Na kraji bažiny se Karsen zastavil, zapálil si arterianskou vonnou tyčinku a zhluboka vdechl aromatický kouř. Teď už nebylo kam spěchat. Neprodyšně uzavřený půlkruh pronásledovatelů se zvolna stahoval. Byl v pasti, z které se nedalo uniknout. Muži z Patroly svému řemeslu dokonale rozumějí. Nejpozději za půl hodiny ho dostihnou a on dobře věděl, co ho čeká. Deset let káznice, deset let dřiny v iridiových dolech na Plutu. Sen o bohatství neslavně končí.
Nervózně se zasmál, když si vzpomněl na inspektora Lafflera z Patroly. „Nechte toho, Karsene, dokud je čas,“ varoval ho tenkrát. „Dnes už není vhodná doba pro vaše řemeslo. Všechny známé pytláky máme neustále na očích. Dostat vás je jen otázka času.“
Byla to pravda. Za poslední tři roky značně prořídly jejich řady. Na nové detekční systémy už neplatily žádné osvědčené triky, a tak většina kolegů buď kutala na Plutu, anebo si našla něco klidnějšího. Jen Karsen a pár dalších ještě pokračovali.

Stoupající riziko vyhnalo ceny pašovaných trofejí do fantastické výše. Ale i tak bylo stále dost zájemců ochotných zaplatit jakoukoliv sumu, jen aby se mohli vychloubat úspěšnými lovy na Varonu či Denboru. O tyhle zákazníky však Karsen nestál. Za peníze byl ochotný přivést třeba trojrožce z Ledosu, ovšem živého, ne jeho žalostné pozůstatky. V tom nikdy neustoupil. Přinášelo to sice práci navíc, starosti s transportem, ale zato za ním nezůstávaly zohavené trupy zvířat.

Praskot lámajících se větviček vrátil Karsena do reality. Rozhlédl se. Husté křoví bránilo ve výhledu. Tiše naslouchal. Byli mnohem blíž, než si myslel.V duchu viděl elektronické ohaře, jak se ženou po jeho stopě, a za nimi běží urostlí, zpocení chlapi v modrých uniformách, vedeni poručíkem Hendersonem, mužem, který po něm dlouhé roky pase.
Hluk sílil. Karsen uchopil vak s ulovenými landory a zmizel v houštinách bahenních rostlin. Zpočátku postupoval rychle. Podmáčená půda, vyztužená mohutnou spletí kořenů a mladých výhonků se jen nepatrně propadala. Sotva však pás rostlin prořídl, postup se zpomalil. Koláče mechu se pod ním trhaly a on stále více zapadával do mazlavého bláta. Věděl, že se daleko nedostane, ale chtěl co nejvíce oddálit setkání s poručíkem Hendersonem. Ani trochu nestál o tu chvíli, kdy budou znovu stát proti sobě, protože tentokrát to nebude on, kdo zvítězí.
Vzpomněl si na přelíčení s Jarvisem. Také jeho dostal Henderson na Termalu. Soudce hřímal jako anděl pomsty: „Jste blázen, Jarvisi, že jste se pustil do tak pochybného podniku. Dobře víte, že se jedná o nejlépe střeženou planetu. Lovit v sektoru, který má statut nedotknutelnosti, se rovná sebevraždě!“

V tomhle bodě soudce ani trochu nepřeháněl. Za krátký čas tam padl do léčky Larsen a vzápětí po něm i Dobs, nejmazanější pytláci z branže. Nepomohla jim žádná finta, zcela zklamal i vychvalovaný měnič pachu, od něhož si tolik slibovali. A když  při pokusu projít bažinami, aby unikl hlídce, utonul mladý Poulen, začali se pytláci Termalu vyhýbat. Občas vsadil na štěstí nějaký sebevědomý frajírek, ale ještě dřív, než se stačil pořádně rozkoukat, seděl s náramky v hlídkové lodi a pak už jen přemýšlel, jak velký byl trouba.
Statut nedotknutelnosti dráždil. Zvířata z Termalu se stala prestižní záležitostí i finančním lákadlem pro mnohé muže. Získat landora bylo stejně cenné jako zařadit modrého Mauricia do své sbírky. A právě tato malá, roztomilá zvířátka přivedla Karsena do nesnází.
     
