Je dáno těm, kdo ohněm zaplanou

že vzbudí zem do noci spoutanou

a pak se v prachu roztříští

pro tento pád a také pro příští

sen chci ti dát...

     Osada na rozhraní siancijské pouště a větrného podhůří nebyla bohatá. Dzerham, majitel místního hostince, považoval za velké štěstí, když se u něj na noc zastavili poutníci. Ani to  nebývali lidé zámožní, ti by zamířili do panského domu. Jeho majitelka by je ve své samotě ráda přijala a pohostila - ať už panstvo vznešené rodem, či jen kupce se zajímavým zbožím. Na hostinského tedy zbývali obchodníci nižšího řádu, tu a tam nějaký posel, cestující řemeslník... Jinak musel vzít zavděk skromným výdělkem z večerního posezení místních nájemců pastvin a čeledi z domu.

     Toho večera však mohl být spokojen, ubytovali se u něj hned dva lidé v dobrých cestovních šatech. Pán vypadal jako učený člověk; vlastně i paní, pokud lze u ženy něco takového předpokládat. Přestože museli dlouho putovat venkovem, byla z nich stále cítit vůně měst v zátokách moří, vznešených domů se sloupovím, plných svitků a tabulek, domů, v jejichž zahradách, protkaných kanálky se svěží vodou, se vedou tajemné disputace o hvězdách... Zkrátka světa, o němž majitel bídné hospody a jeho věrní hosté jen občas slýchali od potulných tovaryšů a poslů...

     To se vždy sešli v nízké hliněné síňce, plné stolic a stolků, snad všichni chlapi z okolí; i mnohé ženy zaskočily pod různými záminkami, aby mohly naslouchat - a tím více se utržilo. Tovaryši a poslové vyprávěli rádi; opojeni svou důležitostí plnili dychtivé venkovánky úžasem a dávali si platit pití. Od těchto nových, asi vznešenějších hostů by však byla troufalost čekat něco podobného, nebo je dokonce obtěžovat svou zvědavostí! Přesto se v hostinci sešlo více lidí než obvykle, ale spokojili se s dohady, jakýmsi společným sněním. Dokonce mluvili nápadně tiše, aby ty nahoře, v pokojíku, nerušili.

    "Přišli asi před hodinou," odpovídal hostinský na dotazy. "Pán je jistě učenec, těch roztodivných věcí, co má s sebou! …a říkal, že jsou křehké. Paní bude opravdu jeho sestra - ne, nejsou to prchající milenci - jsou si nápadně podobní. A pomyslete, vůbec se nechovají povýšeně! Ne, opravdu, jsou moc milí a štědří… I když zas nebudou velcí boháči: koně mají dobré, ale vůz skromný."

     Zábava v hostinské místnosti prostě plynula, jak nejlépe mohla, když tu hostinský Dzerham ucítil na nadloktí ruku své ženy. Právě vyšla z malé zakouřené kuchyňky vzadu. Otočil se k ní, a když uviděl její oči, přeběhl mu po zádech mrazivý dotek  zlého tušení. Na nic se neptal, rychle předal obsluhu v síni podomkovi, a s omluvou, že ho oni vzácní hosté potřebují, se nechal zavést dozadu. Opravdu si myslel, že se tušená pohroma nějak týká jich… Ale pak uviděl na lavici v kuchyni schoulenou postavu  s rozcuchanými vlasy a srdce mu pokleslo.                  

     Jeho mladší sestra Mitja se  přede dvěma lety šťastně vyvdala z domu. Vzala si jednoho

z nájemců pastvin, dobrého člověka, který se ani nesháněl po těžce posbíraném věnu, hrdě si vědom, že ženu uživí. Teď byl právě se stádem v kopcích, to už patřilo k jeho údělu a Mitja si uměla poradit v domě sama.  Alespoň se tak dodnes zdálo...

