Dílo #36767
Autor:Monty
Druh: Denní (s)potřeba
Kategorie:Jiné
Zóna:Jasoň
Datum publikace:21.02.2007 16:28
Počet návštěv:2807
Počet názorů:18
Hodnocení:11
Patří do archívu:<Soukromý> Diotima: cesty,
<Soukromý> Shari: Lopatou naplocho (au),
<Soukromý> guy: pro těšení se,
<Soukromý> elbereth: šerosvit,
<Soukromý> vk: vk,
<Soukromý> Emily: výběr únor,
<Soukromý> Výlov: Výlov/Próza

Prolog
Spánek: 90 minut za 48 hodin
Jídlo: 0 za 24 hodin
Kafe: 3 (2x presso se 4 mlíkama, 1x z automatu na nádraží)
Alkohol: 2 dcl červeného
Cestou v ní
Každou chvíli řve mobil. Máš tam nastavený pěkně debilní zvonění. U pumpy nemají moje cigára, protože ty nemají skoro nikde, a U devíti křížů mně pěkně nasrali s těma záchodama za 5 Kč, nejdřív jsem řekla, že se jim na to vyseru, že pro hosty to má bejt zdarma jako u McDonalda, ale tys mi cpal pětku do ruky, ať si rozhodně dojdu, že dokonce musím; nechápu proč, a navíc jsem říkala bůra a ne pětku, takže si jí hezky vem, bůra mám svýho. Jenže když jsem ho tam hodila, do tý přidělaný plechový krabky pod klikou, tak se dveře stejně neotevřely a musela jsem čurat na parkovišti za autem. Je tma.
Miluju cestování v noci, protože v noci líp vidím než ve dne. Vidím teda kulový v obou případech, ale v noci je to trochu jasnější. To kulový.
Ptáš se mně, co teda vidím.
Nevím, jak to popsat. Jako když se člověk, co vidí, kouká přes igelit. Ve dne nebo v noci.
Když narážím do dveří, tak se směješ a říkáš: Ty fakt nevidíš. No nevidím, no. Nepotřebuju to.
V určitejch úsecích na dálnici se ochladí vzduch. Je to v místech, kde se někdo vyboural a umřel. Já to VÍM.
Jedeme dvě, tři, čtyři hodiny.
Ptáš se, jestli je poznat, že jedeme sto padesát.
Není.
Je mi už všechno jedno. V autě se nebojím, kdysi jsem byla v jednom počata, v takový legrační starý Škodověnce, a proto si tak nějak myslím, že v něm nemůžu umřít, že se mnou je cestování bezpečný. Takovej svatej Kryštof s kozama. Nikdy se nebojím, když sedím v autě, ale bojím se o lidi, co jedou sami.
V motorestu je mi už tuplem všechno jedno, beru si klíč od pokoje a fláknu sebou do postele bez mytí a s nevyčištěnejma zubama. Stejně tu nejsou kartáčky.
Ráno sedíme na kafi, koukám z okna a najednou mi to všechno dojde. Vím, kde jsme a vidím to, jak to vypadalo před deseti rokama, když to byla ruina a tys mi mezi střepama a vajglama a zmačkanejma papírama na zemi vyprávěl, jak odtud Cikáni odnášeli i hajzlíky a když nemohli vanu vybourat, tak jí aspoň prokopli.
Chci si to pamatovat, protože dneska byl moc hezkej, slunečnej den. Na pumpě neměli moje cigára. Skoro nikde nemaj moje cigára. Ještě není jaro, ale už by mohlo bejt.
Chci si to pamatovat, proto si to taky píšu, protože za dalších deset let už nemusí nic z toho bejt. Ty, já, ten motel, benzínka, nic. Moje cigára se už nemusej vůbec vyrábět.
Potřebuju pendl mezi smrtí a jedním, dvěma, třema životama. Nemůžu bez toho bejt. A když mi po třech hodinách jednoho života spojenýho s odjezdovým stáním 3 a žlutým autobusem Student Agency, co má sice záchod, ale když do něj lezete, tak se praštíte do hlavy, většinou... když mi po třech hodinách medový a zlatý zamlžený svobody slepce, kterej vidí nejlíp rukama a jazykem zazvoní telefon, že se mám vrátit, tak nemůžu, protože skákat mezi dvěma světama není moc bezpečnej sport.
Země je kulatá a já nejsem cvičenej medvěd.
Když jsem se vrátila do Prahy, odemkla byt a zjistila, že chlapci nejsou doma, chvíli jsem nevěděla, na kterým glóbusu balancuju. Jestli jsem třeba nešáhla po špatnejch klíčích.
Já-
Epilog
-a nikdy to nebude jiný, nedej Bože lepší, víš.
Neber mi to, jinak umřu minimálně v jednom z těch světů a nevím, k čemu by to komu bylo dobrý.
Až mi zavolá z toho Götteborgu nebo odkudkoli, musím.
A chci.
A jsem úplně nepochopitelně šťastná, když vidím vlak nebo letadlo nebo auto s otevřenejma dvířkama spolujezdce, jsem šťastná s tím automatovým kafem, na kterým mám už asi vypěstovanou závislost, protože prostě JSEM, a když mi pak zazvoní telefon, tak se mi udělá v krku knedlík a to štěstí uteče a zmizí někde v díře jako drobnej hlodavec, když na něj zadupete, knedlík se nedá polknout a štěstí se nedá z tý díry vyšťourat, a já se stejně nevrátím, protože jsem se už jednou vrátila sama do sebe a je mi v sobě dobře.
Víš?

Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Monty', 21.02.2007 16:36.

Názory čtenářů
21.02.2007 17:00
Diotima
nomádi .. a nikdy to nebude jiný .. hezky po žensku
21.02.2007 17:59
PaJaS

pěkný ...

21.02.2007 18:11
Wopi
skákat mezi dvěma světama není moc bezpečnej sport
21.02.2007 23:00
Danny
.......ty to tady pěkně rozjíždíš, Monty - co chvíli to dílo. a všechny moc "o něčem", čili dobrý

dík*
21.02.2007 23:43
Hegren
Jářku, svatý Kryštof s kozama a svatá Barbora s koulema :-)
Je to pěkně náladonosné.
22.02.2007 05:47
guy
  ***
22.02.2007 05:59
jakobynic

Spirála

(tip udělit nelze) *
22.02.2007 07:41
myšák
(drobnej hlodavec se usmívá)
22.02.2007 08:13
Dominika
skákat se musí.....*
22.02.2007 08:40
sokrates
ber to jako že máš ode mě T aj se zemegulů
22.02.2007 09:33
elbereth
škoda toho typu... toto je aj na glóbus
22.02.2007 10:14
šánnatas
skvělý
22.02.2007 12:36
Aglája
Tak jsem se přihlásila, abych ti mohla dát smajlíka a říct, že píšeš skvěle.
24.02.2007 22:06
baghiiiraa
Měl jsem pocit, jako bych tam byl s tebou, čuměl ti přes rameno ikdyž se to nemá :)
moc hezky píšeš *
25.02.2007 09:15
Pavla
s těma cigárama je kříž. moje taky nikde nemaj, tak furt kupuju drahý lakyny.
11.03.2007 22:18
Emily
30.03.2007 22:46
josefk
nevím, kam jsi cestovala, ale kdyžs jela kolem Devíti křížů, mohla ses stavit pro med a slivovičku :-)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)