Desátník Jean Anyz pozvolna přicházel k vědomí, přičemž cítil na svých zádech velkou tíhu. Chvíli mžoural do naprosté tmy, načež opatrně pohnul pravou rukou a zároveň se snažil druhou ruku vyprostit zpod spadlé hlíny. To se mu podařilo a přitom se pokusil pohnout celým svým tělem. Šlo mu to těžce, ale napnul všechny své svaly a za okamžik se vysunul z pod hromady spadlé zeminy i velkého dřeva.
„Pane majore! Jste tady?“ řekl nahlas do tmy, ale žádné odpovědi se mu nedostalo. Znovu hlasitě zavolal, přičemž dlaněmi hmatal kolem sebe. Opět však nedostal žádnou odpověď, což ho znervóznilo, a tak začal ve tmě lézt po čtyřech. Prohmatával postupně prostor kolem sebe a po dlouhých minutách se jeho prsty dotkly podrážky boty. Pak také nahmatal i nohu a hned dolezl co nejblíže. Po chvíli se mu podařilo tělo majora Marcela Degaila vytáhnout z pod spadlého trámu. Okamžitě se prsty snažil zjistit puls, který nahmatal a zároveň u ruky majora nalezl i baterku. Pohnul na ní tlačítkem a k jeho radosti se rozsvítila, načež lehce poplácal Degaila po tvářích a ten vzápětí pootevřel oči.
„Pane majore! Bolí vás něco?“ zeptal se ho hned.
„Jen hlava,“ vysoukal ze sebe.
„Měli jsme z pekla štěstí, že nás to úplně nezavalilo.“
„Je nějaká šance, že se vodsaď dostaneme?“
„Já nevím. Před náma i za náma je zával. Nevím, kterým směrem vede chodba k tý zřícenině.“
„Tak každej se bude snažit prohrabat jedním závalem,“ řekl major a dolezl k jednomu závalu, načež pro oba nastala úmorná dřina.
„U mě je to úplně zavalený, až kdo ví kam,“ zkonstatoval vyčerpaně major v lehu s lopatkou na závalu.
„Mám pocit, že jsem se někam prohrabal! Pane majore, hoďte mi baterku!“ vyhrkl Anyz a Degail z druhého závalu mu hodil rozsvícenou baterku. Tu Anyz chytl a poté jí vsunul otvorem, co prohrabal na vrchu závalu.
„Je tam volnej prostor. Snad to vede k zřícenině a ne k tomu zatracenýmu zámku!“ pronesl a lopatkou se snažil zvětšit díru. Za chvíli k němu dolezl i major, načež se jim společným úsilím podařilo odhrabat další zeminu.
„To by mohlo stačit. Tímhle už prolezeme,“ mínil Degail a s baterkou v ruce začal lézt otvorem. Zdárně se jím protáhl a pak po břiše pomalu slezl na opačné straně závalu. Přitom svítil baterkou do prostoru před závalem a v jejím světle uviděl chodbu, která se táhla do dálky.
„Vypadá to nadějně!“ mínil a oba zanedlouho pozvolna šli chodbou. Zdárně přelezli několik menších závalů a naprosto vyčerpaní vylezli ve sklepení zříceniny.
„Já už neujdu ani kilometr,“ pronesl vleže Anyz, který si omýval hlavu v malém potůčku.
„Pořádně si vodpočineme. A pak vyrazíme k hájovně. Snad Němci nemají stále tušení o našem úkrytu,“ řekl major opírající se vsedě o kmen stromu.
„Ten co vodvedl ty dva vědce, věděl vo hájovně?“ zeptal se Anyz.
„O tom, kde se ukrýváme, věděli snad jen tři odbojáři. A ti všichni jsou po smrti.“
„Ještě mít úplnou jistotu, že nikdo už vo tý hájovně neví. Němčouři budou mít z toho, co se stalo v zámku pěkně zamotanou hlavu.“
„To určitě. Než zjistěj, jak se to stalo, tak uplyne nějaký čas. Třeba ani tu chodbu nevobjevěj. My se musíme pokusit dostat do hájovny, abychom navázali vysílačkou spojení s Anglií.“
„Hlavně, aby nás nevobjevili,“ řekl Anyz a zadíval se nad sebe do větví, jimiž prosvítaly sluneční paprsky.

KONEC DVACÁTÉ OSMÉ ČÁSTI