Dílo #3969
Autor:zuzana fabiánová
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:05.03.2004 09:33
Počet návštěv:1314
Počet názorů:6
Hodnocení:2

Kat
Zasněženým lesem běžel chlapec. Nic nedbal toho, že ho větve stromů nemilosrdně šlehají do tváře, nic nedbal toho, že mu padající sníh zaslepuje oči. Utíkal chvatně, zběsile, bez rozmyslu. Utíkal před smrtí. Skoro nemohl popadnout dech, sražené obláčky páry se od jeho úst pomalu vpíjely do studeného vzduchu. V boku ho nesnesitelně píchalo, jako by se mu v těle uhnízdilo tisíce drobných včelek. Ale on musel utíkat. Musel. Jinak je po všem, jinak všechno skončí. ON by mu nedal naději na přežití. ON by to s ním hned bez rozmyslu skončil. Tady a teď. Teď a tady … Bože, jak je to ještě daleko? Kam až musí běžet, aby mu někdo pomohl? Modlil se, aby nezakopl o jeden z kořenů stromu, které pod závějemi sněhu nebyly téměř vidět. Myšlenky mu létaly neuspořádaně hlavou, teď začal myslet na rodiče. Neviděl se s nimi několik let a právě v té nejvypjatější chvíli na ně myslí. V tom obrovském shonu jeden dlouhý tlustý kořen stromu přehlédl. Zakopl. Upadl. Hlavou mu proběhlo tisíce rychlých obrazů. To se nemělo stát … ne, ne, ne, ne, ne … V hrozné předtuše se na obranu přikrčil. Čekal … … ale nic se nestalo. Rozhlédl se a pozorně nastražil uši. Kromě sykotu, který vydával mrazivý vítr nebylo nic slyšet. Žádné křupavé kroky ve sněhu. Nic. Pomalu vstal a oprášil si kalhoty. Naslouchal, ale nic se nedělo. Ze zasněženého stromu spadla blyštící se kupka sněhu. Chlapec sebou trhl, musel se však i v tak hrozné situaci rozesmát. Co teď? Co má dělat? Má běžet? Ale kam? … navíc, vždyť už ani běžet nemusí … Křup. To křupnutí zpočátku ani nezaregistroval, přemýšlel, co dělat dál. Křup. Křup. Zpozorněl. Křup. Křup. Křup. Chlapec začal panikařit. Dal se znovu na útěk. Srdce mu bušilo hrůzou, všechny jeho smysly byly napnuty k prasknutí. Už mě má … kristepane, on mě našel … A pak se před ním objevil. Chlapec zpomalil. Doběhl. „Nech mě být!“ vykřikl na tu osobu v temně fialovém plášti. Zvláštní … kam se najednou poděl všechen ten strach, který ho celou tu dobu zachvacoval? Postava neodpověděla. Pomalu, beze spěchu se k němu začala přibližovat … - Proč jen jí není vidět do obličeje? Proč se schovává? Co skrývá? Křup. Křup. Už nemělo smysl unikat. Nebylo kam. Kat si ho našel. - … a zastavila se. Cípy fialového pláště nadýmal výhružně ostrý vítr. Postava dala obě ruce nad hlavu. Něco se zablýsklo. Chlapec se instinktivně přikrčil, nohy mu zdřevěněly. Už nebyl schopen cokoliv udělat, už nebyl schopen cokoliv říct. Stal tváří tvář své smrti a od takové tváře není možno utéct. Vzdal to. Postava se vítězoslavně zasmála. Už byla téměř u chlapce. Zavřel oči. Jeden ostrý švih a všechno to skončí. Jen jeden ostrý … Ticho lesa proťal trýznivý výkřik.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'zuzana fabiánová', 05.03.2004 09:45.

Názory čtenářů
05.03.2004 09:42
Albireo
Opět dost strhující vyprávění. *
Ale neodpustím si konstatování, že větve stromů nemilosrdně šlehají do tváře je příliš obehrané klišé.
05.03.2004 09:54
Jeff Logos
Námět zajímavý, nicméně literárně by chtěl text ještě vybrousit:
obrat: "Utíkal chvatně" - je divný - útěk sám o sobě je přece "chvátání"
Výrazy:
"Chlapec sebou trhl"
"Chlapec se instinktivně přikrčil"
"Chlapec zpomalil. "
"Chlapec začal panikařit"
atd..atd... bohužel nesvědčí o velké vypravěčské invenci.
05.03.2004 16:23
fungus2
Možná to má nějaké mušky, ale jinak dobré. TIP
05.03.2004 21:34
Igor_Indruch
"Utíkal před smrtí" - tahle věta to celé shazuje v prvé řadě. Nejúčinnější je vždy strach z neznámého.

A pak - co to je? Pokud by tam byl podtitul "sen" tak to beru. Pokud by to měla být opravdu povídka zasazená do nějakého kontextu (historického, fantasy, atd.) tak by to chtělo přece jen alespoň v náznaku vysvětlit, o co tam jde.
05.03.2004 23:14
Wopi
Nevidím to vůbec jako strhující vyprávění. Je to napsáno naprosto banálním jazykem, tuatam klišé (jak již bylo poukázáno), tuatam redundance (jak již bylo též poukázáno), tuatam nelogičnosti (napřed šlehá vítr do očí, pak pohodička a ticho, vzápětí opět ostrý vítr), skladebně také nezvládnuté (jak již bylo poukázáno, pointa prozrazena po pár slovech, celek zcela visí ve vzduchoprázdnu)... ne, tohle je moc málo na to, aby se tomu dalo říkat "povídka", je mi líto.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)