Kraj se rychle nořil do tmy a na obloze se objevily první hvězdy. Ztichlým a tmavým lesem se pohybovalo opatrně několik postav. Jako první šel major Marcel Degail a obezřetně se při chůzi díval všemi směry, přičemž též bedlivě naslouchal.
Měsíc na obloze byl skoro v úplňku a jeho světlo se začínalo rozprostírat noční krajinou, v níž se počaly objevovat matné stíny. Mírumilovně vyhlížející atmosféru noci náhle začal rušit vzdálený hluk, přicházející z noční oblohy.
„To asi Angláni letí na Německo,“ řekl potichu desátník Jean Anyz.
„Jen ať to tam Fricům rozbombardujou na cimpr campr,“ pronesl desátník Alain Martell.
Temný hluk vysoko nad jejich hlavami zesílil a ještě několik minut byl slyšet intenzivní zvuk leteckých motorů. Zanedlouho však odezněl v dálce.
Muži pokračovali v chůzi lesem a po chvíli došli k nevelké mýtině, na které se tyčila dvojice osamělých stromů, kolem nichž se rozprostíralo velké množství houštin. Major Degail si stoupl za kmen stromu, načež přiložil dlaň k ústům. Pak napodobil skřek nočního ptáka a o chvíli později se odněkud z houštin ozval podobný zvuk. Major jej zopakoval a za okamžik se mu dostalo stejné odpovědi. Netrvalo to dlouho a v houštinách zalitých měsíčním světlem se objevila postava. Byl to seržant Jacgues Beraud.
„Tak jaká je situace u tý kapličky a zříceniny?“ zeptal se ho Degail.
„Pane majore, nikde jsem ve vokolí žádné Němčoury neviděl. Ale viděl jsem k místu setkání přicházet šest vodbojářů. Dva zůstali u kapličky a ti zbývající šli do tý zříceniny. Vypadá to, že je vzduch čistěj,“ odpověděl mu seržant.
„Jste vopravdu skvělej průzkumník. Pro ty z vodboje bylo štěstí, že nejste Němec nebo kolaborant. Za dvacet minut musíme být u tý kapličky. Jak to tak vypadá, Němčouři stále nemají vo naší akci tušení. Přesto nesmíme polevit v ostražitosti,“ řekl major Degail a skupina vykročila podél lesa.
 Bílá kaplička díky měsíčnímu světlu na rozcestí lesních cest vynikala. Muži se v lesním porostu rozptýlili a major po zadívání se na ciferník hodinek napodobil houkání slovy. To po chvíli zopakoval, načež se upřeně zadíval do prostoru kapličky. Vzápětí postřehl opakované krátké blikání a poté vykročil směrem k rozcestí. Zároveň uviděl vedle ní se objevit postavu, přičemž i ostatní výsadkáři šli směrem k ní. Když už došli až skoro k rozcestí, tak se náhle ozval hluk motorů. Major Degail hned pohlédl v ten směr, odkud přicházel zvuk jedoucích vozidel a vzápětí zahlédl mezi stromy siluety nákladních vozidel.
„Skryjte se!“ vydralo se mu z úst, přičemž se rozeběhl a poté se jedním skokem vrhl za velké křoví, za nímž pohotově zalehl na zem. Současně se vrhli za porost na zem i ostatní muži. Martell se dvěmi přískoky přemístil za velký spadlý kmen stromu, jenž ležel v blízkosti lesní cesty a o chvíli později cítil, jak se zem chvěje při projíždění náklaďáků. Zároveň uviděl před sebou ležet za stejným stromem i desátníka Gabriela Mouchotta. Poručík Pierrot Lafunt zase na opačné straně cesty co nejrychleji skočil do zarostlého příkopu, v němž se už skryl jeden z odbojářů.
Anyz se při objevení nákladních automobilů nacházel na volnějším prostranství přímo u cesty, kde bylo jen několik stromů. Včas zahlédl o něco dále krmelec a rychle k němu doběhl. Poté se hbitě vsoukal do sena a z něho pak sledoval měsíčním světlem osvětlené siluety jedoucích náklaďáků. Mezitím seržant Beraud hbitě vlezl skrčeně mezi kmeny dvojitého stromu, přičemž levou rukou stáhnul před sebe velkou větev s listím.
 Nákladní vozidla projela a hluk jejich motorů se ztratil v dálce. Potom muži začali vylézat ze svých úkrytů a jako první se na cestě před kapličkou objevil major Degail. To už zpoza kapličky vyšel i jeden z odbojářů a v měsíčním světle vněm poznal toho muže, co je navštívil v hájovně.
„Tak jsme tu všichni včas a Němci taky,“ pronesl major.

KONEC DVACÁTÉ PRVNÍ ČÁSTI