Obzvlášť pečlivě připravoval Karsen tuto akci. Plán propracovaný do nejmenších detailů sliboval hladký průběh, bezpečnost i úspěch. A teď najednou tohle! Kde se stala chyba?
Pád ho zastihl nepřipraveného. Na okamžik zmizel v odporné břečce, odkud se zoufale hrabal ven, prskaje bahno na všechny strany. Z vaku se ozývalo tiché kňučení. Karsen uklidnil poděšená mláďata, setřel nánosy nazelenalého slizu a pokračoval v cestě. Vzdálenost od břehu se jen zvolna zvětšovala. Jeho postup nebyl přímočarý, vedl klikatě od jednoho ostrůvku zeleně k druhému. Zkalená voda neumožňovala výběr cesty, volil tedy naslepo nejkratší směr. Zatím to vycházelo.

Hlasité volání nasvědčovalo tomu, že první muži z Patroly dorazili na břeh. Znásobil své úsilí. Prodíral se bažinou, až konečně padl na ztrouchnivělý kmen, porostlý hebkým mechem, a dopřál si odpočinek. Tady byl v bezpečí. Žádný „modrásek“ neriskne svou kůži  jen proto, aby ho dostihl. Dobře vědí, že jim nemůže uniknout.
„Karsene, vraťte se!“ poznal hlas poručíka Hendersona. „Močálem neprojdete a břeh si ohlídáme.“
Dlouhé, ničím nerušené ticho bylo jeho odpovědí.
„Člověče, neblázněte! Zapomněl jste na Poulena?! Zařvete jako on! Vzdejte to!“
Ale ani teď se poručík Henderson nedočkal odpovědi.
„Jak myslíš, Karsene,“ ozvalo se znovu. „Já mám času dost. Bez jídla stejně dlouho nevydržíš!“
Karsen věděl, že Henderson má pravdu, a věděl i to, že se z Termalu nehne, dokud svého muže nedostane. Iridiové doly zřejmě získají posilu, zašklebil se hořce nad chmurnou budoucností.

Čas jako by se tu zastavil. Břeh bažiny se proměnil v poklidné tábořiště. Muži hráli karty anebo se bavili o děvčatech. Z výsadkových lodí byly dovezeny zásoby a teď už zbývalo jediné – čekat. Henderson tušil, že Karsen bude jistý  čas vzdorovat, aby si před ním nezadal, a dokonce mu to neměl za zlé. Roky pronásleduje pytláky a většinou jimi opovrhuje, avšak Karsen je výjimka. Je s ním spjatý poutem, které nedokáže ani správně nazvat. Získal si ho nejen tím, že zvířata nestřílí, ale hlavně svou odvahou, spojenou s přímo ďábelskou vynalézavostí. Takový soupeř vzbuzuje úctu, i když s ním nelze mít slitování. Pohlédl na elektronické ohaře zajišťující břeh a spokojeně se pousmál.
 

Karsenovi stačilo půl hodiny, aby zregeneroval síly. Seděl na padlém velikánu a jeho myšlenky se neustále vracely k neúspěšné akci. Ať si však namáhal mozek sebevíc, nenacházel žádnou chybu. Plán, který s Dorinem sestavili, byl přece perfektní.
Loď, opatřená falešnou evidenční značkou, oslepila sledovací družici. Zatímco operátoři málem kolabovali nad nečekaným selháním jinak naprosto spolehlivého satelitu, přistáli na Termalu. Dorin pomohl vyložit potřebné věci a vmžiku byl zpátky na orbitě. Zrušil blokádu družice a na plný tah se vzdaloval od planety. Jeho překvapivý odlet notně zamotal hlavu všem členům dispečerského stanoviště.

