Vítr sílil, obloha potemněla a v dálce se skoro pravidelně rozsvěcoval obzor. A to znamenalo, že se nezadržitelně schylovalo k bouřce.
„Hm. Blýská se na časy,“ poznamenal desátník Jean Anyz.
„Doufejme, že Francii na lepší. A nám taky,“ řekl desátník Alain Martell.
„Bylo by vhodný najít nějaký přístřeší,“ mínil major Marcel Degail, když se pozorně zadíval na krajinu za polem.
„Skopčáci, co nás hledaj, budou taky někde v teple zalezlí,“ pronesl Anyz.
„Támhle jsou vidět nějaký střechy. Mohli bychom tam zkusit štěstí,“ ozval se po chvíli major a trojice mužů vyrazila přes pole směrem k vesnickým stavením.
Z nebe se spustil prudký déšť, přičemž major Degail opakovaně zaklepal na dveře fary, která byla nedaleko kostela na okraji vesnice.
„Kdo je?“ ozval se hlas zpoza dveří.
„Tady jeden zbloudilý, co hledá střechu nad hlavou v tomhle nečase,“ odpověděl mu a přitom uviděl, jak se ve dveřích otevřela malá špehýrka. Poté se pomalu dveře otevřely a v nich stál starší muž.
„Přeji dobrý večer, pane faráři. Mohl bych u vás přenocovat i se svými dvěma druhy?“ zeptal se major a přitom vstoupil do dveří.
„Odkud jste?“ zeptal se překvapeně farář, který držel v levé ruce petrolejovou lampu a zkoumavě si ho prohlížel.
„Z daleka. Mohu vás tedy požádat o nocleh?“
„Ano,“ řekl váhavě farář a hned se zeptal „Kde jsou vaši přátelé?“
„Za chvíli je uvidíte. Jste tu sám?“
„Ano.“
Major pomalu došel do místnosti, kterou osvětlovala velká svíčka. Pak přistoupil k oknu, to otevřel a po rachocení hromu, jemuž předcházel blesk, pronikavě opakovaně zahvízdal. Vzápětí do místnosti vlezli dvě postavy promočené deštěm.
„Vomlouváme se vám pane faráři, že jsme se k vám takhle vnutili. Brzo ráno zase půjdeme. Asi tušíte, že po nás pátrají Němci,“ řekl major.
„Ano. Všude v okolí jsou na cestách německý hlídky,“ přitakal farář.
„Vodejdeme ještě za tmy,“ pronesl Anyz.
„Ráno se za vás pomodlím.“
„Děkujeme, pane faráři,“ řekl Martell.
„Tady vedle je místnost, kde můžete přespat. Před několika týdny v ní spal jeden americkej letec. Nikdo z vesnice se o něm nedozvěděl. Snad se mu podařilo vyhnout zajetí,“ sdělil jim farář.
„No doufejme. V našem případě by zajetí pro nás znamenalo smrt,“ mínil major.
Déšť bubnoval do střechy a muže rychle uspával. Jejich spánek však nebyl nikterak klidný. Dalo by se říci, že spali na vodě a se zbraněmi v rukách.
Major Degail se probudil, když za okny ještě panovala tma. Venku už nepršelo. Několika pohyby se protáhl a vstal z postele. Podlaha v místnosti zavrzala a to hned vzbudilo i zbývající výsadkáře.
„Hrome! Mám pocit, že jsem usnul před chvíli,“ řekl Anyz a přitom dlouze zívl.
„Je čas jít. Vezmeme to přes zahradu a zeď,“ sdělil jim major.
„Tedy vzhůru na cestu a ať nás bůh vochraňuje,“ mínil Anyz.
„Na tohle bych moc nespoléhal,“ zamumlal rozespale Martell.
Muži poté vyšli z místnosti a došli chodbičkou ke dveřím, za nimiž byla zahrada. V tmavém šeru do ní vstoupili a po několika krocích uslyšeli rychle přibližující se hluk automobilových motorů. Major se rychle přikrčeně rozeběhl k nízké zdi, za kterou vedla cesta a přes její horní část vzápětí spatřil přijíždějící nákladní auta.
„Němci! Rychle pryč!“ vykřikl a trojice se rozeběhla zpátky napříč zahradou.
KONEC DVANÁCTÉ ČÁSTI