| Dílo #44726 |
|---|
| Autor: | Kaunaz Isa |
| Datum publikace: | 11.11.2007 15:26 |
| Počet návštěv: | 719 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 2 1 |
| Prolog |
|---|
| V pořadí již čtvrtá povídka z planety Žemle. |
|
| Úplně cizí úplněk a Marie |
Temná byla noc Žemlovská, jež halila svým závojem postavu plížící se kolem staré vybité tužkové baterie do trojhlavňového bazukometu s digitálními hodinkami, kompasem, vodníkovským chlazením a samozřejmě masážními vibracemi pro zápěstí (byla to velmi luxusní zbraň a baterie ji moc postrádala, ale o tom jindy).
-Ha, co ty tady?
-Já?
-Jo, ty.
-Já se tady plížím.
-A proč se tady plížíš?
-Jenom tak?
-Jenom tak?
-Ano.
-A proč se tady plížíš jenom tak?
-Hele, já na tyhle otázky nemám čas.
-Tak pozor, takhle se mnou nemůžeš mluvit. Já jsem tajný agent - ale to jsem ti neřekl, jasný? Je to moc tajné.
Mark Kešu se pousmál.
-Jasně, nic jsem neslyšel.
-Super. Hele, kdybys náhodou neměl nic na práci, můžeš mi pomoct.
Tohle že byl tajný agent?
-A s čím?
-Mám za úkol najít a zatknout Marka Kešu.
-Aha. Tak s tím ti nepomůžu.
-Proč ne?
-Já jsem totiž Mark Kešu, víš?
-Jo tak...
Markovi najednou došlo, že byl nejspíš divný celou tu dobu. Svět ovládaný... Nepředbíhejme.
-Hele, vážně jsi ten...
-Ano?
-No ten...
-Hm... Nejspíš.
-Oříškový....
-Ano.
-Tak to tě musím zatknout.
-Nejspíš bys měl.
-Ehm... Hele, nevíš, jak se to dělá?
Udělejme si jasno v jedné věci. Už jsem dneska večeřel.
-No, ty to nevíš?
A abych nezapoměl, onen tajný agent mající za úkol zatknout Marka, je nováček. Ještě neví, jak se co dělá.
-ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ... ehm, ehm... kašli, kašli... ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ
A zřejmě se to již nedozví. Zatímco krev tajného agenta si hraje na potůček na jaře, Mark Kešu, nejnebezpečnější muž Žemle, prchá dál. Opusťme ho na chvíli a podívejme se... Třeba sem. Co vidíte? Nic. Jste naprosto slepí. Slepí, ubozí čtenáři. A já jsem vaše bílá hůlka, která se stará o to, abyste... BACHA, SCHOD! Tak, to je lepší. Teď osmnáct a půl kroku střední velikosti rovně a pak vpravo. A jste ve slepé uličce. Uznávám, že to ode mne může působit trošku dětinsky, ale víte, nemohl jsem si pomoct. Slepí čtenáři patří do slepé uličky... Mno a teď tedy zase zpátky do příběhu. Podal byste mi tu mapu? Děkuji. Ne, nevím, kudy vede ta správná cesta, slečno, posaďte se zpátky a nechte mne pracovat. Budu chvíli koukat tady do té mapky a uvidíte, že... Pardon.
-Tohle se mi nelíbí, Jirko. Ani trochu se mi to nelíbí.
-Mně taky, ne, pane, ale víte, pomerančovou neměli.
-Jirko?
-Dáte si zmrzlinu?
-Já mluvím o vážných věcech!
-Ale já taky. Jestli si nedáte zmrzlinu, nejspíš mi ten druhý kournout pokape rukáv a Lenka mne zabije.
Ujasněme si další věc. Jirka Rohlík je sice nejlepší agent na celé Žemli, ale jedna věc ho přeci dokáže zastrašit (nepočítáme-li strach z rozjezených jogurtů, který trápí všechny agenty této planety) - Lenka Rohlíková, bohyně, která zná všechna tajemstí vesmíru a která občas nahlédne budoucnosti pod sukně. A to prosím není úchylka... Snad.
-Aha. No, projednou bych si mohl trošku zmrzliny dovolit.
-Děkuji, pane, zachránil jste mi život.
-To nic nebylo, Jirko. A teď když dovolíš, chtěl bych konečně vyřešit tu záležitost s Markem.
-Stále nám uniká.
-Ano, ano... A to je divné, nezdá se ti?
-Pane?
-Jsi přece nejlepší agent Žemle.
-Oh, to si nemyslím.
-Nebuď skromný.
-Myslím, že říct nejlepší agent vesmíru by bylo takové.... Lepší.
-Mark.
-Ano?
-Jak je možné, že jsi ho ještě nechytil?
