1).

Jasná ranní obloha. Tak jako pokaždé si dávám černé kafe a jednu dvě cigarety. Potom ležím v posteli s korekturou od Bernharda.

Včera odpoledne na pohovoru v jednom Smíchovském vydavatelství. Mluvím s mužem, silným kuřákem, kterému i mluvení působí značné potíže s dechem, takže téměř po každém slovu propuká v neutišitelný kašel. Během pohovoru jsem se sám sebe ptal, proč mluvím právě s ním, tedy se zástupcem, když jsem si tento pohovor domlouval s ředitelem. Nahlas jsem však tuto otázku nepronesl. Nakonec jsem se dozvěděl, že by moje práce zahrnovala činnost, která se mi vždy z duše hnusila, totiž nabízení inzerce ( stejně tak jako čehokoliv jiného ) jakýmsi firmám v Čechách a na Slovensku. Ve chvíli, kdy mi zástupce ředitele vysvětloval, že se na tuto pozici přihlásil enormní počet zájemců a že tudíž neví, zda dostanu přednost právě já, jsem si říkal, že bych musel být opravdový blázen, kdybych se o toto místo i nadále ucházel. Zbývající minuty v jeho přítomnosti už z mé strany neznamenaly nic jiného než zdvořilostní formalitu.

Na zpáteční cestě, poté co jsem se rozhodl dát přednost chůzi před tramvají, se mi do cesty připletly moje někdejší učitelky z SOŠ, ale naštěstí si mne nevšimly a ponořeny do vzájemného štěbetání pokračovaly daleko rychlejším krokem k metru. V tom okamžiku jsem si uvědomil, jak je dobré být pryč ze školy, daleko od těch nic nepřinášejících školních povinností a neustálého osočování za něco, co z existenčního hlediska nic neznamená. Téměř všichni kantoři z mé střední školy, vyjímaje dva nebo tři, se studentům věnovali velmi povrchně, často své hodiny odbývali tím, že do nich nepřicházeli včas anebo přicházeli nepřipraveni, což se dalo pokaždé velmi snadno odhalit nějakou trefnou otázkou. Výjimku tvořila moje třídní a náš profesor literatury, ti své práci skutečně rozuměli a také ji vykonávali s nejvyšší poctivostí, proto se také těšili přízní většiny studentů, tedy těch, kterým šlo o to se něco naučit. Ostatní kantoři byli vnímáni spíše jako rekvizity, které neustále pobíhají napříč dlouhými školními chodbami a zabývají se vším možným kromě studentů.

Hlučným a přelidněným Andělem jsem se nakonec prodral až k metru, kterým jsem potom dojel na nádraží, nastoupil do svého vlaku a jako tradičně po čtyřiceti minutách dorazil do toho nejodpornějšího města, které znám.

2.)

Depresivní ráno. Cesta do sousedního města kvůli pracovnímu místu. Zapadlá a pomalu se bortící budova s oficiálním názvem: Ústav sociální péče. Hned po vstupu následovalo ohromení: několik mentálně zaostalých žen ve věku 40-50 let stálo okolo dlouhého stolu na kterém byly rozložené všelijaké látky, snad šaty. Některé z nich si všimly mé přítomnosti a ne zcela srozumitelně se mě ptaly co si přeji. Jedné z nich, ženě se zkřivenou grimasou ve tváři jsem řekl, že hledám ředitele, načež mi ona ukázala malé dveře na konci úzké chodby. Ředitelova místnost byla zařízena velmi skromně, podél stěn stály dva stoly a uprostřed místnosti se nacházela malá pohovka, potažená jakousi starou látkou, místy potrhanou a zašpiněnou. Ředitel, muž přibližně kolem 45 let a jeho zástupkyně, docela mladá bruneta, které jsem hádal nanejvýš 25 let, se usadili naproti mně a začali bedlivě pročítat můj životopis a průvodní dopis. Ředitel projevoval o poznání větší zájem, kdežto mladá žena neustále zívala a ani se to neobtěžovala nijak skrýt či potlačit. Moje práce, vlastně jsem si to myslel ještě dříve než jsem se rozhodl tento pohovor absolvovat, by spočívala v poskytování péče těm mentálně zaostalým ženám a navíc také v sepisování jakýchsi smluv, v administrativním vyřizování pohřbů, v komunikaci s pozůstalými a vůbec ve vedení celkové agendy. Platové ohodnocení by ovšem zdaleka neodpovídalo náročnosti práce, ale ředitel, opravdu doufaje, že by mě tím mohl pro svůj úřad získat, po chvíli váhavě a napůl hlasu dodal, že po jisté době by se částka mohla zvýšit, což by samozřejmě z mého pohledu nic zásadního neměnilo, protože i kdyby se ona částka zvýšila o 50%, stále by byla příliš malá.

Ti dva mě po chvíli chtěli provést budovou, abych prý viděl na vlastní oči, jaké u nich panují podmínky. Odmítl jsem tuto prohlídku s tím, že spěchám na nádraží, odkud musím stihnout motorový vlak do Prahy. Zdálo se, že mi uvěřili, i když ředitel je jistě na podobné vytáčky zvyklý. Dorazil jsem domů a slíbil si, že se tohoto místa zcela určitě vzdám.