| Prolog |
|---|
A. D.
* 4. 10. A. D. 1926
+ ... ? |
|
| A prayer for the dying |
Odpočítávám minuty tvý smrti. Už v týhle větě je patosu množství větší než malé, takže se budu odteď už držet zpátky; aby mi něco zbylo na všechny ty Pojišťovny a Ordinace, který mně živí.
Zejtra ráno tě odvezou sanitkou do Počátek a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se celá rodina složená v podstatě ze samých ateistů modlí, aby ses domů už nevrátila. Stejně to už dávno není tvoje doma, máti se strejcem vyházeli všechny tvý krabice s hadrama z popelnice - butik U Popka, jsme tomu se ségrou říkaly, a ironicky jsme se šklebily, když jsi nám ukazovala báječný silonový a krimplenový modely, který je přece škoda vyhodit - všechny ty pečlivě popsaný krabice, ZÁCLONY KRÁTKÉ, VLNA - ZBYTKY, ještě odolává krabice od bot s nápisem STRAŠNĚ STARÁ ČOKOLÁDA - POZOR - NEJÍST!, tu si náhodou schovám, protože jednou se s ní zapíšu do Guinessovky. Tvůj byt je vyblejskanej a čistej, v koupelně nevisí navlhlý vaťáky, manželskejch postelí je jenom půlka, musely se rozřezat, aby k tobě mohli tvý nedobrovolný ošetřovatelé, když tě na pár dní dostali na hrb.
Ještě dejcháš, ale likvidace pozůstalosti je v plným proudu. Ve skříni jsem kromě tvýho školního vysvědčení (jedničku jsi měla akorát z náboženství a ručních prací, což je pro tvůj následnej život poměrně signifikantní) a opisu úmrtního listu tvý mámy, o který jsem se díky tomu dozvěděla, že byla taky Kozoroh jako můj syn, našla dopis na rozloučenou. Roztřesený písmo, strašlivá gramatika. Už vás nikdy neuvidím, moje vnoučátka, dávejte na sebe pozor, i ty můj pravnoučku...
Bylo by to dojemný, kdybych to nečetla zrovna já a kdybych tyhle slova, kromě pravnoučka, kterej tehdy ještě nebyl na světě, neslyšela naživo před skoro dvaceti lety. Tehdy tě ranila mrtvice, najednou a přede mnou, bylo mi třináct čtrnáct, a tobě zčista jasna ochrnula půlka těla, svezla ses na židli, pokroucená, z křivou pusou, s chomáčkama slin v tom nehybným koutku, říkalas přesně to samý a jedním pařátkem ses po mně furt natahovala a prosila, ať tě nenechávám samotnou, že se hrozně bojíš, hrozně moc, protože nechceš bejt sama. Jenže kdybych tě nenechala samotnou, psala bych podobnej textík na piják nebo na vytržený listy ze školního sešitu už tenkrát. Nemělas doma telefon.
Zachránila jsem ti život a od tý doby jsem se toho už nezbavila. Kdykoli jsem přišla ze školy a tys neotvírala na zvonění, trnula jsem, že tam někde ležíš a potřebuješ pomoc, i když jsi byla jenom hluchý paní Kučerový natáčet vlasy. Dávala ti za to dva pomeranče. Pokaždý. Paní Kučerovou jsi našla mrtvou. Kolik je to let? Čtyři, pět? Když jsem se to dozvěděla, přišlo mi to v první chvíli až směšný. Jdeš si s natáčkama pro pomeranče a najdeš mrtvolu. Ale asi to moc směšný nebylo, protože jsi tím přišla o poslední kamarádku v baráku.
Když mi bylo devatenáct, měla jsi těžkej infarkt a pak hned další. Máma mi to volala do Prahy a já tehdy teatrálně padla na kolena na koberec a prosila jsem Pánaboha, aby ti dal pět, deset let mýho života, že je ráda obětuju. Pro tebe. Kdyby můj Pánbůh nebyl chlupatej a neměl kolem očí vějířky vrásek jako Al Pacino, asi by ti zatnul tipec už tehdy. Nevím, kolik mi ještě zbejvá let, radši na to nemyslet. Ale když jsem tě dneska viděla, jak ležíš nahatá, s cévkou mezi nohama, klepeš se jako drahej pes a zíráš skelnejma očima někam, kam už živej nedohlídne, naprosto jsem neměla chuť dávat ti ještě nějaký další. Už ne. Ještě na Silvestra jsem věřila, že se z toho dostaneš. Ale teď je pozdě. Měla jsem to možná zkusit tehdy, ale sorry, už jsem víc sobec. Mám malý dítě, spoustu povinností k lidem, který ve mně mají jednu z mála jistot světa vezdejšího, a jsou to lidi, který ještě nejsou ani z poloviny, ze třetiny tak mrtví jako ty.
