Verze Neviditelný Petr (pro čtenáře s bujnou představivostí)
„Uf, je tu dneska nějak divně vydýchaný vzduch…“ „A heleeee, Evičko, co to máš za tričko…ehmm.. Heleeeee Zuzku, co to máš za blůzku?“ „Ále, tu jsem dostala předminulé vánoce od toho Petra. Dlouho jsem jí nenosila, … k ničemu se mi nehodila…Ale Jirko, neskřípej zubama, … teď koukám, že se mi docela hodí k tobě….“ „A vížejó, jen bych jí tady nahoře ještě trošičku rozepnul….!“ „Jirko, neblázni, jsou tu lidi a koukaj se na nás, nech si to na večer…doufám tedy, že přídeš,… že mi zase nezavoláš, že máte někde poruchu…“ „Žádná rupucha nebude! Zamiloval jsem se do té tvé blůzky a nic mi nezabrání, abych jí z tebe večer neserval…“ … „Slečno, až se rozhodnete určitě, že mi opravdu chcete tím zipem vyrazit oko, řekněte mi prosím, sundám si brýle, takhle se vám to totiž nepovede…“ „Ježíšmarja!.. paní nezlobte se, já jsem si nevšimla… Jirko, taky nic neřekneš….“ „A co jako…sem si taky nevšimnul …Nezlobte se paní, je tu dost nacvaknuto… prostě pátek…ostatně Zuzí, není mi nepříjemné se na tebe tak lepit…“ „Chápu mladý muži, jak jsem slyšela, máte oči jen pro tu blůzku…“ „Zuzí, já se jdu rvát ke dveřím, pusinku….zavoláme si odpo, jó… a neboj se, blůzka bude večer moje…nashledanou…“
…
„Ahoj Zuzíku, koukám, že máš novýho šamstra…a koukám, že máš mou blůzku…hmmmm..děsně ti sexne… Hele, Zuzko, netvař se, jako že mě nevidíš, několikrát jsem ti chtěl zavolat, abych ti to všechno vysvětlil…Zuzíku noták, nedělej, že mě nevidíš…já už jsem ti všechno odpustil..“ Zuzko! nebuď trapná…a podívej se na mě.. netvař se, že jsem vzduch..nechceš se sejít a vysvětlíme si to…“ „Nashledanou paní, a nezlobte se za ten zip, já už musím vystupovat….“ No, Zuzko? počkej… tady přeci nevystupuješ… Zuzkooooo, dej mi šanci… mě to mrzí, Zuzkoooo…“ „Paní, viděla ste to? Ona se prostě tvářila, jako bych byl neviditelný nebo co……. Aháaaa, tak paní mě taky nevidí, to já jsem snad úplně neviditelný…..“
Verze Neviditelný Petr (pro čtenáře s chudší představivostí)
„Uf, je tu dneska nějak divně vydýchaný vzduch…“ povzdychla si Zuzka, nadhodila si kabelu na rameně a svižně rozepnula zip své bundy. Chytla se madla u stropu, protože se autobus právě nakláněl do zatáčky. Jirka zabořil oči do Zuzančina náhle odhaleného výstřihu, jakoby se chtěl zabořit šipkou přímo do lehce naznačené rysky meziňadří. „A heleeee, Evičko, co to máš za tričko…ehmm .. Heleeeee Zuzku, co to máš za blůzku?“ Zuzka se trošičku kysele ušklíbla ortěnkovaným koutkem při kyselé vzpomínce: „Ále, tu jsem dostala předminulé vánoce od toho Petra. Dlouho jsem jí nenosila, … k ničemu se mi nehodila…Ale Jirko, neskřípej zubama, … teď koukám, že se mi docela hodí k tobě….“ I Jirka se zašklebil a vyšpulil spodní ret, jako kojenec, kterému sebrali dudlík, ale pak rozsvítil v očích zářivky: „A vížejó, jen bych jí tady nahoře ještě trošičku rozepnul….!