"Vy tu asi budete nejstarší!"
Vzhlédl překvapeně, ale pak se na mě usmál.
"Možná máš pravdu. Teď určitě; tady," změřil si nás pohledem oba.
Dvě děti. I když jsme si tak v tu chvíli nejspíš nepřipadali.
"Mohl byste mi říct, jak se jmenujete?" vybafla jsem na něj. "Musím si to totiž napsat."
"To bych moh`. A řekneš mi jak se jmenuješ ty? Neboj, psát nikam nic nebudu."
"Promiňte," stoupla jsem si do pozoru. "Já jsem...," představila jsem se nejdřív příjmením a pak jménem.
"Opravdu?" podíval se na mě zkoumavě. "Je to možné, že se jmenujem skoro stejně? Jenom ty máš pár písmenek navíc."
"Můžu vám ukázat žákovskou... vlastně ne, `dyť jsou prázdniny."
"Takoví malí jako ty říkají většinou pravdu, ne?"
"A taky bych potřebovala vědět, kolik je vám let," vyhrkla jsem místo odpovědi. "Mně je skoro osm," přišlo mi spravedlivé dodat něco na oplátku.
"A mně skoro sedmašedesát. Kolik ti chybí? Umíš už to spočítat?"
Více viz Sto roků překážek
|