Bylo mi šest let a srpen se pomalu chystal uvolnit místo v kalendáři dalšímu měsíci. Znuděně jsem se dloubala lopatičkou v písku na jednom z petřínských pískovišť, kam jsme s maminkou a s o tři roky mladší sestrou vyrážely každý den odpoledne.

Najednou kolem nás prosvištěl černovlasý hnědookatý klučina na dřevěné koloběžce.

"Nejezdi tak rychle, nebo si zase rozbiješ hubu!" zvolala pohledná černovláska, kráčející po chodníku asi dvacet metrů za ním. Klučina se zastavil, otočil se a pomalu se loudal ke své matce. Pokaždé ji asi neposlechl, neboť měl na kolenou zánovní strupy.

"Pojď si hrát s holčičkama na písku," vybídla ho černovláska a posadila se na lavičku vedle mé maminky.

Naše rodičky se daly do řeči a brzy se spřátelily. Klučina se jmenoval Jirka, stejně jako objekt mého prvního erotického kontaktu, a i on měl za pár dní začít chodit do školy. Dokonce do stejné třídy. Tuze se mi líbil. Příliš jsem s ním nekonverzovala, anébrž jsem byla plachá. Jiřík se na rozdíl ode mne nestyděl. Neustále se snažil zapříst hovor, ale z mé strany se dočkal pouze jednoslovných odpovědí či přiblblých zamilovaných úsměvů, při nichž jsem cudně klopila zrak.

Prvního září mne mamuša narvala do slušivých šatečků, na záda mi prdla školní brašnu a dovedla mne do vzdělávacího ústavu.

Třídní učitelka Novotná rozesela žáčky do lavic stylem "holka – kluk", nejspíš proto, aby zabránila kecání v případě děvčat a vzájemnému pošťuchování u chlapců. Byla jsem šťastná jako blecha, neboť mne posadila do první lavice k Jirkovi.

Platonická láska, která ve mně až dosud lehce doutnala, se rozhořela nevídaným plamenem. Dělila jsem se se svým miláčkem o svačiny (na oplátku mi nosil fialkový drops), půjčovala jsem mu piják (psali jsme tehdy perem namáčeným v kalamáři a Jiříček měl brzy svůj piják nacucaný inkoustem, neboť dělal často kaňky) a stále jsem klopila čidla zraku, když na mne pohlédl. Brzy se do mne taktéž zaláskoval. Ráno na mne čekal před naším domem, po vyučování mne doprovázel domů. Odpoledne jsme si spolu hrávali na Petříně.

"Až budu velikej, tak si tě vezmu za ženu. Máš strašně krásný voči," pošpital mi jednou, když jsme se spolu plazili Úvozem k mému bydlišti. Správně měl ale říci, že mám krásné oko, neboť jsem šilhala a jedno z čidel zraku jsem měla neustále schované za klapkou připevněnou na brýlích.

"Já si tě taky vezmu," odpověděla jsem tiše a do tváří se mi nastěhovala červeň.

Zdálo se, že naší lásce nic nestojí v cestě. Jenomže osud si se mnou krutě zahrál.

Do konce školního roku zbývalo již jen několik dní. O velké přestávce jsem Jirkovi prozradila, že se během prázdnin s rodiči a sestrou přestěhuji do nového bytu. Byli jsme z toho oba smutní, avšak přísahali jsme si, že si budeme pravidelně psát a až dospějeme, tak se zesvadbíme.

Během poslední vyučovací hodiny se mi chtělo čurat. Po vyučování jsem hodlala navštívit WC, jenomže Jirka už na mne čekal před šatnou, proto jsem se rozhodla, že si ulevím až doma.

Vycházeli jsme ze školy na ulici ve chvíli, kdy se tetkou Pubertou zasažení deváťáci bavili tím, že pouštěli masivní vchodové dveře na drobné žáky. Byla jsem tehdy lehce podměrečná, a tak není divu, že jsem se stala obětí jejich hloupého žertíku.

Letících dveří jsem si nevšimla. Klika mne trefila do horního rtu a katapultovala mne zpátky do školní chodby. Přistála jsem na zádech, brýle mi emigrovaly z nosu a hověly si pár centimetrů od mé hlavy. V ústech jsem ucítila chuť krve. I z nosu mi tekla červená. Jazykem jsem si rychle přepočítala zuby. Byly naštěstí v pořádku. Pak jsem se dala do breku. Deváťáci se samozřejmě okamžitě vypařili.

Jirka mi podal brýle a pomohl mi vstát. "Neplač, Ivanko, to se ti zahojí," konejšil mne. "Teda, tobě ta pusa pěkně votejká! Vypadáš jako jeden pyskatej černoch, co jsem ho viděl na fotce v novinách. Byl děsně zajímavej," vyhrkl překvapeně poté, co mi svým kapesníkem rozšmrdlal slzy a krev po obličeji.

Olízla jsem si horní ret. Nabýval obřích rozměrů. Když mi přestal krvácet nos, dofňukala jsem. Toužila jsem co nejrychleji nastavit tvář zrcadlu, abych se dozvěděla, jak vypadá zajímavej černoch.

