Desátník Gabriel Mouchott byl v podřepu přitisknutý u rohu zdi, u které začínaly kamenné schody, které byly spoře osvětlené. V rukou svíral samopal, přičemž prst pravé ruky měl lehce položený na spoušti. Neustále hleděl na horní část schodiště a zároveň cítil, jak se mu napínají nervy. Přitom občas zaslechl tlumený hluk výsadkářů a odbojářů, kteří ve sklepení rozmisťovali načasované nálože. Relativní ticho, co v zámeckém sklepení vládlo, začínalo být tíživé. Děsil se té představy, kdyby Němci jejich přítomnost odhalili. Zatím však vše probíhalo podle plánu.
  Major Marcel Degail následován desátníkem Jeanem Anyzem co nejrychleji v tichosti vyběhl po točitých schodech do prvního patra zámku. Oba se poté přikrčili, každý na jedné straně stěny u vchodu do chodby. Major levou rukou vytáhl zpoza opasku na delší rukojeti menší oboustranné zrcátko. To poté při podlaze sunul a pak jím pohyboval tak, že viděl do obou zrcátek v tlumeném osvětlení chodby a v nich spatřil, že na obou stranách chodby je prázdno.
„Je to dobrý. Žádný stráže tu nejsou. Budou teda až u těch dveří pokoje, kde jsou ti vědci,“ pronesl šeptem.
„Tak jdeme na to. Pro ty vědce to bude nečekaně brzký budíček,“ řekl potichu Anyz a ve skrčené poloze se přemístil na místo, na němž byl předtím major. Ten se už přikrčeně při zdi sunul na chodbu a Anyz se na ní dostal. A za chvíli se rovněž skrčený a přitisknutý zády ke zdi co nejrychleji přemisťoval dál. Přitom pozorně hleděl na opačnou stranu chodby, ale žádný německý voják se na ní zatím neobjevil.
 Major Degail se po chvíli přitiskl k mohutnému kamennému sloupu, který vyčníval ze zdi. Za ním měly být dveře od místnosti, v níž spali dva francouzští vědci. Opět uchopil rukojeť se zrcátkem, načež jej pomaličku těsně nad podlahou posouval od sebe. Naklonil se, napnul co nejvíce zrak a vzápětí v odrazu zrcátka rozpoznal siluety dvou stojících postav německých vojáků. Každý stál u jednoho sloupu blíže ke dveřím. Major se pak zadíval na Anyze, přičemž na levé ruce vztyčil dva prsty. Ten pokýval hlavou a vytáhl z pouzdra velký nůž. Stejně učinil i Degail.
Jako první se těsně při sloupu vrhl major a o zlomek vteřiny provedl Anyz dva velké skoky, protože to měl ke druhému vojákovi dál. Jedním prudkým pohybem Degail řízl stojícího Němce do krku, srazil ho k podlaze a zároveň mu zakryl dlaní ústa. Druhý německý voják na stráži jen postřehl v rychlém pohybu postavu, načež pocítil prudkou bolest na levé straně hrudi. A i on byl pohotově sražen na podlahu.
„Je kaput,“ pronesl tiše Anyz, když odkrýval dlaní ústa Němci a vytahoval zakrvácenou čepel nože. Major zrakem zkontroloval obě strany chodby a poté z kapsy vytáhl univerzální klíč. Ten rychle vsunul do klíčové dírky a nadvakrát s ním otočil, načež levou rukou stiskl kliku. Dveře se vzápětí otevřely a ve stejný okamžik si do nitra místnosti posvítil baterkou, z které vylétl úzký a tlumený pruh světla, přičemž v pravé ruce držel namířený samopal. Oběma mužům se v matném světle baterky naskytl pohled na velkou místnost, v níž se nacházely dvě postele, a v každé klidně spal jeden muž.
„Rychle je vzbuďte! Já sem zatáhnu ty Němčoury,“ řekl tichým hlasem major a Anyz přikrčen doběhl mezi obě postele, aby hned s oběma spícími muži zatřásl.
„Co je!? Co se děje?“ zeptal se za okamžik rozespale jeden z mužů a on oběma pohotově zakryl dlaněmi ústa.
„Proboha kdo jste!?“ vyhrkl tlumeně a tázavě vzápětí druhý muž.
„Přeji vám dobré předčasné ráno. Přišli jsme vás vysvobodit. Další dotazy až později. Teď se rychle vobujte a hoďte na sebe kabáty. Musíme rychle vypadnout!“ sdělil Anyz překvapeným vědcům, kteří stále nechápali co se děje. Mezitím už major Degail dotáhl do pokoje oba mrtvé vojáky a bedlivě střídavě hleděl na obě strany chodby.
KONEC DVACÁTÉ TŘETÍ ČÁSTI