Dílo #3967
Autor:zuzana fabiánová
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:05.03.2004 08:22
Počet návštěv:1198
Počet názorů:11
Hodnocení:3

Sestra
Paříž 1767

Tmavou alejí kráčela ostrou chůzí mladá žena. Šla rychle, její štíhlé tělo bylo shrbené téměř k zemi. Šedivý naškrobený čepec skrýval její krásné tmavé lokny a na tmavě hnědých zalátovaných šatech s nabíranými rukávy bylo znát, že už společně s dívkou ledacos zažily. Stříbrná luna se marně snažila pohladit dívčinu tvář, ona raději stále tvrdošíjně hleděla na studenou hliněnou cestu. Ticho noci přeťal výkřik. Dívka ztuhla. Napřímila se a měsíc se tak konečně mohl dotknout její půvabné tváře. Pozorně naslouchala dalším zvukům, ale nic dalšího nepřátelskou tmou neproniklo.

Dívka přidala do kroku, teď však téměř utíkala. Hnal ji totiž strach … kdyby ji drábové našli, jistě by o ní řekli, že je čarodějnice. Nemohla se ani spolehnout na vévodovu pomoc, už tak u něj měla nemalý vroubek, určitě by byl jeden z těch, kteří by jí na hranici s gustem dopomohli.

Musím se dostat domů …

Tenkrát to neměla udělat. Neměla vévodu odmítnout, to přeci žádné rozumné děvče neudělá. Všechny ostatní služebné jí záviděly, když si ji vévoda pozval do svého domu. Všechny záviděly. Tak strašně moc, že jí jedna z nich do postele dala jedovatého hada …

„Někde tady bude, najděte ji!“

Cože? Oni hledají MĚ? Ne, to není možné, musejí hledat někoho jiného …

Zachvátila ji panika, nyní již doslova letěla. Proč jen je ubytovna pro služebné tak daleko? V dáli zazněl varovný štěkot psů. Dívku oblil pot. Když už mají i psi, tak to jistě bude vážné …

Náhle se před ní objevil oheň z louče. Dívka se bleskurychle schovala do křoví, které bylo u cesty. „Ať nemají psy,“ modlila se a její srdce zachvacoval strach, „panebože, ať nemají psy…“

Oheň se objevil těsně u ní. Tak těsně, že už si byla jistá, že ji odhalili. Zaslechla nějaké hlasy. „Někde tu musí být. Vím, že tu někde MUSÍ být.“ Dívka nastražila uši. Ten hlas, to je přece … Musela si zacpat pusu, aby nevykřikla. Tak Madeleine, panebože, Madie ji zradila?! Její vlastní sestra! Ale proč? Hlasy i světlo zmizely, ale dívka se pořád bála vyjít z úkrytu. Madie, tak Madie to byla … ta myšlenka se jí honila hlavou stále dokola, bylo to až k zešílení, musela si to pořád opakovat …

Opatrně vykoukla. Ne, nikdo už na cestě nebyl. Začala znovu utíkat …

Sotva doběhla do svého pokoje, začala horečně balit těch pár věcí, které měla. Chtěla zapálit bělostnou svíci, ale pak si to rozmyslela. Nemohla si dovolit, aby někdo věděl, že je v pokoji. Zrada její sestry se neustále vtírala do její mysli. I přesto všechno se však v její hlavě rodil plán. Bude muset odjet z Paříže, to je jasné. Kam, to jí bylo celkem jedno. Může se potloukat po Evropě, práci si vždycky nějak najde. Hlavně pryč z Paříže. Tady ji stejně nic dobrého nepotkalo. Jen nenávist a zášť. A hlavně závist. Nejhorší ze všeho je ta závist.

Po tváři jí stekla slza. I přesto, co jí tu potkalo, jí Paříž bude chybět. Zvykla si v zamyšlení procházet parky a zahrady, kterých tady v Paříži bylo jako hub po dešti. Zvykla si – na Paříž …

Studený vítr varovně nadmul šedivé záclony. Dívka se bleskurychle otočila.