Snaha o maximální bezpečnost přivedla Karsena ke spolupráci s Dorinem. Dobře věděl, že většina nepodařených akcí jde na vrub snadnému odhalení nákladních lodí. A právě odletový manévr měl eliminovat rozsáhlou detekční síť Patroly. Ze stejného důvodu si na Termal nevzal své lovecké roboty. Mnozí kolegové by nad jeho vybavením ohrnovali nos, ale Karsen byl spokojený. Tím víc, že jeho pytlácká výprava dostala nádech romantiky. Člověk a zvíře, žádná supertechnika, tak se přece lovilo už před mnoha lety. Dokonce se na to i těšil.
Ve smluvený čas se měl Dorin vrátit. Po výměně signálů chtěli rychle naložit úlovky a zmizet dříve, než by se sledovací služba vzpamatovala a uvedla do pohybu bezpečnostní jednotky. Bylo to výborně vymyšleno, jenže -

Muži z Patroly se objevili naprosto nečekaně. Jen tak tak, že jim nepadl do rukou. V poslední chvíli se vyhnul nastražené léčce, ale přes veškerou snahu nikde nenašel skulinku, kudy by se dokázal nepozorovaně protáhnout. Smyčka se stahovala. Ponechávali mu stále menší prostor a zároveň ho vytlačovali na otevřené prostranství. V okamžiku, kdy vběhl na dlouhou, rovnou louku, ozval se za ním vítězný pokřik.
Prchal. Z posledních sil přeskakoval kameny, prodíral se křovím, i když s naprostou jistotou věděl, že tentokrát už prohrál. Modré uniformy byly všude. Přehrazovaly cestu, nedovolovaly odbočit a zaháněly ho k bažině. Smečka elektronických ohařů měla definitivně rozhodnout nerovný souboj.

„Do hajzlu s takovou prací!“ ulevil si Karsen a rázně přerušil vzpomínky. Bylo nezbytné dospět k nějakému rozhodnutí, převzít iniciativu, neboť prodlení nahrávalo protivníkům. Zdravý rozum nabádal k návratu, ale Karsen nepatřil k lidem, kteří se jím za každých okolností řídí. U jeho řemesla to ostatně ani jinak nešlo. Ne, iridiové doly nejsou žádoucím východiskem z této zapeklité situace. Deset let je příliš vysoká cena.
Bažina před ním se zdála nekonečná. O její skutečné velikosti měl jen mlhavé představy. Pozorně si prohlížel neutěšenou scenérii  a snažil se odhadnout nejbezpečnější cestu. Ještě pár metrů a zelený koberec mechu končil. Dál už bylo jen černé, páchnoucí bahno, ukryté pod mělkou vrstvou vody. Tu a tam vystupovaly ostrůvky pevnější půdy, porostlé rostlinami podobnými pozemskému rákosí a neduživými stromy. Další stovky mrtvých stromů, kdysi snad celý les, ležely v bahně a práchnivěly.
V uších mu zazněla poručíkova slova: „Bažinou neprojdete. Vzdejte to!“ Provokovala a dráždila. „Trhni si nohou, Hendersone,“ ušklíbl se Karsen a aktivoval malou pachovou ampulku, která citlivá indikační centra elektronických ohařů přivede do stavu nejvyšší blaženosti a nejméně na dva dny připoutá jejich pozornost k tomuto místu. Mockrát riskoval, a proto i dnes vsadil vše na jednu kartu.
Ztratil spoustu času, než našel a upižlal dostatečně dlouhou a pevnou větev. Vak s landory upevnil na záda a zlehka se spustil do bažiny. Jako slepec, krok za krokem, opatrně zkoušel cestu před sebou. Věděl, že si zahrává se životem, ale koneckonců žádné lepší řešení nebylo.
Větev, napitá vodou jako houba, brzy ztěžkla v rukou. Se stále větší námahou ji vytahoval z mazlavého bahna. Pokaždé, když se probořil hlouběji než čekal, cítil, jak mu jakási chladná ruka svírá srdce, a po pravdě si přiznal, že má strach. Ale vrátit se – k tomu by ho už nikdo nepřiměl.

