Elita kontra lůza Je ráno 9:15 a mínus čtyřicet korun. Slunce rozbilo tmavé mraky a své teplo a světlo, začalo mateřsky rozdávat všemu životu na tom našem zpustlém světě. Nikoho nevinilo, nikomu nestranilo a nikoho nezanedbávalo, jak se koneckonců na správnou matku sluší a patří a svou náručí slepě objalo všechny tvory, rostliny a dokonce i dva neschopné bezdomovce, povalující se před fakultní nemocnicí.
Bezdomovcům Loudovi i Rážovi se z přílivu nečekané náklonnosti bezděčně objevil úsměv na tvářích . ‚Jaká nespravedlnost, chtělo by se říci!‘ Louda opojen pokojem všeho míra, hodlal pocit omámení přikrmovat a obnaženou čepelí proděravěl roh krabice, naplněné sladkým, španělským vínem. Nahnul vlhký obal k ústům a skrz ztuchlý vous a nejednu oschlou polévkovou nudli, procedil několik hltů vlažného vína. Najednou však vyskočil, uvědomil si, že musí ještě vyžebrat čtyřicet korun, aby se dnes mohli zpít do němoty a vztahoval ruku k atraktivní paní vystřižené z bulvárů.. „Přispějte nám na cestu slečno! Kamarád byl u lékaře a teď nemáme jak se dostat domů. Prosím vás!“ Mladá žena nakrabatila opovržlivě čelo a s marnou snahou zabránit vtíravému puchu v jeho nekompromisní cestě k přecitlivým čichovým buňkám, zahuhňala. „Takovej smrad!“ Valila oči na Loudu. „Vydělej si jó!" „Neotravuj paničku Loudo“ chránil druha v žebrotě Ráža. „Panička jistě pomáhá zvyšovat obsah cukru v krvi jihoamerických dětí. Také dětem ze slamů Afriky jistě nejednou přispěla nějakým cholesterolem.“ Teprve nyní si Louda pořádně prohlédl koho to vlastně oslovil. Čerstvá třicátnice, sto šedesát pět, čtyřicet kilo. Vlas barvy platiny, krk spoután zlatým řetězem. Dlouhé umělé řasy, drobné kozičky, strachem schoulené za vzorem leoparda. V pravé ruce svírá kabelku, jenž kdysi bývala postrachem na Nilu a levou ruku spolu se stříbrným telefonem svazuje pozlacené vodítko. Hluboko pod krátkou sukýnkou nerytmicky cupitají botky na ostrých jehlách, které kdysi vládly deltě Mississippi. Na druhém konci vodítka si s tintítkem pocukává ztepilý Afgánský chrt vyvedený, jak jinak - ve zlatě. Žena Přiložila mobil k ústům a snaží se rty odklonit sluchátko. Její spodní ret se podivně ohrnuje, že by nejeden Habsburk puknul závistí. Když v tom se najednou chrt rozhodl prozkoumat fleky na nedalekém pouliční osvětlení. Ženiných čtyřicet kilo na vodítku zavlálo tak neskutečně, že připomínala prapor na stožáru tibetského námořnictva. I když bezdomovci nemaje společenských obleků, před nimi rozvíjející se scéna, jim slibovala představení o několika dějstvích. „Proč jsme dopadli blbě Rážo.“ Podíval se vyčítavě Louda na společníka, kterého si oblíbil především pro neobvyklé vyprávění. “ Jsme opravdu tak neschopní?“ „Víš co bezdomovec to asi jiná směsice důvodů. Někteří jsme možná utrpěli těžké morální zásady neslučitelné se životem. Opačným příkladem je náš pan ministra vnitra. Věř nebo ne, pan ministr je můj bývalý kámoš. A ten můj pan ministr si to jednoho dne začátkem června roku 1991 štrádoval v Brně cestou po náspu ze Zvonařky k centru. Okolí nevnímá, promýšlí svou strategii na krajském, ustavujícím sjezdu strany, aby získal co nejlepší postavení ve stranické hierarchii. ‘Koho si zavázat, na kterého něco ví, co od dalšího získat, aby druhému mohl podstrčit‘, jednoduše má hlavu plnou plodných, potřebných úvah, když jej z přemýšlení vytrhne pronikavá vůně akátů. Ony ti Loudo akáty, na začátku června voní po sladkém škrobu, ony voní jako muž po erupci z přetlaku vášní, voní jako třináctiletý, poprvé uspokojený chlapec.