-Pane, já...
-Jsou to už dva čokoládové dorty, pět kuřecích koláčů a osmnáct tisíc kulatých lízátek bez žvýkačky.
-Mark je prostě moc dobrý, pane.
-Lepší než ty?
-Ne, pane, ale-
-Tak ho najdi. Máš na to ještě dva štrůdly.
-Ano, pane.
Temná je noc žemlovská. Zvídavý pozorovatel by zjistil, že ať roky běží jakkoliv rychle, vždy se jedná jenom o jednu jedinou noc. Jmenuje se Marie a dělá svou práci opravdu zodpovědně. Má dokonce několik set odstínů líčidel, aby pokaždé vypadala jinak temně. Její měsíční mzda je šest hranatých věcí na vytírání kelímků a půl pytle pytlů. Odvádí všechny možné daně a pojištění proti zesvětlení, proti ztrátě hvězdiček a tak dál. Její osud je opravdu velmi pohnutý. Vlevo. Včera jsem s ním zkoušel pohnout na drunou stranu, ale zdá se, že tam už zakořenil. Stejně jako ten pitomý strom.
-Ten pitomý strom!
-Byl tu dřív než ty.
-Ano, ale... Nemusí tu být po mně.
-To nemusí, Tůmene, to nemusí.
-Takže, co pro mne máš?
-No... Jde o jednu takovou delikátní záležitost.
-To je zmrzlina, co máš na rukávu?
-Hýž, huzím ahdofausodjflasjiofjaldsjfl ahdslfjaisj asofjasldfiaj hadsoifasd.
Tak asi tak vypadá žemlovština někoho, kdo si cucá vlastní rukáv. Přeložte si to laskavě sami. Já se jdu koukat na televizi.
-Co to je?
-Seriál.
-Jo, vypadá to tak. Další z těch pitomých, stupidních seriálů, co?
-Hele, já taky neurážím ty tvé zápasy ve ftákované. Pořád se jenom honí za-
-Pořád lepší to než tady ta kravina, na kterou koukáš.
-Není to kravina.
-Ale je.
Ale není. Tedy, aspoň já si to myslím.
-Není.
-Je. Už ten název, podívej se. Deset dobrých rad, aneb Jak je důležité... Vždyť jsou tam na konci tři tečky.
-Ano, jsou.
-Nic s třema tečkama v názvu nemůže být dobré.
-Já... Nevěděla, jak se to jmenuje.... Promiň, Klaunritine, že jsem ti nevěřila. Je to opravdu kravina.
-Já ti to-
Říkal. Ale to už nikdy nedopoví. Zapoměl totiž, co chtěl říct, vyběhl z domu a už nikdy se v tomto příběhu neukázal. Tak... A teď zpátky... Někam jinam.
-Dobře. Vydáme to. Ale musíte slevit ze svých požadavků.
-Proč?
-Uznejte, že dva rohlíky s krémovou polevou a nastrouhanou ponožkou, to je trošku moc pro začínající spisovatelku.
-Ale já jsem vážně moc dobrá!
-Hele, to právě chceme, aby si čtenáři mysleli.
-Já UMÍM psát!
-Jistě, stačí opravit ty překlepy a je to jakž takž čitelné...
Dobře, někam jinam odtud. Ryhle - to znamená rychleji než rychle, ale pomaleji než ryhl.
-Dobrý den, pane, co byste si přál?
-Prosím?
-Zajímáte se o tuhle pokladnu?
-Pane, já vám nerozumím.
-CH-C-E-T-E--S-I--K-O-U-P-I-T--T-U-H-L-E--P-O-K-L-A-D-N-U?
-Vždyť je moje.
-Vy jste za ni už zaplatil?
-Ano.
-Ukažte mi lístek!
-Koupil jsem ji už dávno. Mám ji skoro tak dlouho, jako tenhle obchod.
-Pane, vy si ze mne děláte legraci. Tohle je můj obchod.
-Váš obchod?
-No ano. Vidíte, mám tady všechno podepsané.
-Jenompěkně Vystrčrůžky?
-To jsem já. A tohle je můj obchod.
-Ne, to není možné, vždyť ten obchod je můj.
-Nejsem přece blázen, pane.
-Nezkoušejte na mne své zlodějské triky!
-Já?
-A kdo jiný?
Zatímco se ti dva hádají, pravý majitel obchodu, soška boha Vyližsijinde, se pokouší nesmát. A protože je to soška, docela se jí to daří. No a my se zkusíme mrknout zase jinam. Někde přeci musí existovat nějaké zajímavé místečko, které je... Hele, zrovna tady. Sebevrah stojící u kaluže.
-Ach, jaký to krutý osud stihl mne!