Vyšli jsme před školu a zamířili jsme k nám. Normálně jsme se loučili na chodníku před naším domem, tentokrát se Jirka rozhodl, že se mnou půjde nahoru. Na úzkých kamenných schodech, jimiž jsme stoupali k našemu půdnímu bytu, jsem si uvědomila, že se mi chce stále víc a víc čurat. Zrychlila jsem. Posledních pár metrů jsem již utíkala a přitom jsem volala na maminku, aby mi honem otevřela, protože klíč od toalety, která byla na chodbě vedle našeho bytu, visel v kuchyni.

Doběhla jsem ke dveřím a začala jsem do nich bušit pěstičkami. "Mami, prosím tě!"

Mamuša se konečně objevila a vyděšeně se na mne podívala. "Proboha! Jak to vypadáš?!" vypustila ze svých úst.

Bohužel, i já jsem vypustila. Mokrá skvrna na mých lehce zválených hadrových punčocháčích (tehdy to byl velký módní hit) se rychle šířila od rozkroku dolů. Za chvíli doputovala až do okopaných střevíčků. Čvachtalo mi v nich, jako kdybych právě prošla močálem.

Jiříček nevěřícně zíral. Rychle jsem se protáhla kolem své rodičky a dočvachtala jsem se do pokoje. Tam jsem padla na postel a začala jsem řvát. Bylo mi hrozně.

Slyšela jsem maminku, jak děkuje mému nezralému snoubenci za doprovod. Potom zavřela dveře a přišla za mnou. Plačky jsem jí vylíčila, co se mi stalo ve škole.

"A eště jsem se počůrala před Jirkou," vzlykala jsem nešťastně.

Mamuška prozkoumala můj oteklý ret, potom mne vycídila a převlékla.

"Ta rozbitá pusa se ti brzy spraví, ty pokousaný školní dveře jsou na tom hůř," smála se. "A s tím počůráním si nedělej hlavu. To se může stát i dospělákům. Jdu na nákup. Chceš jít se mnou?"

Zavrtěla jsem odmítavě kebulí.

Jakmile maminka odešla, podívala jsem se do zrcadla. Vybafla na mne ubrečená tvář, z níž trčel opuchlý horní ret. Hlavou mi blesklo, že takovou zrůdičku, navíc počuranou, už nebude Jirka chtít. Znovu jsem se rozbrečela. Pak jsem se rozhodla, že se zasmrtím.

Přitáhla jsem si k sekretáři židličku, abych dosáhla do horní zásuvky, v níž byly uschovány medikamenty. Nahmatala jsem lahvičku s rybím tukem. "Fuj!" otřásla jsem se odporem a hodila jsem tu hnusnou věc, po které se mi vždy zvedal žaludek, zpátky do šuplíku. Potom jsem vytáhla dvě tuby celaskonu a acylpyrin. Acylpyrin se mi zdál být příliš velký, navíc, když jsem ho zkusmo olízla, nechutnal tak dobře jako celaskon. "Když zemřít, tak příjemně," pomyslela jsem si a vycucala jsem postupně všech dvacet tabletek celaskonu. Moc příjemné to ale nebylo, protože mne rozražený ret pálil jako čert a za chvíli mi hořel i jazyk. Když byly obě tuby prázdné, udělala jsem si ze dvou židlí sražených k sobě značně nepohodlné lůžko a vleže jsem očekávala zubatou babiznu. Za chvíli jsem usnula.

Maminka se po návratu z nákupu velmi vyděsila. Na sekretáři se povalovaly prázdné tuby, o kus dál jsem na židličkové posteli, schoulená do klubíčka, ležela já. Přestože jsem se po probuzení dušovala, že jsem posvačila jen celaskon, prohledala mamuša lékový šuplíček, aby se ujistila, že jsem nesezobala nic horšího.

"Kdyby sis vzala něco jinýho, tak si teď mohla bejt mrtvá! Co tě to napadlo? Proč jsi to, proboha, udělala?" křičela a potom mi dala pár výchovných (dobře mířených) ran vařečkou, abych si zapamatovala, že hodná holčička nebaští prášky, které šlohne v šuplíku. Dodnes netuší, proč jsem se tehdy přecpala celaskonem.

A moje první láska? Jiřík na mne druhý den ráno nečekal. Když jsem vešla do třídy, seděl v lavici, hrabal se v penálu a dělal, že mne nevidí. Na pozdrav neodpověděl, tvářil se jako hluchoň. Spolužáky zajímal můj oteklý ret, Jirka ho ignoroval. Bála jsem se, že ostatním práskne, co strašného se mi stalo. Neudělal to. Byla jsem mu vděčná, proto jsem mu o přestávce nabídla jablko. Odmítavě mávl rukou. Do konce školního roku už jsme spolu nepromluvili ani slovo, do školy i ze školy jsem chodila sama. Někdo si štěstí pošlape, já jsem si ho pomočila...

V srpnu jsme se přestěhovali na Invalidovnu. Když jsem po prázdninách vplula do třídy, hned mne zaujal jeden chlapec. Rázem jsem zapomněla na prekérní situaci, která mne připravila o první lásku, a začala jsem ho fixovat svým zrakem. Budete-li chtít, můžeme si o tom pošpitat příště...