Dílo #39924
Autor:nikdy_nerikej_nikdy
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:01.06.2007 14:12
Počet návštěv:1602
Počet názorů:10
Hodnocení:10 3 6

Prolog

nehodnoťte po první stránce, ale po té poslední

život jako divadlo

Pastelově modrá obloha a trochu líná p(r)óza. Dějství první

 

Já:

„Napadá mě jediný; že budu mluvit jako psával Kerouac. Pohřbím svoji depresi a utlumím své malinkaté štěstí. Abych mohla prostě jenom doplňovat ticho slovy, která se k sobě snad trochu hodí. Konečně mi dochází, že tohle není o talentu, na to jsou jiní, tohle je jen stereotyp. 

Přesto si zamanu pohrávat si s nulovým nadáním, nedělám to přece jen pro sebe. Nejsem sama  a to mě naplňuje jistým uspokojením.

Vždyť my bychom byli dokonalej poetickej pár. Já bych měla myšlenku a ty tu formu. Chtělo by to spojit dvě osoby, aby se mohlo mluvit o díle. Konečně bych měla i ten bezelstnej nedekadentní a nesymbolistickej protipól. Snad je jen škoda, že tyhle póly zůstávají svými protiváhami, i když se k sobě dostanou na milimetr.

A teď vidíš, jde to! Jen tak ležet, nevnímat okolí a plácat. Osobně si myslím, že jestli mě posloucháš ještě teď, musíš být opravdu psychopatickej. Nijak jinak si to vysvětlit nedokážu..a zase mi chybí souvislosti..ještě pořád to nahráváš na magneťák?(Přikývnutí hlavou) Tak já budu pokračovat.

Načrtnu ti to velmi zevrubně. Koukám se na svět nějakej ten pátek a docela mě děsí, jak se všechno přetváří na čísla. Chceš namítnout, že čísla jsou mystický? Máš pravdu, dyť si to myslel i starej dobrej Pythágorás. Ale daj se tak vážně měřit lidi? A básně? A krása? (Pokrčení rameny)

Pro dnešek to stačí, jsem unavená. Filosofie nahraná na malý pásce, přetáčená snad milionkrát, dá jednomu (?) zabrat.“

                               

Polední siesta, modrá obloha, striktní odmítání žaludku cokoli přijmout. Dějství druhé

 

Já:

„Včera jsem nemohla usnout. Stále jsem přemýšlela o minulý nahrávce. Byla to pěkná hovadina, takhle se natáčet. Možná bys namítnul: „Teď se přece taky točí“. A měl bys pravdu.

Ale dnes je všechno jiné. V hlavě mi rotuje tisíce nápadů. Zase jednou jsem si něco připravila dopředu. Budu ti povídat o básních.

A zase tě slyším říkat: „Bože, vždyť o nich jsi mi vykládala snad tisíckrát!“. A já bych se na tebe osopila, jestli se ti taky neomrzím, když taky každý den JSEM a natáčím tu svou show.(Nechápavý pohled) Stejně jsi nemluvný. Jako obvykle, jako vždy. Nic mi nevyvrátíš a já si taky nic nalhávat nebudu.

Nezáleží na tom, co říkám, ale jak. Jde mi jen o ten, no, kruci, kde jsem to jen, ..projev důstojnosti. Aby moje slova zněla váženě, majestátně, jako od nějaké paničky z Britskejch ostrovů. Hlavně mluvit sofistikovaně, jak se na takovejch kazetách očekává.

A teď zpět k jádru věci. Zasvětím tě do kouzel, která se dějí, když se tvoří poezie. Nejsem básník, nejsem spisovatel, ale básně miluji.

Nejdůležitější je pocit autenticity. Takový to, já jsem jedinej, kdo kdy stvořil něco tak geniálního. Já se pod to můžu podepsat jako Edisón pod žárovku, jako Flemming na penicilín. Chodit světem a skromně, hlavně skromně, mluvit o svém tvůrčím nadání. Nejdřív to dáš přečíst jen kamarádovi, ale nakonec se to dozví celej svět. Nebo taky ne. To je úskalí poezie.