Budem si povídat až potom, babi. Dneska není o čem. Meleš z cesty o paní v kapuci, co tě chodí přikrejvat, o světýlku na dveřích, který mám rozsvítit, a aby toho nebylo málo, z vedlejší postele mne devadesátiletý tělo prosí sestřičko, podejte mi tu pruhovanou tašku, co stojí u plotny, mám v ní tepláky. Hele, jsem cynik. Přijde mi to legrační. Ty o tom nevíš, už jsi v těle jen tak na stojáka a ještě na jedný noze. Máma je vzteklá, že dělám humory. Ale co kurva jinýho? Mám brečet? To jsem v životě dělala asi třikrát a i tak se za to stydím. Nebo zase prosit? Koho a o co? Aby to bylo rychlý a bezbolestný, jako to měl tvůj ujetej manžel, kterýho jsi přežila o víc jak čtvrt století?
Zachránila jsem ti život, když měl ještě smysl a teď bych tě nejspíš měla zabít, když ho ztratil. Beru to jako povinnost. Bylo to první, co mně napadlo, když jsem viděla ty šedý slepený chlupy na tvým přirození; celej život jsi byla stydlivá, prudérní, seřvalas mně, když jsem omylem vlezla na záchod, kde jsi seděla, a teď tvojí - jak to slušně nazvat? - okukuje každej buran s igelitkou, když jde kolem na návštěvy. A je ti to jedno. Klepeš se, blábolíš, necháváš se krmit a zíráš do stropu na Bůhvíco. Nedokážu to a radši bych tě už neměla nikdy vidět, abych se přece jenom nepokusila.
Ahoj, babi. Posledních deset let jsem se s tebou vždycky loučila, jako by to mělo bejt naposled. Říkala jsem ti, že tě mám ráda, abys náhodou neodešla bez toho. Ale už nemůžu. Ani pusu ti už nedám. Držím tě v sedu, otírám zpocený záda a češu mastný vlasy. Není mi to ekl, ale líbat už ne. Ne v tomhle stavu "mezi ó mezi", ani život, ani smrt. Dostaneš jí do rakve. Na cestu. Ale tenhle úsek si projdi bez ní, stejně by ti v ničem nepomohla. Dám jí Fanfánovi, až pro mě přijede, pojedem někam na kafe, víš. On je nadupanej životem a potřebuje mě, teď ještě jo, a já musím bejt něčí mandelíček strážníček, jinak to ani neumím.
Z nemocnice mně vezlo černý auto na hřbitov. Fanfán Tulipán je v tomhle děsně empatickej. Nemusela jsem říct půl slova. Před branou jsem mu vysála škrábanec na ruce, škubal se, ale marná snaha. Nechala jsem toho na interně moc a krev mý krve mi přišla náramně vhod.
Chodila jsem sem jako dítě za mrtvou Věruškou Tůmovou, na fotce v oválným rámečku měla slamáček a hezky se usmívala. Umřela ve třicátejch letech minulýho století a bylo jí šest roků. Už mi ten hrob vzali. Ale Věruška tady nejspíš ještě někde je, tak jsem jí pozdravila. Neodpověděla, možná trucuje. Anebo to před Fanfánem nefunguje, třeba na něj žárlí.
Pršelo. Poskakovali jsme mezi hrobama a kalužema jako kamzíci.
"Jak je bábi?"
"Blbý, člověče. Už je mimo. Jo - to je on. Vidíš támhle ten hrob? Je na něm básnička. Umím jí nazpaměť. Nevěříš? Tak schválně- |
|
| Epilog |
Na sklonku života když se obzor šeří
staré zkazky zvučí jak v podzimním keři
chóry ptactva sněmu při posledním sletu
když se loučí s krajem, když jsou na odletu.
Vzpomínky mé dávné, rychlé jako ptáci
pějte svoji píseň tiše při mé práci
dopějem ji spolu, potom odletíme -
ptáci, ti se vrátí; my se nevrátíme." |
|
Počet úprav: 4, naposledy upravil(a) 'Monty', 01.03.2007 07:40.
| Názory čtenářů |
01.03.2007 12:46
 Cekanka_ucekana
|
já to mám jinak |
01.03.2007 12:51
Cekanka_ucekana
|
ale třeba to neni dobře, třeba je život sněsitelnější, když umírajícího, kterýhos milovalaaaaaa umíš vidět jako ...nic |
01.03.2007 13:06
Monty
|
Cekanka_ucekana napsal(a): ale třeba to neni dobře, třeba je život sněsitelnější, když umírajícího, kterýhos milovalaaaaaa umíš vidět jako ...nic
Vidím tělo, který trpí. Babička lpěla na životě, až nepochopitelně, z mýho pohledu měl minimální kvality, v posledních letech, bála se smrti a teď ve světlejch chvilkách sama říká - nebo to, co v ní z ní zbylo - že by chtěla usnout a neprobudit se.
Kdybych ji nemilovala, necejtila bych takový nutkání jí pomoct tím, že jí převedu do Smrti.
Nedělá mi dobře, když nemůžu pomoct tomu, koho miluju/jsem milovala, a jí už se jinak pomoct NEDÁ.
