LiTerra

Bylo to v době, kdy ještě mezi vesnicemi vesele frčíval motorák a to zcela v pravidelných intervalech, bylo léto, jako pokaždý jsme vyrazili společně s bratrem k babičce. Už v autobuse můj bratr ztratil o mne zájem, stala jsem se nepřítel číslo jedna. Byl schopen mást vystupováním dřív a pak rychle nastoupit zadními dveřmi, já byla náležitě poučena maminkou, proto jsem počítala autobusové zastávky. Bratr měl smůlu od doby, kdy jsem mu zcela naivně uvěřila, že Fantomas má zlaté vlasy a jí děti, ano, dávali u nás širokoúhlý film Fantomas, chtěla jsem s ním do kina, jenže jsem podlehla strachu. Že to nebyla pravda, jsem zjistila až následující rok. Na poslední zastávce čekal motorák. Tak jsem přijeli slavně na nádraží, já dostala s opovrženeckým výrazem dvě koruny na jízdenku a zůstala sama napospas nádraží, které čpělo tehdy pánskýma toaletama. Od prvního nástupiště až po poslední. Taky se občas rozlítly dveře nádražní restaurace, to když nějaký podnapilý cestující chtěl konečně cestovat. Rozhlas hlásil kam kdo pojede, stála jsem už v tu chvíli na peroně a marně hledala bratra, záchytný bod, většinou sem zahlédla v dálce jeho záda, to se vypravil pěšky podél tratě a nevzal mne sebou. Nezbývalo nic jinýho, než se dvacetkrát zeptat staré paní Dohnalové, co bydlela vedle babičky, jestli to jede opravdu k nám. Usmívala se a podvacáté mi odpověděla, ano, Hrabětice, že mohu nastoupit a nepojedu do Brna. Motorák jezdíval jedině do Hevlína a ten je až po Hraběticích. Za první zatáčkou, když už se vláček klidně kýval ze strany na stranu, jsem poznala známé akáty a oddechla si, že někteří lidi nelžou, že říkají pravdu, i stará Dohnalka. To se většinou opakovalo pravidelně každé léto, do mých třinácti let, od třinácti let jsem se nebála, ale přestala mluvit na cizí lidi a to hlavně na muže, opět náležitě poučena od matky, nádraží jsem zvládla dobře, nemluvila jsem ani s průvodčím, mlčky jsem podávala jízdenku a měla kamenným výraz, snad aby pána nenapadlo se mnou vystoupit dřív, někde, kde nikdo není a tam mi něco probůh udělat. Letní rána byla utěšená při hlasu babičky. -- jezulata moje, vstávejte, to jsme jisto jistě věděli že na stole čeká náramná snídaně, babička, oděna vždy ve světlou zástěru, kouzlila. Děda v tu dobu už dávno stál za pultem v nedalekém kovomatu, za uchem ingoustou tužku, co kdyby bylo třeba něco rychle zapsat, psala pěkně, když ji, jak říkal, namočil ve své hubě. Hlavu mu zdobila černá rádiovka, se kterou mu konkuroval pan Pechala z místního hostince, kam děda při polední pauze chodil na oběd. Dodnes jsem přesvědčena, že děda měl hezčí, protože anténku měl delší, byl něco víc než hostinský se kterým tak rád mastil karty. Letní doba voněla tenkrát celá, vůně se táhla od místní sýpky, kde ručně přehazovali obilí a každou chvíli to vypadalo, že se v každém domě peče právě chleba, sedávala jsem na zídce zbořeniště a pozorovala lidi, většinou staré babky, co jezdily na kole nahoru a dolů po vesnici s nákupem a než přišly domů, bylo skoro poledne, musely stihnout ještě nějaké ty klepy a co se kde šustlo, proto se na Moravě vaří den dopředu, ženská si může odskočit i před obědem klidně povídat..