Splacený dluh.

Paul Bergman ukončil další oblet Kranteru. Kdysi, ale to už je strašně dávno, zde začala jeho lovecká kariéra. Planeta oplývala rozmanitou zvěří a ke své smůle i nerostným bohatstvím. Četná ložiska titanu, vanadu a jiných, na Zemi již dávno nedostatkových surovin, záhy přilákala všemocné těžařské koncerny, které si tu s pomocí nejmodernější techniky bezohledně mastily kapsu.
Na svoji ochranu měla planeta jediný trumf: jedovaté medúzy. Těmto obávaným tvorům padlo každoročně za oběť značné množství lidí, a nebylo výjimkou, že i početná, dobře vyzbrojená expedice se již nikdy na základnu nevrátila.

Ztráty na lidech zkracovaly zisk i reputaci koncernů, a tak vzájemná řevnivost logicky ustoupila společným zájmům. Na schůzce svolané Metal-Galaxem byl dohodnut plán radikální očisty. Zbraně zkušených lovců měly navždy odstranit nebezpečné predátory, bez ohledu na porušení biologické rovnováhy. Ochranářské zákony se jako obvykle sklonily před sumou lákavých kreditů.
Začalo období nemilosrdného vybíjení medúz, kterého se s mladickým zápalem zúčastnil i lovecký adept Paul Bergman. Tři roky riskoval krk a ztrácel kamarády, než byl protivník zdolán.

Zkušenosti z Kranteru se staly odrazovým můstkem vedoucím k nejvyšší metě. Bergmana neodolatelně lákal certifikát nezávislého lovce, tak skoupě udělovaný Celosvětovým loveckým syndikátem. Tato roztomilá věcička totiž umožňovala individuální lovy bez omezujících kvót. A on střílel tak rád. Nebylo jednoduché dostat se mezi vyvolené, ale Paul to dokázal.
Těžko by dnes spočítal, kolik planet navštívil a z žádné se nevracel s prázdnou. Jedinečné úlovky naplňovaly preparátory nadšením a jemu přinášely uznání i slávu. Nádherně vzrušující doba! S přibývajícími trofejemi však přibývaly i roky. Stále miluje lovecké napětí, ačkoli pro pušku teď sahá mnohem méně. Tuší, že se blíží čas, kdy už svůj certifikát neobhájí …

Rozloučení bylo velkolepé. V pseudoloveckém zámečku, postaveném polyvizí pro jakýsi historický seriál, se sešla celá řada významných osobností a pár nejbližších přátel. Bergman odevzdal certifikát a místo něj obdržel malý odznáček, který bude navždy potvrzovat příslušnost k elitní skupině nezávislých lovců. Potom bylo proneseno velké množství vřelých slov, vypito nemenší množství šampaňského, aby se v mírně povznesené náladě uzavřela nejslavnější kapitola jeho života.

„Mám pro vás práci, pane Bergmane,“ oznámil mu po měsíci zahálení neznámý muž a obřadně se představil: „Vedoucí xenobiologického oddělení pro sedmý sektor, profesor Henry Goodman.“
„Nemám zájem,“ řekl Bergman rozhodně a snažil se zmizet. Dobře znal zapálené vědátory, kteří vám klidně budou celé dopoledne vyprávět o rozdílu mezi kvakoušem z Terra 3 a pakvakoušem z Azaru.
„Ale my vás potřebujeme,“ zašeptal profesor téměř zoufale. „Znáte Kranter, medúzy … jste lovec,“ vyrážel překotně a držel se Bergmana jako klíště.
„To už je historie,“ mávl rukou. … „Jak vám mohu pomoci?“
„Přivezte medúzy. Stačí i jedna, jediná,“ slevoval.
„Nedávno se vrátila z Kranteru vaše výprava.“
„Nechytili nic. Odvedli jste perfektní práci,“ zaznělo vyčítavě.
Snad to byla profesorova výčitka, možná pocit jisté viny, který nakonec rozhodl o spolupráci s xenobiologickým oddělením. Plat mizerný, každý obchodník by jeho službu ocenil mnohem víc, on však chtěl vyrovnat svůj osobní dluh vůči Kranteru, bolavé místo v podvědomí.

