Klaním se okýnkům

hledícím do dvora

s trnovou korunou

narezlých mříží

Čiší z nich důvěra

láska a pokora

ke všemu, co se k nám

po dlažbě blíží

Tak se ptám drsných zdí

jak chléb, co okorá

podloubí, schoulených

pod zemskou tíží

kde zbývá člověku

výspa, či opora

k níž čestně sklání se

upřímně vzhlíží..?

Jak trpká jablka

koulí svět po míse

jak hlas, než umlká

tisíckrát zlomí se

jak snítka uvadlá

na římse u kašen

je v srdci kyvadla

po proudu unášen...

Klaním se kameni

těm hlavám kočičím

pod sprškou šlépějí

nevděčných dnešků

Do kleneb chrámových

svou touhu vykřičím

jak ony bezednou

modlu i kněžku

Klaním se naději

že stokrát prohrála

s tou Moirou velebnou

kynoucí z věží

Je věčně zelená

mladá a nezralá

jak letní jablka