Dosažený ostrůvek mu pozvedl sebevědomí. Malé, pro něj však nesmírně důležité vítězství v boji s bažinou. Půjde to, dokážeš to, dodával si odvahu. Několik rychlých kroků po pevné půdě a všechno začalo znovu. Bahno mlaskalo, bublalo, zkalená voda odporně páchla. Vzdálenost, kterou dosud urazil, byla směšně malá proti tomu, co ho čekalo.
Obloha se zbarvila do ruda, jak se ohlašoval soumrak na Termalu, když se Karsen zvolna blížil k dalšímu ostrůvku. Bažina nenasytně pohlcovala jeho energii a její konec zatím tonul kdesi v nedohlednu. Pojednou si uvědomil, že mu myšlenky sklouzly na nebezpečnou půdu pochybností a obav. Tomu bylo zapotřebí čelit.
„Kdyby tě teď viděl Henderson, řekl by, že jsi podělaný strachy,“ provokoval se hlasitě. „To je ten slavný Karsen! Jak se těší na iridiové doly!“
„Ne!“ zařval. „Nemám strach! To Henderson je podělaný čmuchal!“ Bylo to halasné, bohužel sám cítil, jak nepřesvědčivé. Aby zcela zaplašil nevhodné myšlenky, začal si prozpěvovat písničku, která se zpívala při bujných pitkách po úspěšném lovu. Měla snad dvacet slok a jedna byla pikantnější než druhá. Zrovna když vychutnával svoji oblíbenou pasáž, kde mladý kosmonaut svádí křehkou mimozemskou krasavici, ozvalo se křupnutí a větev se zlomila. Písnička rázem skončila.
Ulevil si zaklením a zlostně odhodil nepotřebný klacek. Zbavený opory i možnosti zkoumat dno, mohl jen doufat, že mu bažina nepřipraví další nemilé překvapení. Zlehounka našlapoval a poslední metry k ostrůvku  se zdály být nekonečné.

Ze všeho nejdříve vypustil Karsen landory.. Zprvu za ním pobíhali, ale pak se dali do shánění potravy. „Vám je hej,“ pronesl závistivě, když viděl, s jakou chutí se pustili do mladých výhonků.
Teprve teď zjistil, že má nehorázný hlad. Tabulka čokolády, balíček výživného koncentrátu a preparát na úpravu vody, vše pečlivě zabalené v plastikovém sáčku, tvořilo železnou zásobu. Doplňoval ji nůž, zapalovač a vodotěsné pouzdro s arterianskými tyčinkami. Když k tomu ještě připočetl hodinky a osobní vysílačku, zjistil, že má u sebe celý poklad.
Snědl kousek čokolády. Do nevábné tekutiny přidal tabletku a za půl hodiny získá zcela nezávadnou pitnou vodu. Zatím nalámal suché větve na oheň, ačkoliv by se bez něj docela dobře obešel. Noci jsou teplé, dravá zvěř tu není a úprava jídla také odpadla. Jenže oheň je kamarád, přítel, který potěší v samotě a pozvedne náladu. A tak se za chvíli z kupy klestí líně plazil do výše sloup šedého dýmu. Zapálil si vonnou tyčinku a zaposlouchal se do ticha noci.
Šramot za zády ho přiměl otočit hlavu. Jen stěží rozpoznal strnule stojící landory, nedůvěřivě hledící na oheň.
„Tak pojďte, kluci,“ zval je vlídně, ale landoři se nedali zlákat. Strach z ohně byl příliš velký.
Karsenovi se začala klížit víčka. Pohodlně se natáhl, prázdný vak složil pod hlavu a zavřel oči. Ještě než usnul, ucítil, jak se k němu přitiskla dvě malá tělíčka. Mláďata si přišla pro trochu tepla a jistoty. Pohladil jemné kožíšky a okamžitě usnul.

