Ten dopis přišel v den, kdy ve městě T. pršely žáby. Bylo jich všude plno. Kvákaly v žalostném nesladěném sboru písně o ztracené naději a o své bezedné nenávisti. Chóry nebraly konce.

Podnikavější měšťané sbírali slizké tvory do zavařovacích lahví, umělohmotných, plechových a dřevěných věder a konví, do igelitových tašek i plátěných pytlů. Nosili je domů, kde je děti třídily podle druhů, barev a velikosti. Vany, umyvadla a lavory krkaly, kvákaly a kuňkaly.

Jedna ošklivá puchýřovitá ropucha velikosti fotbalového míče a barvy a vůně plesnivých rajčat se obrovskými skoky protlačila mezi modlícími se křesťany až k pozlacenému baroknímu oltáři se vzácnými píšťalami varhan, kde zůstala sedět v nábožné tichosti, upírajíc své veliké oči vzhůru k ukřižovanému tělu Krista.

Mladičký farář pro ni nechal u místního sklenáře vyhotovit pohádkové akvárium s rybníčkem a vodomilnými rostlinami a nechal jej umístit přímo v srdci nádherného oltáře. Ještě téhož večera však za nevysvětlitelných okolností skonal, když si dle svého zvyku nacvičoval na latríně řeč na nedělní kázání.

Našla jej až jedna z jeptišek těsně před večerní mší, právě když se chystala vyměnit vodu v teráriu. Ve dveřích latríny leknutím zaklela a upustila vědro se špinavou a páchnoucí vodou, která se rozlila po dřevěné podlaze. Jeptiška si do ní klekla a se smrtelně vytřeštěnýma očima a žabincem v sepnutých rukou se jala odříkat otčenáš. Knězovo tělo mezitím stačilo řádně vychladnout a ztuhnout. Jednu paži měl zdviženou a nataženým ukazováčkem mířil k veliké vlhké pavučině visící u stropu. Spodky měl stažené ke kotníkům a podle výrazu ve tváři s křečovitě zavřenýma očima a dokořán otevřenými ústy nebylo možné rozpoznat, zdali se v inkriminovanou chvíli právě nad něčím rozhorlil nebo jen úpěnlivě a marně tlačil. Jedno však bylo jasné. Ať tomu bylo jakkoli, nic už ze sebe nevypravil.

S pomocí kostelníka omyla jeptiška nehybné tělo a oblékla je do kutany. Společně připravili zdobená nosítka a posadili mrtvého kněze na plechové vědro, obrácené dnem vzhůru a přikryté svátečním ubrusem s mistrovsky vyšívanými náboženskými motivy. Kolem položili květiny, které mezitím lidé začali nosit jako obětiny veliké žábě. Rozezlenou ropuchu se zlým a výhružným pohledem prozatím uchlácholili strašidelně obrovským a chlupatým pavoukem, kterého objevili v pavučině u stropu latríny.

Jeptiška poslala pro bývalého faráře, poustevníka, který před dvěma lety, kdy několik dní a nocí ve vytrvalém lijavci nepřetržitě pršely lidské prsty, utekl do nedalekého lesa, kde od té doby žil o vápenaté vodě, hmyzu a netopýřím mase v jedné krasové jeskyni.

V době obvyklých večerních modliteb se tedy sloužila mše zádušní. Za dunění zvonů a kvákání žab kráčel městem ponurý průvod oddaných v pláštích pokrytých obojživelníky, se zarostlým, ošuntělým a kvílejícím poustevníkem nesoucím kříž v čele, homosexuálními čtyřčaty z kovářské rodiny s nosítky a vystrojeným tělem na ramenou, místní amatérskou hospodskou dechovkou a davem truchlících v rybářských holínkách v závěsu.