Dílo #45262
Autor:Kaunaz Isa
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:01.12.2007 03:29
Počet návštěv:844
Počet názorů:3
Hodnocení:2

Nejsem bůh
-Tohle prostě nemůže vyjít.
-To už jsi říkala pětkrát.
-No vidíš.
-Ale teoreticky...
-Teorie je docela něco jiného, kolego.
-N-E-Ř-Í-K-E-J mi kolego.
-Jak myslíš.
-Fajn.
-Tohle prostě nemůže... Podle to nevyjde.
-Tak sleduj.
-Sleduji.
-Vidíš?
-Jo. Leží na zemi.
-Ne jeho, sleduj, co udělám.
-Aha.
-Takže-
-Pořád nic neděláš.
-Ty jedna-

Promiňte?

Muž se ke mne otočil. Vypadal... Inu jako muž. Zato mrkev jsem skoro nemohl poznat pod vším tím tetováním "Nejsem mrkev". Oba dva se na mne chvíli koukali a předstírali, že tohle je naprosto normální. Mrkev se nadechla, že něco řekne, zřejmě k původní diskusi, kterou jsem vnímal jen napůl, ale muž ji zadržel.

-Ahoj, člověče.
-Ahoj?
-To bylo vyjádření otázky?
-Tak nějak.
-Zajímavé.
-Neřekl bych.
-Jmenuješ se Tomáš, že ano?
-Ano.
-Výtečně. Šel bys prosím se mnou?
-Kam?
-Uvidíš.
-No, víš, nejdřív bych rád věděl, kam bych měl jít.
-Na jedno jisté konkrétní místo. Bude se ti tam líbit.
-Vážně? Jak si tím můžeš být tak jistý?
-Je tam klid.
-Tady mi to vyhovuje.
-Lžeš.
-Nelžu.

Lhal jsem, ale nic lepšího mne nenapadlo. Mrkev mne okázale ignorovala a poletovala sem a tam po nicotě, v níž jsme se nalézali.

-Vidím ti to na očích.
-Ne, teď lžeš ty.
-Teď lžu já? Přiznáváš tedy, že jsi lhal?
-Ne.
-Přiznání lháře nemůže být kladné.
-Nejsem lhář. Nikdy nelžu.

Mrkev se rozchechtala. Znělo to jako když roste mrkev. Ne, že bych předtím věděl, jak zní růst mrkve, ovšem teď mi to přišlo přesně takové.

-Čemu se směješ?
-Tobě.
-Já jsem směšný?
-Kdyby jenom to.
-Kde to jsem?
-Zeptej se tady mého kolegy.

Nicota se zachvěla. Když křik rozzlobeného muže utichl, mrkev se pousmála. Ke svému zděšení mi to přišlo naprosto normální.

-Kolikrát ti mám říkat, že já N-E-
-Jistě. Fajn. Ok. Chápu. Dokonale rozumím.

A mrkev odplachtila do rohu, který tam vlastně ani nebyl. Muž se poté znovu obrátil na mne.

-Kde jsme to skončili?
-U lhaní?
-Ach tak. Půjdeme?
-Já nikam nejdu.
-To si myslíš teď, ale věř mi, za okamžik budeš toužit odejít se mnou... Dobře, s námi.
-Tak půjdu za chvíli, pokud ovšem budu chtít.
-Už může být pozdě.
-Nikdy není pozdě.
-Slova lháře.
-Já to neřekl.
-Právě ses nazval lhářem.
-Jenže já ne... Dobře, občas si upravím pravdu. Je na tom něco špatného?
-Je i není.
-Nechápu.
-Upravuj si pravdu jak chceš, ale prosím, jinde.
-Kde?
-Mimo tuhle... Tohle.
-Mimo tuhle tohle, dobrá, jak myslíš.
-Ne teď, troubo!
-Prosím?
-Ne teď a ne tady.
-Nechápu.
-Já vím. Vysvětlím ti to po cestě.
-Já nikam nejdu.
-Jsi si jistý?
-Ano?
-To byla zase otázka.
-Možná.
-Zcela určitě.
-Nikam nejdu.
-Tvůj hlas není zrovna plný odhodlání.
-Ne?
-Cítím z něj povinnost, strach, nerozhodnost. Kde se toulá tvoje svobodná vůle?

Svobodná vůle? Zamyslel jsem se. Já mám svobodnou vůli. Ale kde. Nějak podvědomě jsem tušil, že ten muž má pravdu. Asi moje ne není mým ne. Jenže když není mým ne, čím ne potom to ne je? Zavřel jsem oči, ale moc mi to nepomohlo. Zase jsem je otevřel.

-Co hezkého jsi viděl?
-Nic.
-Nic?
-Ano.
-Nevěřím ti. Něco jsi vidět musel.
-Ne, byla tam jenom tma.
-Takže jsi přece jen něco viděl, pane lháři.
-Neviděl, vždyť jsem ti říkal, že... Tma?
-Ano, tma.
-Tma.
-Nemusíš to opakovat.
-Přemýšlím, jak mi to zní.
-Temně?
-Mělo by?
-Myslím, že je čas jít.
-Já ale-
-Pořád si myslíš, že nechceš?
-Chci jít.
-Výborně.
-Ale zpátky.
-Kam?
-Domů?
-Tohle je tvůj domov.
-Tohle? Vždyť tu nic není.
-Jen tma, ale to musíš zavřít oči, ano.
-Proč bych tady měl být doma?
-To je tvůj problém.
-Chci se vrátit.
-Nikam jsi ještě nešel, nemáš se kam vrátit?
-Do reality. Chci do reality.
-Nechceš.
-Chci. Právě jsem to řekl.
-Ano, řekl jsi to. Ale nechceš tam.
-Jak to můžeš vědět.
-Jsem android.
-Já vím.
-Ale vypadám docela jako člověk.
-Ano.
-Na první pohled k nerozeznání.
-Já vím.
-Tebe to ale nepřekvapuje.
-Ne.
-Pojď s náma.
-Ne.
-Musíš někam jít.
-Někam? Takže já nemusím jít s tebou a s tou divnou mrkví?