Konečně se Bergman vymanil ze vzpomínek a opět pozorně sledoval monitory. Dlouholetá  intenzívní těžba poznamenala povrch planety natolik, že jeho staré mapy jen minimálně odpovídaly skutečnosti.
Namísto rozsáhlých lesů se tu klikatila nová pohoří z vytěžené hlušiny, hustě zarostlá trnitými křovisky. Rudonosné hory ustoupily tunám trhavin, tratíce tak navždy svůj majestátný vzhled, a zasypaná jezera  se změnila v nevábné močály s kalužinami otrávené vody. Jen moře zůstalo stejné, dnes, jako před léty.
Malá raketka elegantně dosedla na plošinu, kde v minulosti přistávaly těžkotonážní supertankery Metal-Galaxu , a Bergman se začal připravovat na své druhé setkání s Kranterem. Oblékl si lehký skafandr, oblíbenou pušku nahradil paralyzátor a hypnovábidla. Když kontroloval transportky, přihlásil se nepříjemný pocit strachu, stejný jako tehdy, ale tentokrát neodbytný. Znovu viděl tváře zkřivené bolestivou křečí i oslizlé zbytky kombinéz s dokonale stráveným obsahem. Medúzy bleskově útočily ze svých úkrytů, a proti jejich jako dýka ostrým bodcům neochránil žádný skafandr. Jen zkušený lovec dovedl včas rozeznat nebezpečí a zasáhnout dřív, než se sám stal obětí.

Krauler opustil přistávací areál a jeho tupá příď zamířila k opuštěnému těžebnímu táboru, který byl v minulosti často napadán početnými skupinami jedovatých medúz. Pokud nějaké přežily, uvažoval Bergman, tak jedině v této lokalitě. Kamenité stráně s nepřehlednou spletí ohavně páchnoucích lián poskytují tisíce vynikajících úkrytů.
Stádo kosmatých kranterských turů s nesouhlasným frkáním neochotně uvolnilo cestu a zvědavě si prohlíželo vetřelce. Dvacetiletá ochrana planety otupila u nich pocit nebezpečí před tvory, jejichž přídomek sapiens zazníval právě tady obzvlášť ironicky.
Bergman pozorně sledoval jednotlivá zvířata a stále více se mračil. Velký počet nemocných, slabých  kusů byl nepřímým důkazem vyhubení medúz, které na Kranteru působily jako selektivní  regulátor. Skutečně jsme odvedli dobrou práci, připustil v duchu, avšak bez pocitu uspokojení.
Zbytky betonplastu potvrzovaly správný směr a bezpečně vedly k cíli. Pohled na chátrající tábor nebyl právně vábný. Zřícené stavby, dehermetizované kopule ubytoven a polámané, rezivějící stroje mizely pod náporem dravé vegetace. Ještě pár let a pozemská technika zmizí navždy.
Žádná z budov se nehodila k obývání, ale s tím si Bergman hlavu nelámal. Speciálně upravený krauler mu docela dobře poslouží pro příští dny jako mobilní příbytek, skladiště i zásobárna. Kapacita kyslíkových nádrží umožňuje desetidenní cestu, a to je pro lovce jeho kvalit čas více než dostatečný.

První den se víceméně seznamoval s okolím, plánoval lovecké trasy a instaloval hypnovábidla. Místo vypadalo slibně, a tak pevně věřil, že xenobiologický ústav přece jen nepřijde zkrátka.
Kyslíkové nádrže trauleru jsou poloprázdné a ještě větší prázdnotou zejí řady transportek. Lovecké štěstí se od něj odvrátilo. Marně líčil, prodíral se houštím a riskoval v nepřehledném terénu. Nezahlédl jedinou medúzu, a co je horší, nenašel ani mrtvá zvířata, která by jejich přítomnost potvrdila.
Uplynuly další dva neúspěšné dny a Bergmanovo sebevědomí se povážlivě scvrklo. Nejraději by z Kranteru zmizel, ale nechtěl dezertovat dřív, než spotřebuje poslední atom kyslíku. Vzdát se přijatého úkolu bylo prostě nemyslitelné.
Nevábná zdechlina se rázem změnila v kýžený poklad. Charakteristické zbarvení naznačovalo, že tenhle drobeček měl smůlu a setkal se s tvorem, který Bergmanovi připravil řadu bezesných nocí. Opatrně se rozhlédl. Medúza by měla vyčkávat poblíž kořisti, ale ať prohledával okolí sebevíc, nikde ji nezahlédl. Vrátil se k padlému kusu a pozorně zkoumal místo bodnutí. Vpichy byly mělké, těžko postřehnutelné, což naznačovalo, že útok provedl jedinec, jehož vitální stav není nikterak valný.