Víš, já jsem třeba taky taková. Nahráváš tady ušmudlanou pásku a v duchu jasně cejtím, že právě tohle mě jednou vynese do oblak a nebo snese do pekel. Co na tom. Nemáš hlad? (Zavrtění hlavou) No jak myslíš. A vypni to na chvíli.“ (Je slyšet cvaknutí)

(V duchu otočím stránku svýho sešitu poznámek a připravuji se na další pokračování snad nekonečně dlouhý pásky. Proškrtávám nevhodný a trochu přisprostlý výrazy, vynechávám problematiku sirotků, letošních voleb a tsunami na Cejlonu)

 

Já:

 

„Ehm..kuck..kuck..( Dusí mě sípavý kašel. Mám ho snad z těch dlouhých zim, strávených v tom proklatě studeným domku? Těžko.)..

Můžeme pokračovat, brachu !(Cvaknutí)

Mým odhodláním je držet se tématu, podat vyčerpávající výpověď. Na pásce si toho nikdo ani nevšimne, ale právě jsem udělala očistu, oprostila jsem se od aktuálních témat. Načpak je mi to tady platné, zajímat se, co se děje venku.

Poezie pro mě vždy byla něčím výjimečným, takovým únikem z reality. V tom netkví její výjimečnost, viď? Je stokrát těžší a kratší než nějaká povídka. Čtenář či posluchač rychleji zjistí, jestli je v ní skryta hluboká myšlenka nebo hovno.

To hovno prosím tě vymaž, nikdo na to mý hovno není zvědavej! (Kývnutí)

Takže. Povídky jsou delší a cizí. Já, kupříkladu, jsem v dětství chtěla napsat pořádnej dlouhatánskej příběh. Víš, u čeho jsem skončila? Ne, inspirace to nebyla, ale chyběl mi tam cit, dojmy, žádostivost. Jeden intenzivní dotyk citu jsem rozplizla na dvě stránky. Tím zředěním se vytratil. Proto jsem začala skládat básně.

Napsala jsem jich spousty. Že jsem je nikomu nedala přečíst? Pravda, nedala, no a co? Musí je někdo vidět, abych pochopila, že nejsou po chuti? Vždyť se na mě podívej. Holka, sotva se dá říct, že krásná, ty kruhy pod očima mi nesluší. Mám je ještě? (Prudké zavrtění hlavou). Ach, ty lichotníku. Musím ti věřit, zrcadlo jsem neviděla ani nepamatuji.

(Utkvím pohledem na hodinách, smutně a rytmicky tikajících, na jediným odrazu mé tváře. Nic v nich vidět není. Mohu jen pozorovat tvář svého nemluvného přítele a vnímat jeho sebemenší změny. Aniž bych si toho všimla, přerušuje magnetofon. Otvírá okno. Stejným pohybem, který opakuje od našeho prvního setkání, vytahuje cigaretu. Ten zvyk.., levou rukou sáhne do své flanelové košile a nahmatá zapalovač. Léta starý, nepříliš zachovalý. Nikdy jsem se neodvážila.Vyhodila bych ho, řekla mu: „Koupím ti nový, stejný jako je tenhle. I když je to památka na ten večer, kde se v tobě bere ta sentimentalita?!“ Nikdy jsem se neodvážila. A proto si tenhle rituál mohl užívat se vším všudy. Cigaretový kouř vztahoval své drápky až k mému nosu, ale on věděl, že nemám ráda ten zápach a snažil se to omezit. Napůl vykouřenou cigaretu odhodil  z okna a posadil se znovu ke mně.)

 

Já:

Pokračujeme?(Bez hnutí brvy znovu pustil pásku. Drobné drnčení i jeho nemluvnost mě trochu rozladila)

 „Možná si teď všímáš, že jsem trochu změnila hlas. Jsem naštvaná. Samozřejmě ne bezdůvodně. Není to takovýto ženský období, kdy je na všechny milá jako osina a přitom ji štve jen jeden člověk. I když i mě štve jedna bytost, v celým vesmíru jen jedna! Vždyť já se vlastně mám. A kdo to je? Hádej!

Malá blondýnka, tak metr šedesát pět. Moc neváží a dobře se neučila. Vždycky ji považovali za andělíčka, však i její rodiče jí přisuzovali to, co nebyla a toužili, aby se jednou opravdu vznesla nad voblaka. A nechtěj to tak všichni rodiče?