Probudil se do překrásného rána. Dlouze zívl a s rozkoší se protáhl. Bolest namožených svalů připomněla námahu minulého dne. Rozhlédl se kolem sebe a hledal landory. Malí nezbedové záhadně zmizeli. Usoudil, že se nejspíše vydali za potravou, a tak se rozhodl posnídat též. Pár tablet výživného koncentrátu zapil vodou a tím byla snídaně odbytá. Po tomhle rozhodně neztloustnu, zatvářil se kysele, neboť cítil, že žaludek má proti takovému stravování oprávněné výhrady. Však si to vynahradím, pokud mi ovšem Henderson nevybral spižírnu. Tahle myšlenka ho znepokojila, ale pak mávl bezstarostně rukou. Nevěřil, že by mohl mít až tak velkou smůlu.
Karsen nikdy své protivníky nepodceňoval a při každé lovecké výpravě kalkuloval i s tím, že jeho tábor může být obsazen hlídkou z Patroly. Rezervní zásobárna, dostatečně vzdálená, byla pojistkou i trumfovým esem. Opatrnost, která se mu nejednou vyplatila. A proto i nyní mohl doufat, že záložní skladiště najde neporušené.
Uřízl si pružnou větev a šel se podívat po landorech. Šplouchání vody mu prozradilo, kde je má hledat. Právě dokončovali svoji toaletu, když je zahlédl. Zaváhal. Bez nich by se mu šlo snadněji, jenže oni by tu živořili jako ve vězení. Potřebují travnaté pláně, vyhřáté skály a čisté potůčky. Zapískal. Přiběhli celí zmáčení a otírali se mu o nohy. Projev důvěry bylo nutné oplatit. Usedl na zem a začal se s nimi škádlit. Převracel je na záda, šimral na měkkém bříšku a pod krkem, až kničeli blahem. Mláďatům se hra zalíbila. Šplhala po něm a snažila se mu olíznout ucho nebo nos. Pro tuto chvíli byl zapomenut Henderson, hlad i močál. Z Karsena se stal malý chlapec, který byl z celé duše šťastný.

Krátký pocit štěstí vzápětí vystřídala perná práce. Bažina o návštěvy nestála a dávala to plně najevo. Zrádných míst, kde zmizela celá větev, aniž narazila na pevný podklad, stále přibývalo. Musel je obcházet velkým obloukem a pomalý postup se tak stal ještě pomalejším. Netroufal si odhadnout, jak dlouho mu potrvá cesta, věděl jen, že nevede zpět.
Nečekaně mu před očima vyvstala představa topícího se Poulena v celé své hrůzné děsivosti. Bledý, zpocený Karsen stál na místě, neschopen sebemenšího pohybu a ztěžka dýchal.Zdálo se mu, že se propadá stále hlouběji, že se dusí bahnem. Rozkřičel se děsem a úzkostí z ohavné smrti.
Trvalo dlouho, než se natolik uklidnil, aby mohl pokračovat v cestě. Ze všeho nejvíce teď toužil po kousku pevné země, kde by se nemusel obávat o každý krok. Zatímco tělo celkem úspěšně odolávalo fyzické námaze, nervová soustava se ukázala mnohem zranitelnější. Chováš se jako hysterická ženská, pokáral se, když mu otrnulo.

Další místo, které musel obejít, uvítal záplavou nadávek. Čas kvapil a přiváděl ho do svízelné situace. Ať se díval sebelépe, nikde neviděl ostrůvek, kde by mohl přenocovat. Jen tak tak, že znovu nepropadl panice.
Červánky proměnily bažinu v bizarní krajinu plnou nebezpečí a nástrah. S povděkem uvítal padlý strom. Probdít noc na vlhkém kmenu nepatří sice k mimořádně příjemným zážitkům, ale lepší útočiště v dohledu prostě nebylo. Usadil se co nejpohodlněji a pustil landory. Huňaté kuličky vzrušeně pobíhaly sem a tam, marně hledaly něco na zub a nespokojeně vrčely.
„Co se dá dělat, kluci, dnes máte půst. Ostatně přežírání není zdravé,“ dělal jim osvětu, sám hladovější než všichni landoři na Termalu dohromady. „Zítra,“ sliboval jim, „jak dorazíme k prvnímu ostrůvku, vás nechám nadlábnout.“ 
Jenže landory tyto argumenty evidentně neuspokojily. Kničeli, vrčeli, lísali se a žádostivě se dívali na svého adoptivního ochránce. Karsen nejprve  bručel něco o malých nenažrancích a později o starém pitomci. To první patřilo landorům, druhou lichotkou ocenil sám sebe, protože nakonec jim dal sežrat poslední kousek čokolády. Mláďata se k němu tulila, jako by ho znala odedávna, a jemu pojednou zvlhly oči.

