Byla jsem za doktorem a on mě tak odporně rozebral, že jsem se zas rozbrečela. A to se mi už minimálně hodinu dařilo být v klidu. Tak jsem se dozvěděla, že jsem dítě, nevyspělá, nedospělá. Že jsem primárně mimo, protože to máme v rodině, a sekundárně proto, že mě špatně vychovali. No a já myslela, jak jsem měla báječný dětství.
Jsem dítě, miminko, novorozenec. Dítě, které trpí emočním hladem, dítě, které něco strašně chce - neví, co to je a nedá pokoj, dokud to nedostane (taky klišé, ale je to tak). Pamatuješ? Ležím na posteli a je mi zle, řeknu ti, že je mi zle a není mi líp, jsi na mě hodný, není mi líp, ignoruješ mě, není mi líp... Je mi zle. Pak to přejde. Najednou je mi dobře, jsem zase s tebou a ne vedle tebe, je mi báječně, jsem zase šťastná a ty to nechápeš. Pamatuješ? Jsem ve stresu a stane se nějaká hloupost a já jsem zlá, krutá, odporná, sprostá - strašně sprostá. Je mi zle, pláču, nenávidím tě, nenávidím se, nenávidím celý svět, chce se mi umřít. Jsem malá a blbá a tak se pořežu a ono je mi fakt trochu líp. Pak to vidíš a jsi smutný a já nenávidím už jen sama sebe, že ti ubližuju, vždyť tě mám přece moc ráda. Pak to přejde. Najednou je mi dobře, jsem zase s tebou a ne vedle tebe, je mi báječně, jsem zase šťastná a ty to nechápeš.
A víš, co mi řekl doktor? On je to takový príma obtloustlý stařík, který vždycky jde na dřeň. Řekl mi: "Který normální chlap by vydržel s takovou ženskou?" A já zase brečela, protože měl pravdu.
Je mi zle... Myslím že takhle zle mi nebylo léta, protože z těch svých hloupých depresí se vždycky vyspím, i když většinou netrvají víc než hodinu. Je mi zle, protože vím, že si za to můžu sama, je mi zle, protože nevím, co dělat, je mi zle, protože ubližuju, je mi zle, protože mi bylo ublíženo. Jenže - ke komu se mám odvolávat, kde mám hledat soudce a kde kata... V sobě. A já říkám, že jsem na vině a odsuzuji se... Soudce musí být nezaujatý! Pozor na to! Odsuzuji se k bolesti na neurčito. Případ může být po měsíci nebo dvou přehodnocen, ale slečno, moc od toho nečekejte, myslíte, že tu jste sama nebo co? Odvolání se nepřipouští, tak jenom doufejte, že dostanete body k dobru za slušné chování. A jestli jenom řeknete slovo kauce, bude to bráno jako snaha o uplácení.
Vím, že nejsem jedinečná, to ty taky ne. Každý je nahraditelný, jenže... Jenže já udělala tu chybu, že jsem se až moc upnula, že jsem se až moc zamilovala. (vložíme další klišé - a to jsem si říkala, že už to neudělám - prosím, jen se směj, taky vím, že je to hloupost). A bylo mi tak krásně. Já se snažila, moc jsem se snažila být dospělá a zodpovědná a laskavá a milující. A vlastně myslím, že alespoň částečně jsem byla od každého z toho kousek. Ale asi ty špatné kousky. Nikdo mi neřekl, že když skládám puzzle a ten kousek má rovné dvě strany, tak musí být v rohu. Nikdo mi neřekl, jak se to dělá... Já vím, že to neřekl nikdy nikdo nikomu a nemá to být ani omluva, ani výmluva, jen takové (a nejspíš zbytečné) konstatování. No, možná že ne. Tak trochu by se dalo čekat, že mi to řekneš ty. Nebudu tě obviňovat, to ne. Tys mi dával tolik náznaků, které zpětně vidím, že si připadám jako bych byla slepá - seženu si hůl a psa na dobírku. No, co se dá dělat - neviděla jsem, můj jednooký králi.
Víš, vůbec jsem ti nechtěla psát a už vůbec ne takhle veřejně, jenže když to tu vyvěsím, tak si to třeba nepřečteš, tak to třeba neuvidíš. Třeba by ti to ublížilo, kdybys to četl, třeba bys byl naštvaný, třeba bys mě začal nenávidět, třeba bys mě už nikdy nechtěl, že jsem hysterka. "Hysterka až na půdu" říkal dneska můj doktor tomu druhému, když mi u něj sjednával schůzku na psychoanalýzu. Víš, já se budu léčit. A víš, co mi taky řekl? Řekl: "Na té nejdůležitější křižovatce jsi byla před dvěma lety. Tehdy ses rozhodovala, jestli budeš blázen nebo jenom trhlá a vybrala sis tu lepší cestu." Vidíš, vybrala jsem správně, ale stejně je to málo.
Pořád se děsím toho, že jsi mi lhal. I když myslím, že bys to neudělal, tak stejně... To přece musíš pochopit. Bojím se, že mě nemáš rád, bojím se, že je v tom slečna... Tamta, tamta, nebo nějaká úplně jiná, kterou třeba ani neznám. Víš (a nemůžu se k tomu nepřiznat), když mě to napadlo poprvé, představila jsem si sebe a tu slečnu a taky pěknou dlažební kostku ve své dlani. Ne, jistě že bych to neudělala, protože pak jsem použila těch pár mozkových buněk, co zbyly. Došlo mi, že by to asi bolelo ještě víc, ale kdybys vypadal šťastně, tak bych ti to přála. Člověk se přece může upnout i k jiným věcem, než je člověk opačného pohlaví, ne? Já nevím...
Promiň, ale musela jsem to napsat a dát to sem, stačí říct a smažu to. Snažila jsem se psát co nejméně ufňukaně, ale vím, že se mi to úplně nepovedlo, jen doufám, že to nejsou čistě emoční zvratky. Snažila jsem se napsat něco a ne všechno. Na to nemám. Snažila jsem se zpytovat svědomí. Snažila jsem se a budu se snažit. Udělala jsem spoustu chyb a udělám další, každý je udělá. Už tomu ale nechci nechávat volný průběh, chci se kontrolovat. A víš, co udělám? Nedokážu tě ignorovat, a jestli ti frekvence, s jakou se ozývám, přijde přehnaná, tak mě to moc mrzí. Stačí říct a pokusím se to ještě omezit. A víš, co udělám? Budu čekat... Intenzivně hledám práci, začala jsem chodit do školy, od neděle jsem měla tři cigarety a půl piva (vůbec mi to nechutnalo a teď stejně nesmím pít), jen co budu schopná jíst a spát, tak začnu cvičit, budu o sebe daleko víc dbát. A víš proč? Protože se ti chci líbit, chci s tebou zase navázat kontakt, přeju si, abych se ti zase líbila a to je dobrý začátek... Přála bych si, abys mi mohl zase důvěřovat. Toužím po tom, abys mě zase chtěl vedle sebe. Nemůžu dělat nic jiného než zkusit na tebe počkat, víš?
|