Mé sestře in memoriam

Jaro. Ticho.  Nevědomost. Bolest. Strach. Smrt? Ne, ještě ne. Nemocnice. Bílé stěny. Blikající a pípající přístroje. Návštěva. Walkman. CD Hany Zagorové. Hodiny plynou. Spánek. Diagnóza. Sarkom v srdci. Metastáze. Chemoterapie. Čas plyne. Podzim. Naděje. Vyléčení? Metastáze pryč? Operace srdce? Zklamání. Rozsev v plicích. Pád na dno beznaděje. Síla vůle. Ještě není všem dnům konec. Chemoterapie. Dny plynou. Další jaro. Už bude konec bolesti? Naděje. Ozdravná tekutina teče hadičkou do těla. Přístroje najednou zešílely. Doktoři a sestřičky kolem poletují jako splašené slepice. Myšlenky zmateně tepají: "Živote, neopouštěj mne. Já chci žít!!!" Bezvědomí. Pluje na obláčku ticha: "Kde to jsem? Kam mám jít? Nechci nikam. Patřím sem! Náležím životu, ne smrti. Děti ..., manžel ..., děti ..., manžel ..., dě........." Píííííííííííp. Dlouhá bílá linka utíná nitku naději. Konec. Slzy. Pohřeb. Zpívá Hana Zagorová Mys dobrých nadějí. Krematorium. Rozptýlené částečky krouží vzduchem.

"Něco ti povím. To je šílené, právě jsem zjistila, že jsem stoprocentní ateista. Všechno to hraní na bohy a pak, když někdo odejde, neřekneš si - lítá si mezi hvězdami, jak si přála. Prostě tě jen napadne, že není, že vůbec není, je pryč a už nikde není. Zbyla z ní jenom studená a tichá hmota, kterou rozfoukal vítr do všech světových stran."

Jsou to paradoxy, nihilista tu musí strašit osmdesát či více let a člověk visící na životě zuby nehty umírá mlád.