Ta divná mrkev mi věnovala ještě divnější pohled a výhružně mi proletěla kolem hlavy.

-Pardon.
-Nemusíš se jí omlouvat, je divná. My všichni jsme.
-Já-
-Copak, ty jsi normální?

Chtěl jsem říct ano, chtěl jsem pokývat hlavou, udělat něco, čím bych mu ukázal, že souhlasím, ale... Nešlo to.

-Tak vidíš.
-Co se to děje?
-Občas prostě nemůžeš lhát. Ne sám sobě.
-Tohle je dost divné. Je to sen?
-Zvláštní, že se ptáš až teď.
-Takže je to sen. Paráda.
-Není. Ale nepochybuji, že by z tohoto byl docela povedený sen.
-Jenže není?
-Ne, není. Ty nespíš. A nejsi pod žádným vlivem drog, pokud se chceš zeptat. Všechno je takové, jaké je to vždycky.
-Nevěřím ti.
-Co bys řekl tomu, kdybych ti oznámil, že ses právě probudil do opravdovosti světa?
-A kde jsem byl předtím?
-Cestoval jsi.
-Cestoval?
-Jistě. Chvíli tady, chvíli tam...
-A kde jsem teď?
-Doma. Copak to tady nepoznáváš?
-Ne. Ani ne.
-Škoda. Nejspíš doma myslíš na jiná místa. Nejspíš se doma pořádně nekoukáš, jak tvé doma vlastně vypadá, když jsi doma.

Ta divná stavba vět mi něco připomenula. Jenže co? Byl jsem naprosto zmatený. Nebo jsem se tak jenom cítil? A je v tom rozdíl? Moje hlava hrozila přetížením sebe sama a upadnutím a bůhví čím ještě. Neposlouchal jsem ji.

-Ty jsi mrkev.
-Ano.
-A ty nápisy?
-Ty jsi bůh.
-Jsem?
-Jenom nemáš nápisy, které to vyvrací, takže nikdo neví, že jsi bohem.
-Vypadáš jako mrkev.
-Vážně?
-Ano.
-Děkuji.
-Takže Nejsem mrkev je?
-Důkaz, že jsem mrkví.
-To nechápu.
-Ani nemusíš. Stačí, když půjdeš s náma.
-Kam? Nevím pořád, kam mne chcete zavést.
-Tam, kde bys mohl být doma. Tam, kde chceš být doma. Tam, kde jsi bůh.
-Já nejsem-
-Potřebuješ si to napsat?

-Tak, musíme jít.
-Já nemůžu.
-Koukej, tohle místo není zrovna vhodným... Místem.
-Budu si místit, kde se mi zachce.
-Jak myslíš. Ale pomysli na ty důsledky.
-Jaké důsledky?
-Katastrofální. Zůstaneš-li tady, zůstaneš takový, jakým jsi.
-Podle mrkve jsem bůh.
-Ano.
-Tedy zůstanu bohem.
-Jenomže tady je slovo bůh jen slovem, kdežto tam...
-Co to je za místo?
-Je nádherné.
-Znám to tam?
-Ano. Víc než dobře. Stvořil jsi ho.
-Já jsem něco stvořil?
-Pořád něco tvoříš.
-Jo, snažím se.
-Proč nechceš jít tam, kde jsou tvé výtvory dokonalé?
-Jak dokonalé? Mají nápis Nedokonalost?
-Vtipálek... Ale čas se blíží. Musíš jít.
-Ne!
-Nemáš jinou možnost.
-Ale mám.
-Nemáš lepší možnost.
-Zůstanu tady.
-Proč? Uvězníš sám sebe mezi dokonalostí a realitou? Z jakého důvodu?
-Rád cestuji. Chvíli tady, chvíli tam... Sám jsi to řekl.
-Ale stezky jsou v dnešních dnech dost nebezpečné. To tvé cestování občas bolí.
-Necítím bolest.
-Lež.
-Chci zůstat tady.
-Lež.
-Nikam nejdu.
-No dobrá, přeješ-li si tuto lež zabalit do dárkového balení a věnovat ji pravdě, jak myslíš.

Otevřel jsem oči. A zase jsem je zavřel. A zase otevřel. Zavřel. Otevřel. Zavřel. Otevřel. Zavřel. Otevřel. Zavřel. Otevřel. A tma na mne mávala. Občas jsem smutný, že jsem tehdy neodešel. Jindy zase mám dojem, že bych svým odchodem něco ztratil. Jestli ano a co, to se nikdy nedozvím. Pokud se ti dva někdy nevrátí. Nejspíš pak půjdu s nimi. Chtěl bych vidět dokonalost tam, kde je opravdu dokonalostí. Zatím mi zbývá jediné. Čekat. A zavírat a otevírat oči v naději, že to zmate realitu.

Názory čtenářů
01.12.2007 09:05
Mario Czerney
zavírám oči
01.12.2007 15:54
seed
01.12.2007 20:38
miirdas
 
Mario Czerney napsal(a):
zavírám oči
piju kafe i s lógrem

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)