„Madie?“ zvolala dívka poplašeně. Postava v hrubém béžovém plášti se pohnula směrem k ní. Dlouhé zrzavé vlasy vlály ve větru, jindy líbezná tvář byla zohyzděna nenávistným úšklebkem. Pokročila směrem k dívce. „Ssssestřičko.“ Dívka nevěděla, zda tato slova splynula ze sestřiných rtů, odnesl je chladný vítr. Teprve teď si uvědomila, že sestra v ruce svírá dlouhý kuchyňský nůž. Instinktivně se přikrčila. „Madie, nech toho!Copak jsi se nadobro zbláznila?“ vykřikla vyděšeně. Namísto odpovědi se Madie zaklonila a hystericky rozesmála. „Madie, proč to děláš?“ Smích ustal, sestřinu tvář zachvátil opět ten šílený, zvrácený úsměv. „To bys měla vědět, SESTŘIČKO.“ „Madie, proboha, vzpamatuj se!Vstoupila do tebe nějaká zlá síla … Madie!“ Madeleina ruka opsala půloblouk. Nůž se zlověstně zaleskl. Padla první rána. Výkřik. Na dívčině šatech se objevila temně rudá skvrna, které se rychle zvětšovala. „Madie … !“ Dívka si v obraně zakryla rukama obličej. Druhá rána. Třetí. Čtvrtá. Purpurová tekutina barvila dívčino chatrné oblečení. Bolelo to. Tak strašně to bolelo. Tak moc … Bože, tak hrozně moc … Postava se narovnala a spokojeně se dívala na tmavou tekutinu vsakující se do dřevěné podlahy. Bylo po všem. Už se jí zbavila. Ta paní Dokonalá je pryč. Už je jenom ona. Jenom ona. Jedinečná a dokonalá. Už je jenom ona … Díkybohu. Ještě poslední pohled na nehybné tělo než se Madeleine otočila k odchodu. Teď už je všechno v pořádku.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'zuzana fabiánová', 05.03.2004 12:49.

Názory čtenářů
05.03.2004 08:49
Adriana
Pěkně napsaný. *
05.03.2004 09:38
Albireo
Skvěle napsaný příběh! *
Jediná vada na kráse: Eiffelovka byla postavena až o 122 let později - ke Světové výstavě 1889.
05.03.2004 09:43
zuzana fabiánová
Čekala jsem, kdy si toho někdo všimne :-)
Tu Eiffelovku jsem si nemohla odpustit :-)
05.03.2004 10:22
Jeff Logos
"Šla rychle, její štíhlé tělo bylo shrbené téměř k zemi." - Upřímně řečeno, nedokážu si představit v pase zlomenou postavu jdoucí rychle. Fyziologicky vzhledem postavě lidského těla (předpokládám, že se jednalo o člověka) to ani není možné. - Takže spíše blábol....
05.03.2004 10:27
zuzana fabiánová
Ty mě nějak nemáš rád :-)))))
05.03.2004 10:34
Jeff Logos
Zuzano Fabiánová, nikoliv, má krítika neznamená, že tě nemám rád. Takto vztahovačně si nevysvětluj mé názory, prosím. Upozorňuji tě pouze na nelogičnosti, které tvému vyprávění ubírají na kvalitě.
05.03.2004 12:43
Kodynie
zuzana fabiánová napsal(a):
Čekala jsem, kdy si toho někdo všimne :-)
Tu Eiffelovku jsem si nemohla odpustit :-)
Ta Eiffelovka každého bouchne okamžitě do očí. Měla sis jí přece jen odpustit, abys zachovala čistotu historické kontinuity, když už musíš příběh zasazovat do určitého časového období.
05.03.2004 16:18
fungus2
Pefrfektní!! Líbilo. TIP
05.03.2004 21:46
Igor_Indruch
Hele: "Ticho lesa proťal trýznivý výkřik." (Kat)
"Ticho noci přeťal výkřik" (Sestra)

"Chtěla zapálit bělostnou svíci" - má nějaký význam, že svíce je bělostná?

"Purpurová tekutina..."
"dívala na tmavou tekutinu "

Jinak atmosféra dobrá (hlavně to místo, s těmi psy - ale jednou tam máš myslím měkké i místo y), pointa - no, trošku obehraná, ale proč ne.



05.03.2004 23:18
Wopi
koukám, že v tvých prózách je stále hlavní postava kýmsi hnána...

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)