Když opadl mlžný opar, měl toho Karsen právě dost. Rozlámaný, nevyspalý, rozhodně nevypadal na muže, odhodlaného vzdorovat Patrole. Ale zdání klame, a tak ticho bylo porušeno vzpurným výkřikem: „Ještě jsi nevyhrál, Hendersone!“
Zapíchnout větev, udělat krok, stokrát, tisíckrát, s ubíjející jednotvárností se zvolna sune vpřed.. Teprve po třech hodinách úmorného brodění, mohl svůj slib landorům splnit. Sám padl do trávy a usnul dřív, než malí zvědavci očichali první strom.
Úzká stužka zkaleného bahna opět kreslí nepravidelnou vlnovku Karsenova postupu. Byla to pro něj nesmírná úleva, když si pojednou uvědomil, že dno je pevnější. Stále častěji také míjel nepatrné mechové kopečky. Nehodily se sice k odpočinku, přesto je vítal s radostí, neboť signalizovaly jednu veledůležitou věc -  blízkost břehu.
K večeru zahlédl pás křovin nepochybně již suchozemské vegetace. Nerad se vzdával jejich dosažení, ale houstnoucí tma neúměrně zvyšovala riziko. Zůstal tedy na kamenitém pahorku a snažil se usnout. Blízkost břehu byla však příliš vzrušující. Dlouho se vrtěl a převaloval k hlasité nespokojenosti landorů, kteří se k němu tiskli.

Nový den uvítal Karsen s výbornou náladou, kterou nemohl pokazit ani svíravý pocit hladu. Rebelující žaludek ošidil vodou, ochucenou zbytkem výživného koncentrátu a pln elánu zamířil k vytouženému cíli.
Naposledy mu bažina ukázala svou sílu, když se zcela nečekaně probořil až po pás. S námahou, centimetr po centimetru, se drápal ven. „Tohle nebylo fér,“ zašeptal hlasem poznamenaným strachem a znovu se plně soustředil na cestu.
A najednou stál na pevné zemi. Ohlédl se a dlouho si prohlížel pokořenou bažinu, jako by stále nemohl uvěřit, že to skutečně dokázal. „Z nejhoršího jsem venku,“ usmál se a vyrazil.

Zablácená postava rychle a téměř bezhlučně postupovala lesem. Karsen  se zatím nemusel obávat hlídek. Pokud pronásledovatelé neobsadili tento břeh, znamená to, že Henderson stále věří v jeho kapitulaci, a to je další bod pro něj. Rád bych věděl, jak se zatváří, až zjistí, že jsem opět unikl, přál si škodolibě.
Výstřel a vzápětí další.
Karsen bleskově zmizel za nejbližším stromem. „Henderson,“ vydechl udiveně, než ho následující kanonáda vyvedla z omylu. Tohle nebyly zbraně mužů z Patroly ani jejich styl. Kolegové, uvědomil si se smíšenými pocity. Překvapení, jež rozhodně nepatřilo k těm příjemným. Jak mohli nepozorovaně proklouznout na Termal? Nečekané setkání znamenalo i nové ohrožení. Kdoví, jestli už v tuto chvíli po nich nejdou „modráskové“, a on je tak blízko. Dostal jsem se do pěkné bryndy, pomyslel si. Musím k zásobám a tihle se tu chovají hůř než na knížecím lovu. Ukázat se jim je stejně tak nebezpečné, jako se zeptat Hendersona, kolik je hodin.

