Major Marcel Degail ještě více sešlápl pedál od plynu a zároveň levou rukou otevřel dveře, z nichž vzápětí vyskočil ven. Po dopadu na silnici se na ní hbitě překulil, načež se pohotově vrhl za kmen stromu. Současně spatřil, jak rozjeté nákladní vozidlo narazilo do jednoho náklaďáku, od něhož uskakovali němečtí vojáci. Všichni ale nestačili uskočit. Sotva dozněla rána, tak se ozval bolestný křik a zároveň Degail krátce stiskl spoušť samopalu maje na mušce dvojici vojáků. A ti se okamžitě zhroutili na silnici. Potom rychle pohlédl za sebe a zahlédl, jak dva výsadkáři, kteří seskočili z korby, mizí v houštinách u silnice. Přikrčil se a vrhl se do zarostlého příkopu, přičemž zaznělo několik výstřelů z pušek a samopalů.
Němečtí vojáci okamžitě spustili zuřivou palbu na okraj lesa, k němuž se zároveň rozeběhli. To již trojice mužů utíkala zoufale porostem lesa, jenž se po několika desítkách metrů prudce svažoval.
„Už nemůžu!“ ozval se desátník Alain Martell, který byl viditelně na konci svých sil a v běhu zaostával.
„Když se zastavíme, tak zemřeme!“ vyhrkl zadýchaně major, načež na svahu zakopl o velký kámen. A protože svah byl prudký, tak se po něm skutálel o něco níže.
„Pane majore, tímhle způsobem jim také můžeme utíct!“ ozval se ironicky desátník Jean Anyz. Ten sbíhal svah o něco dále a vedle něho běžel vyčerpaný Martell. Degail se hned postavil na nohy a zároveň postřehl o něco výše německého vojáka. Toho také uviděl Martell a pohotově na něho vystřelil. Němec také vypálil, ale vzápětí se popředu skácel do houštiny, v jejíchž hustých větvích zůstal ležet. Anyzovi ve stejný okamžik prolétla kulka vedle levého boku, přičemž v porostu spatřil dalšího vojáka. Rychlým pohybem se přesunul za kmen stromu, zpoza kterého hned vypálil. Major ve stejnou chvíli také mířil na onoho Němce, když současně vpravo zahlédl v pokleku dalšího vojáka. A ten v následujícím okamžiku vystřelil.
Poblíž Anyze se bezvládně svalilo tělo vojáka, jehož před chvilkou zasáhl. Plivl na něho a rychle seběhl níže. Zároveň kolem něho proběhl Martell, jemuž vzápětí podjely nohy, a on zmizel za hlasitého praskotu v houštině.
Prudký pohyb do strany, který Degail provedl, mu patrně zachránil život, protože dvě kulky prolétly těsně kolem něho. Zároveň zpoza ležícího stromu vystřelil, ale německý voják se včas vrhl na zem a opět na něho vypálil. Kulka se zaryla do kmenu, za nímž se krčil, přičemž on pohotově střelbu opětoval a jeho protivník zůstal bezvládně ležet. Pak se rychle převalil a dlouhým přískokem zmizel v husté houštině.
„To je šílený!“ zkonstatoval Anyz, když se přikrčeně v běhu prodírali větvemi. Záhy se před nimi objevil sráz, u něhož se při pohledu na něho zarazili.
„Tak co, sjedeme to po zadcích?“ zeptal se ironicky Anyz.
„Budeme muset!“ mínil major.
„Myslím, že Martell to už sjel.“
Za okamžik se oba ocitli na srázu, po němž doslova sjeli a ke konci se skoro kutáleli. V oblacích zvířeného prachu zůstali ležet na zemi a přitom uviděli ležícího Martella za pařezem, který měl zamířený samopal nahoru na sráz.
„Už jsem myslel, že tam nahoře zůstanete!“ řekl jim.
„Přeci jsme si nemohli nechat ujít takovou jízdu jako na tobogánu,“ mínil Anyz a postavil na nohy.
„Seberte rychle svý zbývající síly!“ ozval se Degail a poté se hned rozeběhli ke kolejím malého nádraží. Sotva doběhli k odstaveným nákladním vagonům, ozvala se za nimi střelba, a tak se rychle skryli pod nimi. První němečtí vojáci se záhy všelijakým způsobem snažili seběhnout sráz, ale všichni na něm popadali. A vzápětí ospalá atmosféra venkovského nádraží vzala za své v zesilující střelbě.
KONEC DEVÁTÉ ČÁSTI