Znovu se trmácel kamenitou strání. „Neutečeš! Teď už mi neutečeš!“ opakoval nejméně posté své zaklínadlo, které se i nadále míjelo účinkem. Když už se smiřoval s dalším fiaskem, varoval ho znenadání lovecký instinkt. Snad něco zahlédl koutkem oka, možná reflex zkušeného lovce, nevěděl sám. Rychle však uskočil stranou a odjistil. Aniž stačil postřehnout jakékoliv varovné známky, vymrštila se zpoza velkého kamene medúza a bleskově zaútočila. Překvapivě krátký skok neznamenal vážné nebezpečí a přesný zásah paralyzátoru její osud zpečetil.
Kritickým okem přehlédl Bergman svůj úlovek. Medúza byla malá, splasklá jako propíchnutý míč. Zářivé barvy se slily v matnou šeď, zcela postrádající výraznou ornamentální kresbu. Vše nasvědčovalo tomu, že mele z posledního.
Obrátil ochromeného zajatce a sledoval malátně se vlnící řady drobných výrůstků, z nichž pouze první, zvětšený pár byl zakončen jedovatými bodci. „Nevím, kolikátá jsi, ale rozhodně máš největší kliku,“ potěšil ji, když uzavíral transportku.
Povzbuzen prvním úspěchem, pokoušel dál vrtkavou štěstěnu, ačkoli zásoba kyslíku se povážlivě ztenčila.Oranžová kontrolka nabádala k návratu. Uposlechl nerad, ale další prodlení by znamenalo nezodpovědný hazard, neboť ke krauleru měl notný kus cesty.
     
 O hodinu později přebrodil Bergman mělkou bystřinu a pravidelným tempem pokračoval dál. Zbývalo slabých šest kilometrů a tuto vzdálenost dokáže zvládnout bez odpočinku.
Jenomže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Právě když sestupoval příkrým svahem, zaklínila se mu noha mezi kameny a následoval tvrdý pád.
Ležel na zemi a s bolestí, která vháněla slzy do očí, se snažil co nejšetrněji uvolnit uvězněnou nohu.Tak tohle je špatný, moc špatný, ocenil svoji situaci, když zjistil ošklivou zlomeninu holenní kosti.
Rozhlédl se kolem sebe a marně hledal keř, jehož větve by se daly použít na dlahy nebo hůl. V kamenité suti živořily pouze slabé keříčky s neduživými, křehkými výhonky, bez jakékoliv užitečné hodnoty.
Opřel se o kámen a opatrně zkusil udělat krok. Sotva došlápl, přinutilo ho tisíce bodavých jehel usednout. Nepropadl panice, ještě stále si zachovával chladnou hlavu. S bolestným hekáním se plazil, vlekl či posunoval nerovným terénem. Za jiných okolností mohla vést zvolená technika k úspěchu, ale teď čas nemilosrdně ubíhal a každé nadechnutí snižovalo jeho šanci.
„Musíš jít, nebo tu zařveš! Tak dělej! Postav se!“ vůle k životu nakrátko zvítězila nad bolestí. Udělal krok, druhý, při třetím věděl, že definitivně prohrál. Pohled bezděčně sklouzl na indikátor kyslíku. Šipka už koketovala s červeným políčkem, označujícím poslední čtvrthodinovou rezervu. Bylo rozhodnuto a tohle zjištění ho kupodivu uklidnilo.

Šramot v transportce připomněl Bergmanovi úlovek. Účinek paralyzátoru pominul, a tak se medúza pokoušela dostat na svobodu. Opatrně vyklopil nebezpečného protivníka na zem. Ten však nejevil žádné známky agresivity.
„Tak běž,“ zlehka jí popostrčil hlavní paralyzátoru.
Medúza výhružně sykla, ale místo útoku zvolna, centimetr po centimetru ustupovala, zatímco pás rubínových oček bedlivě sledoval každý jeho pohyb.
Pohled na skomírajícího tvora, jehož další bytí závisí na brzké kořisti, mu vnukl šílený nápad. Proč oba? Zaváhal, ale pak odhodlaně uchopil podrážděnou  medúzu. Věděl, že to nebude pěkný konec. V minulosti viděl dost lidí umírat jejich přičiněním a nebyl to právě hezký pohled.
 „Nač čekáš?! Bodni!“ skoro jí prosil v obavě, že nevydrží… Stiskl silněji.

Medúza nepatrně změnila barvu a vzápětí ucítil bodnutí a ještě jedno. Ostrá bolest se mu nečekaně prudce zahryzla do dlaně a rychle postupovala. Když pominul první nával bolesti, pohlédl na indikátor kyslíku. Ručička stála na nule a jeho plíce nasávaly poslední doušky. „Měj se dobře, holka,“ zašeptal a odklopil kryt přílby. Dříve než ztratil vědomí, zahlédl svítivé ornamenty probuzeného dravce.