Prekérní situace na čas ochromila jeho rozhodnost, ale další výstřel zapůsobil šlehnutím biče. Obezřetelně se plížil k místu, odkud se ozývala střelba. Nejprve chtěl zjistit, s kým má tu čest.
První vizitku našel o pár metrů dále. Mrtvé zvíře. Mladý kus, jehož trofeje neměly pro pytláky cenu. Druhý ležel opodál a pak třetí, čtvrtý.  „No těbůh,“ vyrazil překvapeně docela nahlas. „Henderson se pomine, až tohle nadělení uvidí.“ Zatím se odplížil na kraj lesa. Střelba ustala, a tak si dával náramný pozor, aby ho nezahlédli. Pomaloučku rozhrnul větve. To, co spatřil, mu málem vyrazilo dech.
Dvacet metrů před ním si bezstarostně debužírovali dva muži, zatímco jejich lovečtí roboti hlídali velké stádo skvrnitých gazelů, uvězněné v úzké úžlabině. Zvířata byla v pasti. Úžlabina končila příkrou stěnou a tvořila jakousi kapsu. Karsen napočítal dobrý tucet složených kusů, které nemohly přinést žádný zisk.
Zmateně pobíhající stádo se pokusilo prorazit, ale roboti byli na místě. Ani jedno zvíře neproklouzlo uzávěrovou termobariérou.
„Pohni, Miku,“ řekl jeden z mužů. „Dáme se do toho!“
„Klid, Frede, stejně to mají spočítaný.“
Fred nesouhlasně zabručel, sáhl po láhvi a váhavě usedl.
„Dnes se parádně pobavíme, bráško.“
„Jasně. Nikdy jsme přece nešetřili municí.“
Teď už Karsen věděl, o koho jde. Dobře znal bratry Stounovi. Nebyli to lovci, ale zabijáci bez skrupulí. S oblibou stříleli po všem, co se hýbalo.

Z úžlabiny se ozval rachot padajícího kamení. Skupina gazelů, vedená statným samcem, se snažila zdolat strmou stěnu.
„Tak tohle jim zarazím!“ vykřikl Fred a začal střílet.
Dva tři kusy padly na zem a bezmocně se zmítaly.
„Doraz je, bráško!“ pobízel Mik s plnými ústy.
„Za chvíli je vyřídíme. Všechny,“ mávl Fred rukou a poněkud znepokojeně sledoval pokračující útok na zásoby.

Karsen ani nevěděl, jak zmáčkl tísňový signál na osobní vysílačce. Neuvažoval, co se stane s ním, věděl jen, že za každou cenu musí zabránit chystanému masakru. „Jen počkejte, mizerové! Však on vám to Henderson spočítá a mně taky.“ Za několik minut bude mít celou Patrolu na krku. Ještě se mohl pokusit utéci, využít zbylý čas k získání malého náskoku, ale dobře věděl, že na další honičku mu nezbývají síly.
„Musíme se rozloučit, kamarádi,“ řekl Karsen landorům. „Bylo nám spolu fajn, ovšem teď se situace podstatně změnila. Vy budete volní a já za mřížemi,“ oznamoval jim s hořkostí v hlase. „Směšné, původně to mělo být naopak.“ Mláďata se k němu lísala, dychtivá pohlazení. „Tak už běžte, fešáci, nebo vás Henderson zatkne pro spoluvinu.“ Landoři se však nehýbali. Teprve když zvýšil hlas, váhavě, jakoby nechtěně, se s vyčítavým knikáním vzdalovali.
Karsen usedl na kámen a čekal.

Mik právě vychutnával poslední sousto, když se objevily vážky. Rychlé výsadkové čluny s břichem plným mužů z Patroly. Lehce dosedly opodál a modré uniformy se rozběhly k nim s poručíkem Hendersonem v čele. Zděšená pytlácká dvojice se ani nepokusila utéci. Karsen počkal, až byli bratři Stounové odvedeni, a teprve potom zamířil k čekajícímu Hendersonovi. Zablácený, hladový a polapený, ale nikoliv poražený.
A tu se stalo něco, o čem si příslušníci Patroly ještě dlouho vyprávěli. Neúprosný Henderson vyšel Karsenovi vstříc a nabídl mu pravici. Dlouze si stiskli ruce a společně vešli do lodě.