Tak pan ministr nechtě, vytržený známou vůní, spojenou ve své mysli s výrazným pocitem slastné seberealizace na konci svého nejkratšího tělesného údu, se bezděky rozhlédl, ale neuviděl akáty, ale po stranách cesty rozházené stolečky a za nimiž seděli muži a míhali rytmicky rukama. „Kdé jé kulicka?“ Pán příde a najdé kulicku!“ se ozývalo z míst kde dřepěli značně vyžilí muži za nízkými stolky. „Tádý je kulicka. Kdo najde kulicku vyhráva tisicovóvku jinaki prohvávje.“ Vyvolávaní se mísilo s hlukem aut rušné ulice, tak jako se smíchalo sperma s olovem. Pan ministr se zastavil u produkce jednoho, slaným větrem ošlehaného chlapíka, jehož přízvuk prozrazoval balkánský původ. Balkánci jemuž se každou chvíli v hubě zablyštil zlatý zub, právě dokázal přilákat značné, zvědavé publikum. „Pán si vsaďí sledij kuliňcku. Tádi je. Sup sun a je tádi porát, tádi.“ Kmán hodlající se zapojit do hry řval na celé kolo. „Já si vsadím, jen počkej šmejde, já tě obéřu ty kluku chorvatskej!“ a prašti velkou silou skořápkáře mezi lopatky. Ulovený hráč, byl poněkud nejistý v kolenou a stoje si pohorkami na jazyku jasně jevil známky dobré nálady, když ztěžka ostřil zrak k molitanové kuličce. „Ták náposledě pán hrajem ó pet šet.“ „Jasněé jedem.“ Huhňal v zástupy hráč a přitom zavrávoral tak, až mu celá cesta nestačila a udeřil hlavou o cihlovou zídku lemující po obou stranách násep.
Najednou vyprávění přerušilo pronikavé zoufalství vysokých tónů. „Stůj ty tele!“ Žena lkala na vodítku afgánského chrta. Kdykoliv započala vyťukávat číslo, její dlouhé, ostré, neohrabané nehty nebezpečně cukli kolem jejího nosu. Hafan nemaje slušného vychování, po pravdě řečeno nemaje žádné vychování, paničkou vláčí od prochcané informace k ještě závažnější zprávě a nebere ohledy, že jeho paní o pikantní informace nejeví pražádný zájem. Další pokus o zadání čísla a pes trhnul vší silou. Jenže tentokrát panička nestála na zpevněném povrchu cesty a její, v půdě zabořené jehly se nestačili v prudkém pohybu vyprostit a zůstaly trčet na místě. Horní část blondýny však následovala psa a v cíli kinetické kynologie, ležela blondýna, jak dlouhá tak široká v kyprém, humusovitém záhonu.
Pobavený a povzbuzený Ráža zkusil štěstí v žebrotě a oslovil procházejícího muže. „Dejte mi prosím pane pětku na víno.“ Chlápek s předstíranou nevěřícností vykulil oči. „Prosím? To snad nemyslíš vážně?“. „Myslím pane. Potřebuji utopit hlasy v hlavě co neustále křičí „ ty neschopná nulo! Ty ubožáku, ty špíno!“ Potřebuji Zaplnit široké prázdné prostory v mém srdci v kterém bloudí smrtka, švihá kosou v zběsilém tempu a volá „tak už pojď!“ A v těch obrovských prostorách mého srdce, její volaní rezonuje neodbytnými ozvěnami. „Tak už pojď, pojď, pojď už přeci, Čekám na tě, a jsem jediná milenka, kterou si zasloužíš. Jsem jediná milenka, která si tě bude vážit. Neboj budu ti věrná!.“ Potřebuji víno víc než si umíte představit. Potřebuji jej víc než hladový chleba.“ „Ty vole kdes nechal hrdost. Kdybys poctivě vydělával nemusel bys chlastat. Suchy z nosu si zasluhuješ!“ a s bradou vystrčenou, že i Benito Mussolini by se mohl přiučit, odešel.
Ráža zvyklý na pohrdání se v klidu vrátil myšlenkami do roku 91. „Opilý hráč se opřel dlaněmi o kolena a za stálého vrávorání se snažil nezpustit zrak z kmitajících kelímků. Přihlížející dav opanovalo soustředěné, zvědavé ticho. Jenom balkánec prozpěvoval sólo ve svém představení. „Téd je kulicka v právo a vlévo a u prostéd podívaání a jé tam. A dlál sun šup hop. Ták pan sadit na kelímak.“ „Jasně zde je!“ Zaznělo rozhodně - a sbor davem souhlasně zamručel. „Pán musí položit pet set korun ná kelímak jinak nějdě“ a důrazně zastavil hráčovu ruku šmátrajícím po vyvoleném kelímku.“ „Ladíčku představ si za to malinké zmenšení nosíku chtějí padesát tisíc korun.“ „ Jak se jí mohlo podařit dovolat?“ procedil skrz zuby Louďa. „Já vím, platíš velký daně, ale prostě zadarmo nechtějí nic udělat a ani ta viska s litrem nepomohla. Ty mi vyčítáš tu tisícovku? Přece se nenechám řezat aniž by ten felčar necítil závazek?