Inu, to jsem celý já o)))

Bloumal jsem na tramvajové zastávce a marně jsem vyhlížel nějakou tramvaj. Zároveň mi došlo, že by nebylo na škodu se podívat na jízdní řády. A tak jsem je počal studovat tím stylem, že jsem chodil pořád dokola kolem sloupkové tabule, na které se nacházely. Až když jsem zůstal stát, tak jsem zjistil, že ta tramvaj, co jede tam, kde bydlím, mi před chvíli ujela. To mne vůbec nepotěšilo, načež jsem začal chodit sem a tam. Pak jsem dostal nápad, že bych mohl jít nějaké tramvaji naproti. Daleko jsem po kolejích nedošel, poněvadž se v dálce objevila jedoucí tramvaj. K mé radosti to byla ta linka, co má konečnou nedaleko mého bydliště. 
 Nastoupit se mi podařilo hned napoprvé a mou pozornost hned upoutala dvojice dívek. Kromě nich a mne nikdo jiný ve voze nebyl. Okamžitě jsem začal přemýšlet, jak s nimi navázat hovor. Dívky si mě však vůbec nevšímaly, což nebylo potěšující zjištění. Měl jsem v plánu na sebe upoutat nějakým způsobem pozornost, jenže ony seděly dost daleko. Pak mne napadlo, že bych se mohl k nim přiblížit rychlým přesedáním ze sedačky na sedačku. 
 Úsměv mi ve tváři ztuhnul, když mému zraku neunikl červený nápis v přední části vozu. Po jeho přečtení mi došlo, že tramvaj jede úplně někam jinam. Zkoprněle jsem hleděl na název konečné stanice, jenž se nachází úplně na opačné straně města, než bydlím. To už koukám jako ta vyoraná myš a teprve po delší době si plně uvědomuji, že jedu zcela špatným směrem. Mezitím ony dvě dívky vystoupily a já jsem zůstal ve vagoně sám. To mne vůbec nepotěšilo, a tak jsem se rozhodl příští zastávku vystoupit. Když jsem vystoupil, tak několik lidí do tramvaje nastoupilo. Tahle skutečnost na mne nějak zapůsobila, a tak jsem zase nastoupil zpátky. Zároveň mi však došlo, že touhle tramvají jet dál nemůžu. Tudíž příští stanici definitivně vystupuji u vchodu do metra, do něhož rychle vbíhám. Moje představa, že se metrem dostanu, na opačnou stranu města mizí, když se dozvídám, že už žádné metro nejede. Za okamžik se ocitám opět na tramvajové zastávce a jsem poněkud zmatený. 
 Vím, v jaké části města jsem, ale nevím, jak se mám dostat do té části, kde bydlím. Za několik minut přijíždí noční tramvaj. Hned zjišťuji, kam jede, a tak nastupuji. Je plná lidí, co se vracejí ze zábavných podniků. Zanedlouho skupina vysmátých cestujících začne zpívat. Pobrukuji si nahlas s nimi, načež v jedné stanici z neznámých důvodů vystupuji a opětovně nastupuji. Tramvaj vjíždí do centra města a já zjišťuji, že má zastávku nedaleko mé práce. Vystoupil jsem a přemýšlím, jestli bych neměl jen tak z recese vniknout do budovy, kde pracuji. Tuhle myšlenku zavrhuji, protože by tahle moje noční akce při mé smůle skončila nějakým rozruchovým malérem. Rychle se orientuji a nočními ulicemi mířím k zastávce nočního autobusu, který jede do mého bydliště. Přitom vcházím do parku a vnikám do porostu, jímž se mi podaří zdárně prodrat. 
 Konečně přicházím k zastávce noční autobusové linky a ke své radosti zjišťuji, že mi autobus přijede za pár minut. Vskutku přijíždí a já pak skoro po celou dobu na sedačce klimbám. Ke konci jízdy mou pozornost upoutá jistá dívka, co si sedla na sedačku za mnou. Ospalost mne rychle přešla a já mám snahu otočit sedačku, což však nešlo. Dívce moje podivné pohyby neunikly a nechápavě na mne hleděla. Ani jsem se nemusel vidět v zrcadle, abych věděl, že se usmívám připitoměle. Ona vystoupila na stejné zastávce jako já a k mému překvapení mě oslovila. Chtěla po mne cigaretu, kterou jsem však neměl, což jí nepotěšilo. Odešel jsem s protaženým obličejem k domu, kde bydlím a doufal jsem, že příští noční návrat domů nebude tak komplikovaný.