Do hluku motorů nákladních automobilů se začal ozývat štěkot vesnických
psů, zatímco trojice mužů rychlým během přeběhla zahradu fary a za
okamžik se ocitla na jejím druhém konci. Major Marcel Degail hbitě
vyskočil na vysokou kamennou zeď, přičemž se přes její horní část
zadíval na prostranství, za nímž byl les. A u něho uviděl ze dvou
náklaďáků vyskakovat německé vojáky.
„Sakra. Vobkličujou celou vesnici. Tudy neproklouzneme!“ řekl a rychle seskočil zpátky do zahrady.
„Určitě budou prohledávat všechny domy ve vesnici a faru taky!“ mínil desátník Alain Martell.
„Do hajzlu,“ procedil mezi zuby major a rozeběhl se do rohu zahrady.
Tam vylezl na složená prkna, co byla u zdi. Poté se přikrčil a opatrně
se zadíval přes její horní okraj. Rovněž spatřil Němce, jak se
rozmisťují a neprodyšně uzavírají okolí vesnice.
„Co vlízt tady do studny? Ten železnej rumpál a ten řetěz, co je na něm
vědro, by nás mohl udržet,“ ozval se desátník Jean Anyz, jenž byl v
podřepu za studnou a přes namířený samopal hleděl na faru.
Major Degail rychle doběhl ke studni následován Martellem. Všichni tři se pak přes pootevřený poklop zadívali do nitra studny.
„No, dva možná. Vy dva tam vlezte a zapřete se vo její stěny. Já zavřu poklop,“ řekl poté major.
„A co vy pane majore?“ zeptal se Anyz.
„Vo mě se nestarejte a lezte. Jestli uslyšíte střelbu, tak
nevylejzejte. Tady vás snad hledat nebudou,“ odpověděl a sotva oba
vlezli do studny, tak rychle poklop studny přivřel. Poté se rozeběhl
přískoky k jedné zdi zahrady. Sotva doběhl k velkému kmeni stromu, tak
spatřil, jak se otevřely dveře fary. Jimi do zahrady vstoupil německý
důstojník následován několika vojáky. Přitiskl se ke kmeni a při něm se
sesul do skoro ležící polohy a zpoza něho se zadíval na Němce.
„Tady je pane majore jen zahrada. Zde se určitě nikdo neukrývá,“ řekl
německému důstojníkovi farář, který také vstoupil na zahradu.
„Máte pěknou zahradu, pane faráři,“ mínil major a zadíval se na květiny.
„Děkuji. Mám rád květiny.“
„A támhle to je co?“ zeptal se náhle důstojník a ukázal v ten směr, kde se ukrýval major Degail.
„Tam mám takovou svou dílnu,“ odpověděl mu farář.
„Jestli dovolíte, tak bych si jí rad prohlédl,“ řekl major a vykročil k ní.
Major Degail ztuhl. Ona dřevěná kůlna se nacházela kousek od něho.
Rychle zhodnotil své šance. Rovnaly se nule. Pak se přitiskl na
chodníček z dlaždiček a po něm se začal plížit kryt okrasnými keři. Při
plazení opatrně nadzvedával hlavu, přičemž přes větvičky sledoval
jdoucího důstojníka. Dveře do kůlny se nacházely na její straně a bylo
mu jasné, že ho důstojník spatří. Uvědomil si, že se nestačí odplížit
na konec zdi za ohyb chodníčku, kde by zalehl nepozorován za keříky. V
naprostém zoufalství si všiml, že kousek od něho je ve zdi díra. Nebyla
moc velká, ale on se rychle k ní doplazil a nohami napřed se snažil jí
protáhnout. To se mu podařilo a ještě stačil postřehnout, jak německý
major přichází ke kůlně. Poté se ocitl za zdí v hustém porostu houštin.
Skrz ně skoro nic neviděl, ale slyšel v blízkosti německé hlasy. Zcela
ztratil pojem o čase a s potem ve tváři a ukazováčkem na spoušti ležel
přitisknutý na zemi.
Když se ozval motorů, bylo to znamení, že němečtí vojáci z vesnice
odjíždějí. Opatrně se přesunul k díře ve zdi a jí prolezl zpátky do
zahrady. Přikrčen doběhl ke studni a u ní slabě zahvízdal.
„Jste tam ještě?“ zeptal se poté.
„V křečí, ale jsme,“ ozval se hlas Anyze a major hned otevřel poklop studny. Oběma pak pomohl ven.
„Už jsme se drželi navzájem,“ řekl Martell.
„Kde jste se ukryl vy, pane majore?“ zeptal se Anyz.
„To vám povím pak. Teď padáme pryč,“ sdělil jim Degail a trojice mužů
se přehoupla přes zeď. A za chvíli zmizela v nedalekém lese, zatímco
farář modlitbami děkoval bohu.
KONEC TŘINÁCTÉ ČÁSTI |
|
3
Haber 