Mezitím co snili, byla jinde a teď  kouká těma modrejma očima na svět a neví, proč se to stalo a proč tak rychle. Mám na ni vztek, protože nic nestihla, předtím. Neřekla, co chtěla říct. Je hloupá, viděla svět černě. Nemůže se divit, že ji potkalo tohle. Štve mě svou neschopností. Stala se jen jedním z čísel.

Proč o ní mluvit- to taky vymaž ze záznamu, nevztahuje se to k tématu a já začínám mít dojem, že u toho usínáš. Nebo ne? Běž radši domů. Tady už nic nespravíš. Podíváme se na to zítra?“

 (Kývnutí hlavou a slabý úsměv. Zamávaní na rozloučenou. Zítra se poohlídnu po nějaké další inspiraci. Namluvili jsme toho už tolik,  že nevím,  co mám říkat dál. Mohla bych třeba začít něco o svým dětství. O tom domku v horách, odkud jsem v osmnácti dezertovala. Zapadlej a chladnej, když došlo dřevo, ale útulnej a zatraceně můj. Jenže co je naproti tomu svoboda? Jo nebylo to špatný. Kdejaký dítko by mi mohlo závidět. Zvířat plnej barák a život pomalej. Krása. Jestli to tam vypadá pořád stejně? Jak se všichni mají? Vzpomenou si na mě někdy? Nemyslet na to. Nemůžu se tam vrátit a ani nechci. Jen bych je chtěla .. alespoň jednou.. Zas propadám panice. Nebo nostalgii? Pokusím se usnout. Snít. A hledat inspiraci, samozřejmě!)

 

Přes oblohu se táhnou mraky, nálada hluboko pod bodem mrazu, záznam ze včerejška ubohej, kašel ustává. Dějství třetí

 

Já:

„Dnes nemám náladu.(Chytne mě nečekaně za ruku, přesto nic necítím. Dívá se útrpně.)

Na to taky nemám náladu. Nechápu, čím jsem si vysloužila ten pohled. Jako kdybych byla nějaká chudinka k politování! (Na mysl se mi dere nepříjemná skutečnost. On se vždycky bude tvářit takhle, apaticky, smutně, soucitně.) Nech toho! Nedívej se tak! (Zase si zapálil cigaretu, tentokrát značně rozpačitěji) Už nemůžu, kdybych  alespoň věděla, že ty kazety mají smysl. Že lidi baví poslouchat tenhle podivnej melodram, že se zamyslí nad tím, co mají za úkol, jejich poslání. Zajímalo by mě, jestli je budou poslouchat z pouhé lidské zvědavosti, víš. Možná je bude přitahovat to tajemství. Kdo byla ta umluvená ženská, co se jim tu snažila vecpat nějaký zbytečný údaje o poezii a proč zatraceně žvanila o těch číslech? Toužila bych spatřit tváře lidí, co si ji pustí. Hned bych měla jasno, zda pochopili mezi řádky nebo stále tápají v temnotách.

(Významně jsem se odmlčela. Ta pomlka se bude muset taky vystříhat. Zapřemýšlela jsem sama nad smyslem těch pásků. Možná nemaj žádnej smysl a třeba je hned vyhodí do popelnice, třeba mi chce jen udělat radost. Odpomoci mi od mé každodenní samoty a bílejch zdí.

Taky bych si měla pokoj trochu vyzdobit. Stydím se, když sem každodenně přichází. Jediné, co mu zkrášluje pohled je povadlá kytka kopretin. Hned zítra tu pověsím nějaké záclonky, blankytně modré. Přesně takové jako včerejší obloha. Na druhé straně on je tady pro mě, nezáleží mu na prostoru kolem mé maličkosti. Celou dobu upírá svůj pohled jen na mé oči, tělo a drží ruce na magneťáku. Jako teď. Čeká, až řeknu: “Pokračuj“. Ale právě to ode mě neuslyší hodnou chvíli, budu ho ještě chvilku napínat.

