Dílo #35762
Autor:xamiz
Druh: Pro pobavení
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:25.01.2007 11:17
Počet návštěv:1455
Počet názorů:7
Hodnocení:7 7

Dovolená

Miluju letní dovolenou. Mám rád teplo a moře. Od švagra jsem onehdy dostal k narozeninám dárek v podobě předplaceného kurzu potápění. Nikdy jsem k tomuto sportu příliš netíhnul, ale protože nesnáším výšky, a paradoxně naopak - hloubky mi nevadí, přijmul jsem s radostí tento dar. Absolvoval jsem úspěšně všechny předepsané hodiny a dostal do ruky potápěčský certifikát, což považuji samozřejmě za jeden z mých největších životních sukcesů hned za svým prvním místem v soutěži ve skládání rubikovy kostky, která se ovšem konala zhruba před dvaadvaceti lety. Další milník v mém životě mám s velkou pompou za sebou a mohu se vrhnout do hloubek s tím, že mohu poznávat dosud nepoznané.

S vědomím, že se pro mne otevřela další dimenze světa jsme naplánovali vyrazit si na letní dovolenou k moři do Chorvatska a v rámci příprav jsme také neopomněli dojít se švagrem do lékárny, s tím, že jsme po tamní magistře požadovali lubrikační gel, naprosto nutný k pomazání pod neopren, nejen, aby hezky klouzal na tělo, ale i perfektně těsnil. Zamysleli jsme se na chvíli - kolik vlastně potřebujeme tohoto přípravku a nahlas jsme došli k závěru: "Jedeme na čtrnáct dní, dejte nám dvakrát půl kila!". Dívčina nato okamžitě extrémně zrudla a s hlasitým "Buhehehe-aaaa" odběhla válet se smíchy do zákulisí. Zprvu jsme nechápali, co se děje, přemítali jsme o tom, co způsobilo nebývalé veselí okolostojících a obsluhujících, až nám to nakonec došlo! S útrpným výrazem, s naprosto odevzdanou pokorou jsme nakonec nakoupili to, co jsme potřebovali a rychle, opakuji rychle - skoro až úprkem jsme opustili prostory, kde jsme se před všemi naprosto odhalili. Teď všichni vědí, že jsme potápěči!

Konečně jsme se dočkali. Nastal ten slavný den a mohli jsme vyrazit na onu slavnou pouť ve dvou autech směrem k jihu. Cesta byla úžasná, děti byly extrémně neklidné, ale ke konci cesty už pouze takřka nehlasně vzlykaly, protože si během noci vyřvaly hlasivky. Manželka na mě nemluvila, protože jsem okolo třetí hodiny ráno opravdu nahlas vybouchl a zařval něco o tom, aby ty parchanti konečně drželi zobáky. Ještěže máme autorádio! Ve druhém voze to vypadalo obdobně, protože jsme v noci dvě hodiny tápali v centru Lublaně. Některá místa jsme viděli až šestkrát. Dle mé sestry byl viníkem tohoto bloudění řidič jejich vozu, což jsem jí s povděkem kvitoval.

Ráno se na místě vypotácelo z aut osm bledých stínů a jali jsme se hledat před cestou nezajištěné ubytování, protože jsme nechtěli dovolenou pouze staticky konzumovat, ale pořádně si jí užít. Po pěti hodinách hledání, dohadování se o ceně, smlouvání a následného odevzdaného trpění jsme se ubytovali v tom pravděpodobně nejdražším apartmánu ve městě, ovšem jehož poměr ceny a výkonu nebyl zrovna nakloněn naším směrem. No - nevadí, přece bychom si tím nekazili celou dovolenou! Děti už řvaly hlady a po obstarání nejdůležitějších úkonů a následném uložení dětí do postýlek za účelem spravedlivého spánku, jsme se jali konečně oslavit příjezd a poděkování bohům, že jsme opět po pár letech mohli spatřit moře. Obstarali jsme si nejnutnější, to jest místní víno neznámého původu, ke kterému nám byla obchodníkem vnucena lahvička rakije, za kterou jsme ovšem nakonec zaplatili dvojnásobek její skutečné ceny. Ani toto nás ovšem nemohlo odradit.

Večírek byl bujarý a veselý. Všichni jsme měli opravdovou radost, že jsme ve zdraví dojeli a nemusíme spát na lavičkách v parku. Má sestra měla nejvíc rozumu a odešla do hajan jako první. Byla to ovšem její škoda, protože na nás neustále chodila s tím, abychom se alespoň trochu ztišili. Zřejmě se jí nakonec podařilo usnout, protože jsem jí od jisté chvíle přestával vídat ječet ve dveřích. Ovšem její největší chyba byla v tom, že vstávala jako první. Dveře v kuchyni byly z pantů a pod nimi leželo mé nehybné tělo. Jak mi bylo později sděleno manželkou, odmítal jsem odejít spát a ukládal jsem se okamžitě na místě, neměl jsem se však čím přikrýt, a dveře se na mně zřejmě tak vyzývavě a pohodlně šklebily, že jsem neodolal pokušení a zvolil je dobrovolně jako svou přikrývku. Po sestřině ověření mých základních životních funkcí se jala prohledávat místnost s tím, že hodlala nalézt také svého manžela, což se jí nakonec podařilo. Ve skříňce pod dřezem, svázaný do kozlíku textilní páskou Sport s extrémně lepivým rubem spokojeně podřimoval můj švagr. Co bylo dál, o tom se snad raději nebudu rozšiřovat. Tyto chvíle byly naplněny poměrně extrémně intimními chvílemi, z nichž za zmínku stojí jen ten výsledek, že švagr měl na původně ochlupeném hrudníku a břiše depilované proužky. Během dne se nám podařilo dostatečně uklidnit rozjitřenou dvourodinnou atmosféru. Dokonce se manželce podařilo dětem vysvětlit, proč mám tak ošklivě sedřenou ruku a nohu. Neprozradila na mě pravdu a neřekla jim, že jsem se tajně pokoušel uniknout ven po hromosvodu, ale takticky jim vyprávěla o tom, jak jsem se v noci pral s medvědem, za což jsem si od dítek zasloužil nejeden obdivný pohled. Toto mělo i velice výchovnou stránku věci, protože se od té doby bály nočního medvěda mořského a chodily spát celou dobu extrémně brzo.