-Ano, velmi krutý, věru. Však mně nenáleží soudit osud, to nechť činí bohové.
-Existují-li bohové.
-Armor, prokletý to bůžek lásky!
-Zavinil mé slzy.
-Je původcem neštěstí, jež mne stihlo.
-Neměl jsem se nikdy nechat svést kouzlem modrých očí.
-Neměl.
-Ne, ne.
-Nemusel bych tady teď stát nad svým koncem.
-A vzpomínat na šťastné dny, jež mne dávno minuly.
-Je čas opustit tento svět.
-Bylo mi zde i dobře.
-Nikdy nezapomenu na ty chvíle, kdy jsem byl s ní.
-Kéž by tak dala mi poslední polibek.
-Musím se obejít bez něj.
-Ach, smrti, už se blížím!
-ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ
Byla to hodně hluboká kaluž. To některé žemlovské kaluže dělávají... A ten sebevrah - byl to schizofrenik. To někteří žemlovští sebevrazi dělávají. Tak... Asi se budeme muset vrátit k příběhu Marka a ostatních, co?
-Jirko?
-Copak?
-Co děláš doma tak brzo?
-Brzo? Jdu o tři hlávky zelí později.
-No, ale vzhledem k situaci... Stíháš přeci toho... Jak se jmenuje?
-Kešu.
-Přesně toho.
-Ano, stíhám ho, ale víš, to nebude tak těžké.
-Myslíš? Totiž, slyšela jsem, že je dobrý.
-Moc ne. Každopádně jsem to už zařídil.
-Jak?
-Leni, kdo se moc ptá, moc se dozví.
-Proto se ptám, ne? Abych se něco dozvěděla.
-Hm... Nejspíš.
-Tak... Zbylo něco z večeře?
-Máš to v odpadníku.
-Paráda.
Odpadník je taková věc, která... Ale to je jedno.
-Ahoj, Marku.
-Tome?
-Jak se máš?
-No... Moc dobře.
-To je fajn.
-Jak jsi mne u všech bohů našel?
-Stačilo jít po stopkách.
-Mělo mne to napadnout.
-Měl jsi hlad?
-Miluji třešně.
-Jenom aby ti nezpůsobily nepříjemnosti. Hele, ty se musíš okamžitě vrátit zpátky.
-Cože?
-Ano. Musíš se vrátit a zabít šéfa tajných agentů.
-Proč?
-Až ho zabiješ, staneš se sám šéfem.
-Ale z jakého důvodu bych to dělal?
-Poslouchej, tvůj příběh by si zasloužil nějakou hodně šokující změnu. A trochu krve. A možná veselejší barvy. A ilustrace, ale to už není tvoje starost. Ty se prostě vrať a zabij svého bývalého šéfa. Jakmile zemře, už tě nikdo nebude pronásledovat. Kdo by taky chtěl zatknout šéfa tajné organizace, hm?
-Na tom něco je...
Nechci vám prozrazovat, jestli se to Markovi povede, ale mohu alespoň zmínit, jak šéf tajné organizace zemře, ne? Tak tedy, pande na zem. Přeloženo - zemře jako panda. Ale nepředbíhejme události.
-Dobré ráno, pane Krásnýkvětáku.
-Dobré, dobré.
-Už jste slyšel ty novinky?
-Myslíte to o té letecké katastrofě? Škoda posádky...
-Myslela jsem to o panu Vykastrolíkovi Fňukalovníku Plodopotforném.
-Jo tohle. Chudák...
-Někteří říkají, že nezemřel... Víte, že nezemřel... Normálně.
-Jak to myslíte?
-Jako člověk.
Jistěže... Mám takový dojem, že jsme předběhli události až moc... Tak zase trošku zpátky.
-Marku...
-Co tady děláš?
-Já.. Přišla jsem za tebou.
-Proč?
-Dlouho jsem tě neviděla.
-Já tebe taky ne.
-Stýskalo se mi.
-Proč jsi tady, Lenko?
-Chtěla jsem tě vidět.
-Pravdu.
-To je pravda.
-Ale jistě ne celá.
-Ne.
-Tak povídej.
-Víš, nahlédla jsem do budoucnosti.
-Fajn.
-Přišla jsem tě o něco poprosit.
-A o co?
-Jirka není zase tak špatný člověk.
-To povídej někomu jinému.
-Dobře, uznávám, že ho nemáš rád.
-Slabé slovo. Já ho nesnáším. Kdybych mohl, uškrtím ho jeho vlastními pitomými nápady.
-Zase tak dlouhé vedení nemá...
-Co je s Jirkou?
-Nezabíjej ho.
-Já budu mít možnost ho zabít? A nemám to dělat?
-Ano.
-Řekni mi jediný důvod.