“ Vládce vodítka sebou neustále škubal a panička mu zlostně oplácela. Po jednom vydatném škubnutí, kdy do zlosti vložila celé tělo, chrt otočil hlavu a zahleděl se na svou otrokyni s nepředstíranou láskou, jakou by se díval na malého, roztomilého králíčka. „To nemyslíš vážně Ladíčku abych ti vařila! Vypadám příšerně a ve dvanáct musím být u kadeřnice a pak solárko s masáží. Ty ses snad zbláznil! Nakoupit nemůžu. Musíš ty!“ Louďa rošťácky strčil do kamaráda a se šibalským úsměvem pronesl. „Ukážu ti jak se z lidí tahají prachy. Koukej zde je příhodný objekt.“ „Pane prosím vás mám strašný hlad.“ Chlápek v tmavém obleku, kterého si vybral Louda za oběť svého žebrání, zůstal zrakem viset na rozkousaném chlebu, jenž čouhal Louďovi z kapsy. Pane už deset dní jsem nejedl a musím koupit za dvacku suchary, jinak mi žaludek nic nevezme.“ Při těch slovech se gentlemanovi oči vpíjeli do Vousů protknutých nudlemi. „Prosím pane dvacijáše. Ty suchary jsou drahé!“ „Na tady máš“ hodil žebrákovi minci a bylo patrné, že chce mít klid.“ „ Haló pane za svoji štědrost si zasloužíte písničku“ volal za chlápkem Ráža a zanotoval Krylův nápěv. „Na korouhvi Hradu lež o pravdě mluví. A následníci mistra z Husi, jsou sociálně nepřizpůsobiví[1].“ Róža se smutně díval za odcházejícím, tmavým sáčkem a s jistou ukřivděností v hlase „ no co musím ti dovyprávět příběh s panem ministrem a skořápkami“ byl zase myslí v letech minulých. „Nedívat nejedžíve položi peníz a pak kukat.“ Holený opilec vytáhnul šrajtofli a neohrabanými prsty marně tahal za kůži, nemoha vytáhnout potřebnou bankovku. Při snažení vrávoral, až nakonec musel veškeré soustředění a pozornost napnout na šrajtofli, aby posléze dokázal nahmátnout požadovaný obnos. Ovšem jeho nepozornosti využil balkánec a se zlatohubým úsměvem záludně kuličku, nepozornému ubožáku přemístil. Ráz na ráz v tom už se podnapilý hráč žene s plachetkou k vysněnému kelímku. „Né! Né!“ Sbor zahučel davem. Zvláště jeden muž chtěl impulzivně hráče zadržet, ale ten se nedal a na vysněný kelímek pětikilo položil. „Kurvá“ Zaznělo z duše křehké blondýnky, právě ve chvíli kdy se pejskovi podařilo nečekaně škubnout, až si jeho paninka rozsekla nehtem nos. „A má plastiku hotovou“ smál se Louda. Najednou však zbledl, protože se nasupeně blížila k nim. „Pánové prosím vás můžete mi za padesát korun Franklina pohlídat já musím na toaletu.“ „My paní nepracujeme“ zazubil se Ráža. „To byl jenom vtip, jasně pohlídáme vám ho.“ Když Franklinova panička zmizela ve dveřích vstupního vestibulu, psisko se klidně složilo k Rážovým nohám a ten se znovu ponořil do roku 91. „Jaké bylo opilcovo zklamání když kulička pod kelímkem nebyla. Ale to už se ke hře cpe onen chlápek, co se před chvílí snažil zastavit nešťastného opilce, přesvědčeného o své Fortuně. „Moment já si vsadím!“ Volal energický pán. Balkánec ještě stačil udělat s dvěma kelímky jedno kolo a už temperamentní chlápek ukazoval „tady je!“ Balkánec ovšem v sobě nezapřel opravdového hráče a zvýšil sázku. „Jen dva kelimky pak tisíc kolun.“ „Beze všeho“ s pevností v hlase se muž probíral v peněžence, přidružujíc nohu na vybrané skořápce. „Na opilce sis troufnul, ale na mě si nepřijdeš holenku.“ V té chvíli se můj někdejší kámoš a dnes jenom ministr vnitra, bez velkého zájmu, znuděně otočil a odešel. Věděl už dost. Jen si pro sebe mumlal. „Tohle přeci nepatří na ulice? Já vám dnes na schůzi předvedu, jak dosáhnout svého cíle vy břídilové.“ „To je všechno?“ netajil se zklamáním Louda. „Nestačí ti Loudo zářný příklad, jak svět funguje?“ V Tom ze dveří vycupitala panička, zjevně opět ve formě a s velkým opovržením vyměnila padesátku za vodítko. „Řekni Rážo vyhrál, byla tam ta k..?“ „Ty má jednoduchá prostoto. Balkánec a opilý hráč byli společníci, co divadlem nalákali osůbku, kterou pak oškubali.“ „Jó? Myslíš? Ale jistotu nemáš.“ Roža se hlasitě zasmál. „Jistotu, tu teda opravdu nemám.“ A v duchu dodal. „Ptáček na holení mohl být klidně až třetí hráč.“ Je Dopoledne 10:37 a plus třicet korun. Slunce srazil olověný mrak.
(Napsáno pro Fera Feniče.) | 
1
Aglája 
miirdas 
_-.-_ 
Mori 