Pohlédnu  na něj. Kolik je mu let? Pětatřicet? Sleduji se zaujetím jeho rysy. Pravidelná tvář, kterou rozhodně nekazí ta jizva na čele. Snad má trochu míň vlasů. A když je dobře naladěný, jistě poodkryje zářivý bílý zuby. Někdy se pousměje, jen tak na oko, takový vděčný gesto. Něco ho trápí. Zdá se mi, že od doby, co ho znám, strašlivě zestárnul. Pauza už je příliš dlouhá. Čeká, až ze mě něco vypadne. Udělím mu milost. )

Dobře, ještě dnes kousek namluvím, ale pak mě, doufám, necháš o samotě? (Kývnutí. Nepřeji si, aby šel pryč. Zoufale lačním po jeho přítomnosti, ale nemůžu být neskromná. Nesmím si ho přivlastňovat jako nějakou hračku. Nesmíš, Lauro! )

Skončila jsem u .. ? Jo smyslu těch pásek. Stejně mě zaráží, proč mě natáčíš? Snad si je nepouštíš, když jde manželka spát? To by bylo hrozný. Jakže se jmenuje? Jednou jsi mi ukazoval její fotku. A taky těch svejch capartů. Sakra. Už sem zase pletu soukromí. Promiň. (Malé pousmání. Beru to, jako že mi odpouští.) Trochu jsem odběhla.

Stejně mě baví plácat se v ničem, jen tak si povídat na magneťák, dyť je to příjemný, vědět, že se to jednou dostane do éteru, že.. Je to takovej brejnstorming. Rychle ze sebe vyhoď, co víš, nebo střelím! Nebo se neudržím.Hahaha. Je to zábava. A přesto..

Bojím se, když přestanu mluvit a zastavím tok myšlenek, všechny se naráz rozutečou a ty taky. Obávám se. Moc dlouho už to se mnou nevydržíš. Vrátíš se zpět do svého života. Který neznám. Se kterým ses mi nesvěřil a já z tebe páčit nebudu. Vždyť proč bys tu jinak zůstával, kdyby tě nesvazovala práce a odpovědnost? (Ta otázka visela ve vzduchu jako kovadlina. Čekala jsem, že někomu spadne na hlavu a složí ho. Překvapivě tam zůstala plout, jako něco nepředstavitelně tíživého a nezodpovězeného. Změnila jsem téma. Ne moc úspěšně. )

Počasí nepřeje, je přímo hrůzostrašně. Čekám, že bude v noci pršet. A to je důvod, proč nemůžu bejt básníkem. Ten tyhle stavy a  úkazy přírody vyhledává a baží se jimi, den jako stvořený pro depresivní pecku. Snad jsem byla taková, ale to už je dávno. Teď je všechno jinak. Od doby, co se spolu známe, se všechno změnilo. Nic ve zlém, naučil jsi mě vážit si každého nového rána. Nezní to moc sklesle? (Zavrtění hlavou. Malé kapky slz se mu derou z očí. Odklání obličej. Myslí si, že jsem nic neviděla. Otírá si je rukou. Pán Nic Se Neděje. Měl by dát prostor svým citům. Ale prahnu tak moc po tom, abych u sebe měla zlomenou duši? Snažím se ho dát do kupy.)  

Dnes z toho opravdu víc nevysaješ, rejžo. Zkusíme to zítra, hm? Běž se umejt, dát svý ženušce pusu na dobrou noc, zítra nechoď. Proboha tě prosím! A vyspi se. Pořádně se najez! Jsi tak pohublý. (Apatické pokrčení rameny) A nenos mi už žádný kytky! Jsi milej, ale..

(Vrzání staré židle poukazuje na to, že se chystá odejít. Sklání hlavu, políbí mi ruku, pohladí po vlasech a zmizí za bílými dveřmi, které pozvolna zaklapávají. Přes okno ještě zahlédnu, jak se baví s nějakou slečnou. Ano, vím, že je to neslušné, ale když mi dal někdo tam nahoře do vínku schopnost odezírat, proč jí teď nevyužít? Ale ne! Oni jdou pryč! Podaří se mi zaslechnout jen: „Je ještě šance..?“ Pak už dvojce mizí z mého dohledu.

Co asi chtěl říct? Budu se ho na to muset zeptat.Usínám neklidným spánkem.