-Vždycky jsem tě milovala.
-To není zrovna přesvědčivý důvod.
-Nevěříš mi?
-Ne. Měl bych? Jak je to dlouho? Pět let?
-Vím, že jsem ti tehdy ublížila, ale...
-Zabila jsi mne. Ty a ten tvůj Jiřík.
-Prosím, Marku...
-Vrať se domů, bohyně, a dál koukej do budoucnosti. Najdeš tam možná, co si o tom všem myslím.
Na tomto místě bych... Moment, posunu se trošku vpravo... Tak. Na TOMTO místě bych rád podotknul, že Lenka se nikdy nedozví, co si o tom všem Mark myslí. No... Třeba vás to nezajímá, tak jako Tůmena nezajímá, že by mělo začít prsit. Je to něco jako déšť, ale takový... Řekněme jiný... Spousta mužů ze Žemle si během toho najednou vzpomene, že musí na procházku do parku, zapomenou si deštník a umřou na chřipku. Žemlovská verze chřipky je poněkud horší než ta naše. Jako kaluže.
-Mark Kešu?
-Kdo se ptá?
-Jsem Tůmen, obránce bezbraných a...
Tůmen chvíli hledal papírek s nápovědou, ale pak to vzdal.
-A tak.
-Aha.
-Tvé dny jsou sečteny.
-A kolik to dělá?
-Prosím?
-Kolik to dělá?
-Co?
-No, říkal jsi, že mé dny jsou sečteny.
-To ano. Sečteno a podtrženo. Dvakrát.
-Jaký je mezisoučet?
-Výsledek je-
-Chci vědět mezisoučet.
-No... Já si to nezapisoval.
-Nevadí.
-Budu to muset znova spočítat.
-Já mám času dost.
-Ok...
-Tak víš co? Já si jenom něco vyřídím a pak se za tebou stavím, až to budeš mít spočítané, ok?
-Dobře...
A Tůmen vytáhnul kalkualčku (má víc číslic než kalkulačka). Mark se mezitím dostal až ke svému bývalému šéfovi, kterého zabil jako zvíře. Následující řádky podléhají přísné cenzuře nahoře bez-ře, takže je přeskočíme a vrhneme se na zbytek textu.
-Marku!
-Jirka Rohlík...
-Jsi mrtvý muž!
-Nemyslím si to.
-Mladík?
-Ne.
-Pubescent?
-Obávám se, že se mýlíš.
-Hoch?
-Ne.
-Dítě?
-Myslím, že já nejsem mrtvý, Jirko.
-Teď ještě-
-A nehodlám na tom nic měnit.
Ach, přál bych vám vidět ten souboj. Bylo to něco moc krásného. Všechny možné zbraně poletovaly vzduchem a sledovaly, jak to asi dopadne. Ozubené kolečko, které tam nemělo co dělat, si vsadilo patnáct tabulek čokolády na to, že Jirka Rohlík vyhraje. Vyšavlená (=vysmátá) šalvěj (=druh žemlovské šavle) si zase vsadila všecny poníky, co měla (1) na výhru Marka.
-Tak...
-A teď?
-No, řekl bych, že je po všem, Jirko.
Řekl bych, že to kolečko teď opravdu lituje toho, že tam bylo, i když tam nemělo co dělat. Takový už je holt život...
-Není po všem.
-Ale? A proč by nemohlo být?
-Já jsem s tebou neskončil.
-Ale já s tebou ano. Teď běž hezky domů. Zítra tě čekám ve své nové kanceláři.
Jirka nebyl schopen slova. Prohrál, o tom nebylo pochyb. A navíc musel zítra do kanceláře svého nového šéfa. V sobotu...
-Jirko?
-Ano?
-Přijď až v pondělí.
-Ano.
No, vlastně, svět nebyl zase tak špatný. Planeta Žemle umí být i spravedlivá, co říkáte? Té Marie, kdy všichni už dávno spali, se Lenka Rohlíková oblékla do svých slz a tančila ve svých snech. Minulost bývá někdy velmi krásná, zvlášť když drží nůž a řeže vás do prstů. A vy křičíte, aniž byste tušili, že ty prsty nejsou vaše. Takový už je holt život... Všude na celém světě je to stejné. Jenom to tak nevypadá.
-Kapitáne, torpéda jsou připravena.
-Na můj rozkaz, pal.
-Ano, pane!
-Pal!
Božíčku, jak to asi dopadne? Hm? Jste zvědaví? Tak si nás nezapomeňte pustit v sobotu o půl osmé ráno televizi Jsiubohýspisovatel. A teď zprávy a Josh Vystrčenýzedveří |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Kaunaz Isa', 11.11.2007 19:59.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
Mario Czerney