Z potápění nebylo samozřejmě první den nic, protože jsme až do večera vyhekávali zbytkový alkohol. Dětem však bylo hej. Radostně výskaly, čímž nám způsobovaly neskutečná muka. Nám všem! Nikdo z dospělých nebyl ušetřen ranní nevolnosti, to musím zdůraznit na svou obhajobu.

Večer jsme si mohli vydechnout, protože jsme přežili. Přežili jsme první den, a proto přežijeme už všechno. Byli jsme však bláhoví. Ještě jsme ten večer nevěděli o mračnech komárů, která nás následně té noci zmučila do naprosté nepříčetnosti. Prožili jsme noc hrůzy a kdo usnul alespoň na chvilku, byl okamžitě vzbuzen tím, jenž máchal okolo sebe vztekle rukama a snažil se tu krvelačnou bestii rozdrtit.

Už druhé ráno jsme řešili ten problém, že se děti ráno vzbudí a dožadují se jídla, pití a jiných pozorností. Byly poštípané úplně stejně jako my, ale ve spánku, takže se vyspalé dvě hodiny snažily vytrhnout své rodiče z bídného spánku, což se jim nakonec podařilo. Z potápění ten den nebylo nic, protože jsme se báli, že pod hladinou usneme a dojde nám vzduch. Připravili jsme se během dne na noc. Nakoupili jsme všechny možné zabíječe komárů a zasadili do zásuvek už odpoledne, aby všechny případné vetřelce odradili už z dálky, což se nám pravděpodobně povedlo, protože jsme se konečně po třech probdělých nocích vyspali.

Netušili jsme ovšem, že následující den je tím posledním celým dnem, který strávíme u moře. Protože byly po noční bouřce, o které jsme naprosto nevěděli, vlny opravdu obrovské, z potápění ten den pro změnu nebylo nic, ovšem na písečné pláži jsme si opravdu užili vesele. Na místě, kde jsme se usídlili bylo široko daleko prázdno. Zpočátku jsme se divili, proč je pláž, která byla minulé dny k prasknutí naprosto prázdná a většina lidí se krčí, nahromadění jako sardinky v odlehlých koutech u skal. Pak jsme si to uvědomili. Ne že bychom si toho ráno nevšimli, ale štípance na našich tělech zřejmě pod vlivem přípravku proti komárům ošklivě napuchly a zčervenaly. Pokládali jsme to za osobní tragédii, ale že by to mohlo vadit i někomu jinému, to nás nenapadlo. Byli jsme jako skupinka výletníků z leprosária. Osm malomocných postav zaplavilo pláž a nikdo se k nám na deset kroků neodvážil. Marně jsme děti utěšovali, protože jim cizí maminky zakazovaly hrát si s jejich dětmi. Okamžitě je vždy odvlekly, aby je omyly desinfekcí.

Poslední noc na dovolené byla ve znamení dvou opravdu ošklivých záchvatů laryngitidy našich starších dětí, na což jsme reagovali tak, že jsme se sbalili a odjeli domů. Nejdražší ubytování na světě bylo znásobeno tím, že jsme odjeli o deset dní dřív, cesta domů byla ještě větším peklem, než cesta z domova, protože nemocné děti byly ještě hlučnější než zdravé. Protože jsme vyjeli bez plánu, dostali jsme se do nekonečné odpolední zácpy ve Vídni. Slunce do nás pralo a my jsme věděli, že auto bez klimatizace nemá v naší rodině budoucnost. Nakonec jsme přežili. Děkovali jsme přírodě za to, že můžeme strávit doma týden klidu, abychom se vzpamatovali z naší památné cesty za sluncem a potápěním. Navíc nám doma zbyla ještě půlkilovka lubrikačního gelu.

Názory čtenářů
25.01.2007 11:47
fungus2
O))To byla tedy dovolená!
26.01.2007 09:10
Haber
áno, prežil som niekoľko podobných
tiež v Chorvátsku, takže
si ma vrátil o pár rokov
späť a do spomienok, z ktorých
sú už dnes v našej rodine legendy
***
26.01.2007 09:27
Aglája
Ano znám, viz mé dílko "Dovolená aneb Přece nemůže být chvíli klid"... :O))) Po dovolené potřebuje člověk dovolenou, aby si od té dovolené trochu odpočinul:o)))
26.01.2007 11:34
PaJaS
;-))
27.01.2007 12:15
psavec
Za ten lubrikační gel*****
27.02.2008 21:01
engelmar
psavec napsal(a):
Za ten lubrikační gel*****
Stejně tak

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)