Bolest v podbřišku mi dala najevo, že opět nejsem těhotná, ačkoli se o tom spolužacce zdálo první noc pod novou střechou, a ačkoli jsem pak měla zahořet touhou utonout v řece, nezahořela jsem, a nikdo tak nemusel vyvíjet námahu na mou záchranu, a já jsem mohla klidně započít první den mé drahé menstruace. Radostně tuto zprávu sděluji svému příteli a po večerech přemýšlím, jestli ho náhodou už nemiluji, jenže naposledy jsem milovala až po deseti měsících, kdy jsem jako důkaz své věčné lásky statečně protrpěla odstranění panenské blány, která zřejmě nebyla tam, kde se očekávalo že bude, takže důkaz mé lásky nebyl zpečetěn tak jak se se očekávalo, takříkajíc utopen v krvi. Proto to taky zřejmě dopadlo tak, jak to dopadlo. Fakt je ovšem ten, že tehdy mi bylo šestnáct a pojem láska začínal v kuse pružné svaloviny. Která nebyla. A tak pečetím každý měsíc, a s každou tou pečetí dělám tu lásku o jedno rozhodnutí lehčí, a při každém pečetním návalu nálad se ptám, kdy se miluje, když nemáte blánu co by to dokazovala. Rozčarovaně si potom říkám, že kdykoli, že si můžete vážit i lidí, kteří vás neperforovali, že se ze soulože dá udělat to náctiletěznějící milování, když předím hodinu napjatě nasloucháte výkladu o maticích a šroubech, a za další hodinu láskyplně pochválíte dobré sperma, a že to, že potom spíte zadkama k sobě, nijak nesnižuje úroveň romantiky, ba možná i naopak. |