Při každém nádechu jsem znovu cítila svou volnost a vůni Tvých kapes, kdes odjakživa schovával malé kamínky a vytahoval je u řeky, která protékala naší vesnicí.
Vytahoval si jeden za druhým a jeden za druhým pak zmizely u dna.

Smála jsem se.

Ne,...
To oba jsme se smáli, vzpomínáš?

Mizely do neznáma, možná ani neskončily na dně. Možná jim narostla křídla, udělaly si výlet k nebi, tam se schovaly a pak si... v podobě hvězd... našich hvězd... začaly svítit a myslely si, co nejsou.
Nejhorší bylo však to, že doopravdy byly - pro mě Tvé hvězdy byly vším.

Jenže postupem času jakoby každý z těch malých kamínků byl mým snem. Vzlétl a pak zase spadnul. Spadnul si do básniček, kde dělal nepořádek v rýmech a metaforách, vždycky kazil stylistický dojem a nadále byl jen pouhým pocitem, který v nás zůstává,... ale pomalounku a příliš jistě vyprchá.

Někdy bylo dobře, že neměl právo být nadále s námi. Neměl právo na víc, než se sám od sebe zapomenout.. protože ví, že i on sám jednou přebolí. Možná v jiných kapsách, možná v kapsách úplně jiných lidí na jiném místě, však s obstojnými srdci.

Přeji svým snům, aby mohly být štastni, měla jsem je ráda a tajně doufám, že se jednou vrátí.... Ale vím, že musely odejít a že tahle chvíle je chvílí pouze vzpomínkovou...

.

Seděli jsme tam spolu.

Jako dva malí snílci.

Nevím proč, ale chtěla bych se ted smát a tak se směju a připadám si celkem hloupě.

Víš, my dva tam seděli a nikdy nechtěli objevit svět takový, jaký doopravdy je.
Jako bych teprve včera viděla, jak ti pod víčky steklo pár slz vždycky, když si mi povídal o tom, že se ti nepovedlo chytit jediného modrého motýla, co létá nad vaší loukou.

Já tě chtěla utěšit, když jsem slibovala, že ti s ním příští den pomůžu. Ale to ty ne... To bys nebyl ty, byls na sebe už jako dítě tolik hrdý a přece ti holka nebude pomáhat s jedním pitomým motýlem.

Podíval ses mi do očí a já přesně věděla, co chceš říct. Chtěl ses určitě zeptat, jestli jsem se náhodou nezbláznila...
Nečekal si však, že tě mé oči zastaví.

Že tě mé oči zastaví, protože zatímco ty ses začínal zlobit, já se potichounku kradla blíž a blíž, až jsem ti nakonec dala tu pusu na líčko, o kterou ses obvykle vsázel s Justýnkou ze školky. Myslela jsem, že ji máš rád a tak jsem ti nakonec nikdy nestačila říct, že jednoho motýla máš tak blízko každým dnem.. myslím, že sám si to nikdy nepochopil, jak mě držíš ve svých pohledech, ve svých dlaních...

A tak tady zůstala jen ta pusa, co pro Tebe neznamenala vůbec nic a co pro mne, to není důležité. Zůstali jsme jen u těch pohledů, ale jsem si naprosto jistá tím, že si ani přes růžové brýle nedokážeš představit, jak moc pro mne znamenaly, jak moc jsem ti za ně byla vděčná.
Pohled sem a pohled tam, odsunuls me a řekl : "Nechod na mě s těma holčičíma blbostma. Myslel jsem, že jsi alespon ty normální, Týnko!"

Jako dalšího motýla, když jsi je měl tak rád, jsem do sítě chytila i své city. Bolelo to sice, ale udělala bych všechno a udělala bych to klidně i znovu. Já totiž nemohla vidět, jak se ode mě odkláníš. Potřebovala jsem tvůj úsměv k tomu, abych v něm utopila svou bolest, protože to ty jsi mi jako jediný podával kapesník už, když mě první slza zašimrala na řasách.

Byla jsem štastná.

Dávalo mi to další naději.
Bohužel ses však nikdy nezeptal, proč pláču. Myslela jsem, že to víš... Protože tys přeci věděl, že já jsem ta,
kdo si s Tebou zajede autodráhu, když doma nebude táta.
Věděl jsi, že s Tebou kdykoli budu trénovat střelbu, jak jsi tomu s oblibou říkával, i když vím, že já budu jen nosit terče zpátky jediné břízce vaší zahrádky.

Vzpomínáš, jak byla sama a já říkala tvé mamince, aby jí koupila nějakou kamarádku???

"Už bys měla přestat myslet na druhé, Týnko. Ty stromy ti také nepomohou až bude nejhůř" nevěřila jsem. Nikdy jsem nevěřila a ani ted ještě nevěřím.

Nevěřila jsem, právě proto, jak jsem byla neskutečně štastná a nevěřím, protože ted jsem velká holka, která nikdy nepláče, která stojí před katedrou v růžovém tričku a oči nedělají nic víc, než smutně pokukují po profesorovi, jestli by jí náhodou tu trojku nedal.

Myslíš si, že to nebolí, ale právě kvůli toho, jak moc jsem se zabydlela ve snech a realitě zároven, právě kvůli toho se ted tolik ztrácím a nevěřím, protože neumím poznat, jestli je mi právě ted nejhůř.

Tehda ses mi podíval do očí a začervenal se. Neumím popsat co přesně jsem cítila.

Zase se mi chce smát, protože neumím popsat, co jsem cítila, ale musela jsem být s tebou. Odvedla jsem si tě k ostatním stromům, právě k těm, co samotu nikdy nepoznaly.

Neumím uvěřit, že tady takhle stojíš a jen se díváš. Je to ten stejný pohled, jako býval. Pořád snivý, ale pořád stejně nepřístupný. Jako bys po mě ještě něco chtěl.
.
.
.
Miluju Tě.

To ale neznamená, že se znovu nechám pronajmout k Tvým službám. Nech mě odejít. O tenhle pohled už nestojím.
A ty stejně moc dobře víš, kam půjdu. Bude to strom podobný té břízce a nejspíš tím stromem budu já sama. Možná se do snů nikdy nevrátím, nebudou pro mě existovat a nebudu vůbec nic cítit, i kdyby mé prosby byly sebevíc prosebnější a úzkost bolavější... já neucítím nic. Už ne !

Asi už Tě nikdy nechci vidět, ale zas tak jistá si tím nejsem, protože přesto budu žít, jen sama pro sebe, pro dlouhou a novou cestu mezi vysokými domy a lidmi, co se na sebe usmívaj, když je jim nejhůř a nechtěj si to přiznat.

Já ted budu ten kamínek, ten sen a ta hvězda na obloze, budu tě hladit celou nocí tak, jak jsem si to vždycky přála, pamatuješ?
.
.
.
Ne.
Nevěděls o tom a ted taky nevíš, protože už nejsi ten malej kluk s bosýma nohama a já tě už dávno neznám a nevím, jestli jsem znala.

... Prosils, abych nikdy neodešla ...

Možná se probudíš, vezmeš si pilulku a usneš znovu... Znovu mi utečeš.
Neuslyšíš mě, nepoznáš...
Já ale znovu uvidím, jak se červenáš...