Asi to mám nějak divně hozený. Nevím. Kdybych se měla nedej Bože dostat do takový situace, doufám, že mně někdo bude milovat natolik, nebo vzpomínku na mně, že to udělá. |
01.03.2007 13:13
Haber  
|
Monty - vysvetľovať to je ťažké, cítim s Tebou. Niekedy mám takú dilemu,
keď mi mama vravela: Neboj sa, nevyskočím z okna. A ona nevyskočila
a niekedy som si myslel, že keby vyskočila, bolo by to lepšie, takže
nič nevysvetľuj, napísala si to s veľkou láskou a bolesťou v srdci -
- je to z toho cítiť... |
01.03.2007 13:53
Cekanka_ucekana
|
já čikám, coi cejtim, když to čtu, nic víc |
01.03.2007 17:49
 Diotima
|
kdysi jsem si ty básničky na hřbitovech psala do notýsku .. existujou hřbitovy, kde není ani jedno pořádný slovo na rozloučenou, ale existujou i poetický hřbitovy .. je to moc smutný, ale všichni ve svejch tělech tu na Zemi věčně zůstat nemůžem, to by nám ruplo v kouli .. tak tenhle koloběh života musíme akceptovat a smířit se .. je to jen tělo, hmota .. ale napsala jsi to pěkně, drsně, ale pěkně |
01.03.2007 19:28
LoT
|
velmi dojemné a pravdivé
a že je to hezky napsané není třeba zdůrazňovat
tak už jen ... jen tak dál |
01.03.2007 20:12
Monty
|
Diotima napsal(a): kdysi jsem si ty básničky na hřbitovech psala do notýsku ..
I se jménama a datama. Chtěla jsem to kdysi i vydat knižně, jen jako soukromou edici.
Měla jsem toho hodně, bohužel se většina sešitů poztrácela, ale stejně... tahle mi zůstala v hlavě a budu ji tam mít pořád. |
01.03.2007 22:26
jjezibaba
|
Já v tom toho cítím dost, asi že se strašně bojím, že tohle se jednou stane i s mými blízkými... Normálně jsem u toho bulela. |
02.03.2007 08:19
Holan
|
---*-*--- |
02.03.2007 10:14
Prototyp
|
Prijde mi, jako bych to prozil s tebou. A je to zaroven strasny a krasny. Jen malo lidi dokaze takhle jednoduse "bez emoci" popsat podobne veci. A ony zatim za tim jsou.
Mam rad zivoty. |
02.03.2007 13:21
Burlev
|
dosT |
02.03.2007 16:19
šánnatas
|
** |
02.03.2007 21:05
baghiiiraa
|
prožil jsem to taky, cítil jsem to stejně
...člověk nemůže mít rád člověka,ve kterém už není to, čím vlastně byl...:( |
05.03.2007 10:51
 Janina Magali
|
...zpočátku jsem měla rozporuplné pocity jako Čekanka...
Vkrádala se mi tam ironie a nezájem o umírajícího
ale přesto jsem tam podvědomě cítila lásku a smutek.
I já jsem něco podobného prožívala/viz.Dušičkové rozjímání/
A koukám, že nejsem sama, kdo má na hřibově oblíbený hrob,
stejně jako básničky na něm..:)
Na hřbitovy jsem až úchylna:)) a od mala chodím k jednomu,
jeho vyrytá písmena už zanikají a jsou dnes nečitelná,
ale fotka je tam pořád jako nová.
Je to chlapeček v námořnickém oblečku...
Zdeníček Tichopád
zemřel jak mu byly 3roky...v roce 1935
a dodnes tam pořád někdo chodí a stará se...
Má tam i básničku:
Ach ta naše radost,
tak krátička byla
pro tebe Zdeníčku
smrt věneček vila...
Jako malá jsem se tam chodila dojímat...:)
*
|
05.03.2007 23:22
 Andromeda
|
Tohle mám za sebou s maminkou. A je to přesně takhle.
Až na to, že já ji měla 3 roky doma a neustále s ní byla.
Když jsem už nemohla, dala jsem ji na týden do hospice a tam zemřela... |
06.03.2007 09:02
 myšák
|
je to smutný, co říct, každej to párkrát prožije.. až jednou do nějakejch těk počátek nebo spíš pokonců odvezou i jeho... já bych něco takovýho (v takový dny) sílu napsat neměl, neprotlačil bych přes sebe ani slovo... |
07.03.2007 20:13
PaJaS 
|
|
08.03.2007 21:53
Lena
|
Já z toho teda cítím, žes měla babičku ráda moc. A že tě současný stav trápí? štve? ... Zrovna včera večer jsem s mámou vedla dlouhý a vážný rozhovor o eutanazii a o tom, že si máma přeje důstojný konec života a že mi věří, že to na rozdíl od zbytku rodiny pochopím a nějak zařídím. Hm, hele, Monty, proč ty sem vždycky napíšeš něco, co mi tak nějak sedne do nálady?
|
30.03.2007 22:17
 josefk 
|
lásku nebeskou z toho cítit na sto honů, aniž by se o ní psalo |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
4