 

Svíravá bolest po celém těle. Vzduch po nočním dešti čerstvý. Dýchám. Přijde? 

Tíživé mezidějství

Já:

I´m weak

I wanted to be different than I used to

but now

I´m the same same

different

I make up my mind

to sneeze at my aches

to sneeze at the thuth

and between these words

and decision

I found myself

 

 (Jako vždy, když něco nemůžu vyslovit. Jako vždy, když na mě doléhá tíživé ticho. Mluvím anglicky. Možná ty slova nedávají smysl, možná zní směšně, to mi nevadí. Můj strach se stává náhle cizí a vzdálenější. Hlavně mluvit! Hlavně nepřestávat mluvit. Aby tu nebylo ticho.

Občas se  někdo vplíží do pokoje, ale pak zase zmizí. Nebo se mi to jen zdá? Děsí mě výhružná mlčenlivost věcí kolem mě. Chtěla bych je ještě jednou zahlédnout, aby věděli, kde jsem. Proč jsem jen odešla bez rozloučení a nezavolala jim o pět minut dřív? Vybavuji si ještě jednou náš domek. Nejde to. Blíží se ta přestupní stanice do nižšího patra? Nebo je to dno, od kterýho se mám odrazit? Hlavně mít víru sama v sebe, nezlomit se. Nikdo není jen číslem ze statistiky. Všichni mají svůj příběh.Věřím, že každý může být nesmrtelný.)

 

Noční můra snad pryč. Žaluzie propouštějící  slabé sluneční světlo, sestra je zřejmě zatáhla. Sakra. Nálada k ustání. Magnetofon na svém místě, sestra jej pouští, rozjíždí se drnčivým zvukem. Proč?

Dějství poslední

 

On:

Promiň, omlouvám se, je mi to líto! Nechtěl jsem.Tehdy jsem vyřizoval nějakou zakázku, byl jsem trochu nervózní,musel jsem si zapálit. Ale vždyť už je to jedno. Neznal jsem tě, stejně jako jsi ty neznala mě. A tak to mělo zůstat. Proč jsi nezůstala stát, proč jsi nešla o pět minut později?

 Určitě jsi fajn holka a jak krásná. Bože, co jsem udělal! (Přerušení, cosi jako by na pásce bylo vynechané místo) Kdybych alespoň věděl, že tohle posloucháš, že mě slyšíš a odpověděla mi, řekla mi jedno jediné slovo. Slovo. Slovo. Slovo! Na to čekám celého půl roku!  

Ach tak mladá. Den ze dne se ztrácíš před očima a já se ztrácím s tebou. Za volant jsem už nikdy nesedl, přísahám, a do smrti ani nesednu. Ale to ti úsměv nevrátí, vím. Kdybych alespoň věděl, jak se jmenuješ..

Nečekám od tebe odpuštění. Jen. Jestli slyšíš, budeš se ptát, proč si k  tobě každý den sedám s magneťákem. Já ani nevim. Vždycky mi připadá, že mluvíš, když pohybuješ rty. Zdá se mi, že ti i rozumím. Nejsem paranoidní? Všechny sestry na oddělení si to jistě myslí. Ale já nikdy nepřestanu doufat! Nikdy!

Zítra jako obvykle.

 

 

 

 

 

Názory čtenářů
01.06.2007 14:56
Aglája
Ten prolog je zbytečný. Povídka je dobrá, zajímavý nápad a styl. Líbí.
01.06.2007 16:08
lipetka
Mě se to taky líbí :.-)))
01.06.2007 22:49
sokrates
silný ...
01.06.2007 22:58
adammi
Veľmi smutné, ale fajn poviedka.Ten prolog sa hodí aj na hodnotenie života.*
02.06.2007 00:19
tulák_Jarda
dobrej kus
02.06.2007 13:55
snek
vážně dobrá i když smutná...
04.06.2007 12:48
myšák
jo, dobrý... trošku rozvrkočený a neuspořádaný, ale možná je to dobře
04.06.2007 19:36
Mori
05.06.2007 12:14
Haber
aha
*
10.06.2007 18:17
Rubik-On
"...we can read between the lines..."

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)