v potravinách je vody habakuk, zvyšuje se teplota snadno a rychle. Takže ty trouby jsou účinné. Je to už nějaké dlouhé, ale to předtím vůbec nemusíte číst, to jsou jenom takové poznámky na okraj, to jsem původně vůbec nechtěl napsat, důležité je to, co se mi stalo v tom vlaku, že.

Sedím si tak v tom vláčku, teplém, pozoruju z okna, jestli se nám na informačním zařízení Pragotron neobjevuje nějaké to zpožděníčko, neobjevuje, vláček se pěkně plní, už není žádná čtyřka volná, ale to jsem zrovna ten den nějak nepostřehl. Sedím si, sedím a registruju někde nade mnou dotaz na volnost místa naproti, odpovídám automaticky, že samozřejmě, otáčím se a (teď to přijde) hledím (čumím), jak si ke mně přisedá taková hezká slečna. Co hezká, krásná. Co krásná, nejkrásnější. (Info pro kluky: 10.) Konečně se ti, Davide, vyplnil tvůj sen (zatím se vždycky přisedl nějaký nevyhovující spolucestující). Ach. Kochy koch. Zapomněl jsem na vlak, na průvodčího, na informační zařízení Pragotron, na crvkot a začal zkoumat odrazové vlastnosti okna. (Možná jste si toho všimli, když je venku tma a ve vlaku světlo, funguje okno jako rovinné zrcadlo.) Musel jsem zavřít pusu, protože už to bylo nápadné, a navíc by mi mohlo vyskočit srdce, že. Už už sahám po čokoládě, co jsem měl na cestu, že jako učiním nabídku, zavedu hovor na klasické téma o počasí, vydyndám nějaké to telefonní číslo a tak, však to znáte. No jestli já nemám smůlu. Že já vůl jsem neobložil ostatní sedadla novinama nebo neroztrhal nebo nepolil něčím hodně hnusným! Bohužel jsem zaregistroval další otázku na stupeň obsazení sedadla. Ačkoli celé tělo naznačovalo, že tady již místo není (a ten člověk to musel vidět), můj poctivý pravdomluvný mozek (blbec) vydal hlasivkám příkaz, aby rozechvěly vzduch kladnou odpovědí (hlasem co nejhlubším).

Chlápek si sedl a bylo. Vlastně nebylo. Ono se totiž velmi rychle ukázalo, že si tam nesedl kvůli mně. Co vám budu povídat, to byla jízda. Na jedné straně slečna, na druhé já a ten vtíravý aninevímjakvypadal. Slečna si chce dát tašku nahoru, my oba se zvedneme naprosto současně a nadšeně se natahujeme po uchách (té tašky), slečně spadne jízdenka a hádejte, kdo si u podlahy srazí hlavy. Aby ten darebák nade mnou zvítězil, hraje na konci power-play a vystupuje zároveň se slečnou ve Velké Bystřici. Já se pokorně vracím k mikrovlnkám a šinu si to dál směr Hrubá Voda na soustředění nesoustředění. Sbohem, krásná slečno...