“ Očima významně hypnotizoval knoflíček, který nesl tu váhu veškeré důležitosti, bez které by se Zuzčino poprsí nerozsypalo po autobuse. „Jirko, neblázni, jsou tu lidi a koukaj se na nás, nech si to na večer…doufám tedy, že přídeš,… že mi zase nezavoláš, že máte někde poruchu…“ „Žádná rupucha nebude! Zamiloval jsem se do té tvé blůzky a nic mi nezabrání, abych jí z tebe večer neserval…“ pošeptal Jirka do Zuzčina ucha a rty se něžně dotýkal jejího boltce. … „Slečno, až se rozhodnete určitě, že mi opravdu chcete tím zipem vyrazit oko, řekněte mi prosím, sundám si brýle, takhle se vám to totiž nepovede…“ zaznělo někde dole pod oběma. Zuzka se pustila madla a ohlédla se po hlasu: „Ježíšmarja!.. paní nezlobte se, já jsem si nevšimla… Jirko, taky nic neřekneš….“ Pokárala Jirku „A co jako…sem si taky nevšimnul …Nezlobte se paní, je tu dost nacvaknuto… prostě pátek“…omluvně prohlásil Jirka a aby na tu omluvu nebyl sám, objal Zuzku okolo pasu…..“ostatně Zuzí, není mi nepříjemné se na tebe tak lepit…“ opět šeptnul Paní na sedačce hluboko kdesi pod Zuzkou na usmířenou jen podotkla: „Chápu mladý muži. Jak jsem slyšela, máte oči jen pro tu blůzku…“ Jirka se roztěkaně rozhlédl po lidech okolo sebe a dotkl se Zuzančiny ruky na madlu: „Zuzí, já se jdu rvát ke dveřím, pusinku….zavoláme si odpo, jó… a neboj se, blůzka bude večer moje…“ překlonil se, aby byl k paní na sedačce: „nashledanou…“ … „Ahoj Zuzíku, koukám, že máš novýho šamstra…a koukám, že máš mou blůzku…hmmmm..děsně ti sexne…“ Jak králík z klobouku se v těsné blízkosti Zuzančina těla zjevil bývalý přítel Petr. Zuzka koukala oknem ven a tvářila se jakoby nezaznamenala žádnou změnu děje. „Hele, Zuzko, netvař se, jako že mě nevidíš, několikrát jsem ti chtěl zavolat, abych ti to všechno vysvětlil…Zuzíku noták, nedělej, že mě nevidíš…já už jsem ti všechno odpustil..“ škemral Petr a čím dál tím více se snažil na Zuzku alibisticky tlačit, aby to mohl následně svádět na nacpaný autobus k prasknutí. Zuzko! nebuď trapná…a podívej se na mě.. netvař se, že jsem vzduch..nechceš se sejít na kafíčko a vysvětlíme si to…“ Zuzka cítila na krku závan Petrova dechu a to se jí najednou zdálo tak nesnesitelné, že aniž by se jakkoliv na Petra reagovala, jen se předklonila k paní na sedačce a špitla: „Nashledanou paní, a nezlobte se za ten zip, já už musím vystupovat….“ Petra Zuzčino chování evidentně vyvedlo z míry a nezmohl se na nic než na hysterické skuhrání: No, Zuzko? počkej… tady přeci nevystupuješ… Zuzkooooo, dej mi šanci… mě to mrzí, Zuzkoooo…“ Zalapal po dechu a při rozjezdu autobusu ze zastávky se chytl madla nad paní s brýlemi. „Paní, viděla ste to? Ona se prostě tvářila, jako bych byl neviditelný nebo co..“ Dožadoval se lítosti. Paní na sedačce opírala obě dlaně o svou hůlku, pozorovala ubíhající minulost za oknem a znatelně se usmívala. Aháaaa, tak paní mě taky nevidí, to já jsem snad úplně neviditelný…..“ | 
1
1
3
1
muclicka 
stanislav 
LoT 
Pomerančová 
johanna 