V lese panovalo ticho. Major Marcel Degail obezřetně procházel lesním porostem, přičemž bedlivě sledoval své bezprostřední okolí a byl připraven v případě nebezpečí zareagovat.
  Po několika minutách došel k hustému porostu. Chvíli zpoza kmenu stromu pozorně hleděl do spleti houštin a až potom vykročil jejich směrem. Po pár krocích zaslechl šramot, načež postřehl, jak z křovin vylétla dvojice ptáků. Rychle se přikrčil a dlouhým skokem se vrhl za spadlý kmen stromu. U něho zalehl a přes horní část samopalu hleděl do porostu. Vzápětí uslyšel praskot a zároveň zahlédl, jak se v houštinách něco pohybuje. Rychle přehlédl zrakem okolí, ale nikde nikoho nespatřil. Pak hned svou pozornost zcela soustředil na ono místo a ukazováčkem lehce stiskl spoušť, aby o chvíli později spatřil ve větvích porostu jakousi pohybující se siluetu. Poté se z křovin vynořilo k jeho úžasu divoké prase.
„Ty si mě teda divočáku vyděsil!“ řekl si sám pro sebe a pomalu za kmenem stromu poklekl. Divočák chvíli na něho hleděl a za okamžik opět zmizel v porostu.
„No, teď se i já budu muset těma křovinama prodrat,“ pomyslel si a o něco později se začal přikrčeně prodírat hustým porostem. Spíše dolezl, než došel na svah, na němž se nacházela svažující se louka, která byla zarostlá vysokou travou. Mnohem dále za ní byl částečně lesem porostlý kopec a právě na tom kopci se nacházelo osamělé stavení, k němuž chtěl major dojít.
 Co nejrychleji přikrčeně běžel vysokou travou, aby o něco později stanul na druhé straně louky. Pak vběhl do zalesněné stráně, po niž se dostal až k lesní cestě, po které šel a brzo uviděl nevelké stavení. Pomalu jej velkým obloukem začal obcházet, ale nic podezřelého nespatřil. O něco později podél složených polínek opatrně došel ke dveřím. Na nich uviděl neporušenou pečeť, což znamenalo, že nikdo v domku nebydlí. Degail přesto obezřetně nahlédl okny dovnitř, a pak pomalu obešel stavení a zastavil se u rozbitého menšího okna. Nahlédl do něho a uviděl nevelkou místnost, v níž bylo jen pár věcí. Zdárně se oknem protáhl, přičemž shodil jednu z poliček. Chvíli zůstal v podřepu v oné místnosti, aby vzápětí uslyšel nějaké zavrzání. Pomalu se přesunul k pootevřeným dveřím a levou rukou vytáhl z pouzdra nůž. Napínal sluch a zase uslyšel vrzání. Zároveň úzkou podlouhlou škvírou u pantů dveří spatřil postavu s pistolí v ruce, co se pomalu přibližovala ke dveřím, za nimiž stál. Degail o vteřinu později prudkým pohybem otevřel dveře, které zasáhly muže, který ztratil rovnováhu a narazil zády na stěnu. Ve stejný okamžik se major dlouhým skokem ocitl u překvapeného muže, vyrazil mu z ruky zbraň a srazil ho na podlahu. Poté se Degail zahleděl do vyděšeného zarostlejšího obličeje.
„Kdo jste!“ zeptal se, přičemž mu držel čepel nože u krku. Zároveň si všiml, že muž má na sobě leteckou uniformu.
„Já jsem nadporučík Sheperson,“ vysoukal ze sebe.
„Sakra! Jak jste se sem dostal? Já jsem major Degail,“ sdělil mu a pomalu vstal.
„Jsem už na útěku několik dnů. Sestřelili mě, když jsme se v noci vraceli z náletu. Byl jsem zadním střelcem. Nevím, jestli někdo ten sestřel ještě přežil. Tady sem se chtěl schovat jen na noc.“
„Mohl sem vás málem zabít. Já jsem velitelem diverzní skupiny. Ta už však neexistuje. Přežili jsme jen dva. A já tady nejsem náhodou. Jestlipak tady funguje elektrika? To je totiž hodně důležitý,“ pronesl tázavě major a přistoupil k jednomu z oken. Chvíli hleděl ven a pak řekl: „Rozsviťte a hned zhasněte!“
Nadporučík Sheperson stiskl vypínač a žárovka v malé lampě se na chvíli rozsvítila.
„Tak to je dobře! Kde jste byl, než jsem sem vlezl? Já koukal vokny dovnitř,“ zeptal se Degail, jemuž spadl kámen ze srdce a to proto, že fungující proud potřebovali kvůli vysílačce.
„Já jsem ležel na půdě. A skoro jsem spal, když se ozvala ta rána,“ sdělil mu nadporučík.
„Aha. No, pokud všechno vyjde, tak byste mohl být brzo zase zpátky v Anglii,“ řekl mu s úsměvem major.

KONEC TŘICÁTÉ DRUHÉ ČÁSTI