Sotva desátník Jean Anyz napodobil výkřik sojky, hned zalícil samopal přes větvičky houštiny na vzdálené postavy německých vojáků a desátník Alain Martell učinil taktéž.
„Sakra, co budeme dělat?“ zeptal se polohlasně vyděšeně Martell.
„Určitě jim nepopřejeme dobrej den. A taky nebudeme čekat, až dojdou k nám,“ řekl Anyz a pomalu se nadzvedl. Oba poté kryti porostem lesa přikrčeně uběhli několik metrů.
„Vidíš někde majora?“ optal se Martell, když zalehli za dvěma velkými stromy, zpoza kterých bylo přes křoví vidět na hájovnu.
„Ne, nikde ho nevidím,“ odpověděl mu Anyz, který sledoval Němce, jak přicházejí k plotu zahrady hájovny. Poté opět přikrčeně uběhli několik metrů a zalehli.
„Jdou k nám. Musíme zmizet,“ vyhrkl Martell, který se při kmeni stromu nadzvedl a zpoza něho uviděl několik vojáků, jak se prodírají porostem jejich směrem.
„Majora zatím nevobjevili. Někam se zdárně schoval,“ mínil Anyz, přičemž vstal z lehu do podřepu a i on spatřil zpoza stromu blížící se německé vojáky.
„Jdem,“ řekl a oba se co nejvíce přikrčeně rozeběhli lesním porostem. Les se mírně svažoval a jeho porost byl dost hustý, což bylo pro ně ideální. To však netrvalo dlouho. Zanedlouho se ocitli před okrajem lesa, u něhož tekla říčka. Za ní se nacházelo posekané velké pole, za kterým byl v dálce další les.
„Sakra! Nestihneme přes to pole doběhnout do toho lesa,“ zkonstatoval Martell.
„Poběž!“ řekl Anyz a za okamžik doběhli k jejímu břehu. Poté chvíli skrčení hleděli za houštinou všemi směry.
„Podívej se na ten břeh. Tráva a křoví zakrýváj vše u něj,“ vyhrkl náhle Anyz.
„Tam se vejde jenom jeden,“ mínil Martell.
„Já vlezu do támhle toho stromu, co má ve kmeni tu velkou díru!“
Martell se poté několika přískoky ocitl u břehu a vlezl do vody. Po chvilce brodění kryt vysokým zarostlým břehem se ocitl v místě, který zakrýval hustý porost. Co nejvíce se skrčil a přitiskl se ke břehu. Anyz mezitím doběhl ke stromu, co měl v sobě dutinu. Ta byla velká, že se do ní zcela vešel a protože kmen stromu byl široký, tak se natěsnal na jednu jeho stranu. Přitom skoro neviděl před strom a zároveň pocítil, jak se mu rozbušilo srdce. Na čele a na zádech mu vyrazil pot a pravou rukou vytáhl z pouzdra velkou dýku, zatímco v levé ruce, kterou měl při těle, svíral samopal.
Martell měl hladinu po ramena a přes spleť dlouhých stébel trávy a větví houštiny vůbec před sebe neviděl. Za okamžik uslyšel šelest kroků a i jemu se rozbušilo srdce. Pak zaslechl přímo nad sebou hlasy. Ani se nepohnul, stále držel samopal obouručně těsně nad hladinou a stál nehnutě ve stejné poloze. Zároveň se děsil toho, jestli vojáci objeví Anyze. Cítil, co je to mít napnuté nervy a přitom mu po čele stékaly kapky potu.
   Praskání větviček, které Anyz uslyšel, znamenalo, že kolem stromu prošel německý voják. Zatajil dech, přičemž pocítil šimrání v nose. Blížící se kýchnutí bylo na spadnutí. Zatnul zuby, přestal zavěšený samopal přes rameno držet a levou ruku zkroutil do takové polohy, že se prstem dotkl špičky nosu. Kýchnutí bylo pro tu chvíli zažehnáno.
 Němečtí vojáci se začali brodit přes říčku a Martell to slyšel a se zatajeným dechem nehnutě stál. Zatrnulo mu, když přes visící porost zahlédl obrys brodícího se vojáka. Pravým ukazováčkem v tu chvíli téměř stiskával spoušť samopalu. Minuty ubíhaly a připadalo mu, že je už schovaný celou věčnost. Zvažoval, jestli nemá opatrně rozhrnout trávu a větve. Jíž se to chystal provést, když zaslechl na blízku kýchnutí. Ztuhl a zamrazilo mu.
„Tak už vylez. Jsou pryč,“ ozval se vzápětí hlas Anyze a jemu doslova spadl kámen ze srdce.
KONEC PATNÁCTÉ ČÁSTI