Major Marcel Degail se vsedě opřel zády o stěnu a hleděl strnule před sebe. Desátník Jean Anyz  se mezitím přikrčeně přemisťoval od okna k oknu, přičemž se pátravě díval ven.
„Němčouři jsou pryč,“ pronesl poté a také si sedl na podlahu.
„Tak to bychom měli,“ vysoukal ze sebe po chvíli major.
„Tak to bylo strašný. Chudák hajný,“ mínil Anyz.
„Nějak se náckové museli dozvědět, že on je také v odboji.“
„Gestapo má svoje metody, jak získávat informace. Když tak teď nad vším přemýšlím, tak na tom nejsme úplně beznadějně.“
„To máte pravdu. Tady nás už asi nikdo hledat nebude. Funkční vysílačku tady máme. Jídlo tu je taky na pár dnů, voda je ve studni. Zbývá jen jedno jediný. A to navázat spojení s Londýnem, aby si pro nás přiletělo letadlo,“ pronesl Degail.
„Je dobrý, že jsem tenkrát vysílal já. Můj vysílací rukopis poznaj.“
„Jen aby to nepovažovali za léčku nácků.“
„Budu je muset nějak přesvědčit.“
„Snad to vyjde. Dneska v noci začnu hned vysílat.“
„Čím dřív, tím líp. Jen aby nás Němci nezaměřili. V týhle voblasti by jim rychle došlo, že jedině tahle hájovna slouží k vysílání.“
„To riziko musíme podstoupit.“
„Ano, jinou možnost nemáme,“ pronesl major a prohrábl si pravou dlaní vlasy. Poté však luskl prsty a řekl: „Možná vím, odkud by se dalo taky vysílat!“
„A vodkud?“
„Vzpomínáte, jak nám ten vodbojář, co vobjevil tu podzemní chodbu do toho zámku, povídal o tom člověku, kterýho zasáhnul blesk?“
„Jo, jo. Taky byl ve vodboji.“
„Tomu patřil domek, který je pár kilometrů votaditud. Je na jednom kopci. Má takovej zvláštní název. Ten chudák tam bydlel sám a stalo se mu to pár dnů před naší akcí. Ten domek by mohl být prázdný,“ řekl Degail a přitom se zadíval na rozloženou mapu.
„Budu tedy vysílat votamtud?“
„Já se tam teď hned půjdu podívat. Všechno tam důkladně prohlídnu. Do večera bych měl být zpátky, a kdybych se nevrátil, tak je všechno na vás.“
„Zase riskujete, pane majore.“
„Na to jsem si už celkem zvykl. Tak buď večer a nebo už nikdy.“
„Vsadím se, že tady večer budete.“
„Jo, v to taky doufám,“ pronesl major a pomalu přešel napříč místnosti. Došel ke zdi k jednomu z oken, načež se přikrčil a zadíval se ven.
„Nikde nikdo. Tudíž já pádím,“ řekl, přičemž otočil kličkou na okně. Po otevření obou části okna vyskočil na zahradu a za okamžik po několika přískocích zmizel v lesním porostu. Anyz okno zavřel a posadil se na dřevěnou židli. Chvíli těkal očima po místnosti, aby po chvíli zrakem spočinul na zasychající velké krvavé skvrně. V duchu se mu vybavil hajný a přitom se ho zmocnil vztek. Měl sto chutí něco rozmlátit. Ovládl se však a položil před sebe na stůl samopal. Zatnul zuby, zavřel oči a začal jej rychle rozkládat a poté zase skládat. Tohle udělal několikrát a pak složený samopal uchopil do pravé ruky. Levou dlaní poté vytáhl z pouzdra nůž, který prudce mrštil, a jeho čepel se vzápětí zabodla doprostřed krvavé skvrny.

KONEC TŘICÁTÉ PRVNÍ ČÁSTI