      Co se mohlo stát? vířilo Dzerhamovi hlavou, když bral sestru kolem ramen a zvedl její chvějící se, uslzenou tvář. Oči měla plné upřímného děsu. Dříve, než se mohl na cokoli zeptat, vyhrkla: "Kchesi...!" A Dzerhamovo zlé tušení začalo nabývat určitější podoby…

     Kchesi byl správcem panského statku a mnohé se šeptalo o jeho hrubé zálibě v ženách. Ba vědělo se, že děvčata z čeledi musí leccos snést… Stížnosti by byly marné. Kchesi,  nejmilejší služebník zemřelého pána, byl pro paní statku nedotknutelný. Ničemu zlému o něm nevěřila, ač bylo známo, že k jeho zásluhám za pánova života patřilo shánět mu milenky... Stárnoucí paní žila jen pro vzpomínky, přibarvené a zjasněné steskem - a Kchesiho moc v kraji byla  bez hrází.

     "Kchesi..." chrlila ze sebe Mitja trhaně. ''Dlužil nám tebovou mouku za pomoc při sklizni. Už týden to odkládal, prý než se všechno spočítá… Teď vím, že čekal, až můj muž odejde do hor. Dneska najednou vzkázal, že si můžu přijít a když jsme byli v sýpce, poslal pacholka pryč. Prý pro plášť... ne, ten chlap věděl, že se nemá vracet!"

      Mitja zavzlykala. "Napřed sliboval, že dá víc mouky, když... Pak hrozil, že nás pomluví

u paní… Strčil mě na hromadu tebové kůry. Prosila jsem ho, ale zbytečně... Jak si to mohl dovolit, nejsem nevolnice ze statku, ale svobodná žena! A pak... jsem zahlédla nůž na řezání kůry, ležel tam. Vzala jsem ho, chtěla jsem mu pohrozit, že se bodnu, jestli..! Ale nestačila jsem …nic říct. On si nevšiml toho nože, neviděl ho, slepý dědek! Vrhnul se na mě a naleh´ přímo na něj...!"

     Mitja se otřásala v pláči, oči dvě propasti hrůzy... "Zabila jsem ho," naříkala, "zničila jsem sebe i muže! Tohle nám paní neodpustí..! "

     "Tiše," šeptal Dzerham, zděšený, bezradný, a tiskl Mitje ramena.

     "Jste si jista, že je mrtev?" ozval se náhle kdesi nad nimi klidný hlas. Jak se Dzerham i jeho žena skláněli nad Mitjou, nevšimli si, že hosté sešli z patra po zadních schůdcích... Teď stáli ve dveřích kuchyně a vážně shlíželi na krčící se provinilou rodinku.

     Dzerhamovi  se na okamžik zastavilo srdce. Ti dva cizinci, vzděláním náležející do světa vznešených a mocných,  vědí o činu jeho sestry. Všechno slyšeli! Strašlivá úzkost a bezmoc stiskla Dzerhamovi hrdlo a ochromila tělo. Cizí paní to  pochopila.

      "Nebojte se nás," řekla rychle, "jsme lékaři." Byla drobná a útlá, a její bystrá tvář vyzařovala porozumění bez mezí.

     "Třebas je ten Kchesi pouze zraněn," promluvil cizí muž k Mitje. "Možná ani ne těžce, strach rozšiřuje oči…" 

      "A kdyby těžce," dodala žena, " snad přece něco zmůžem…"

      "Musím toho člověka vidět, " rozhodl cizí lékař. "Mám hledat cestu sám..?"

     Teď se obracel na hostinského a Dzerham se mu konečně odvážil podívat do tváře... V očích, stejně jako v hlase cizince sídlila tichá, ale nezlomná autorita, vžitá tomu, kdo okusil ničím neředěnou moc nad lidmi. Ale nad ní převažovaly moudrost a důstojná pokora toho, kdo se moci dobrovolně vzdal… Dzerhamovu duši naplnila náhlá důvěra.

     Vedl cizince, pána i paní, zadní stezkou ke statku… Byla modrá pouštní tma probitá třpytnými klíny hvězd, písmem, jež lidé z pustin neuměli číst, ale věřili v moudrost jeho slov. A vlídnost... .     

     "Buďte při nás této noci!" prosil Dzerham hvězdy. 

     Došli k usedlosti… Úzká branka, kterou utekla Mitja, zůstala pootevřená.  Dvůr za ní byl prázdný, jen  z čeledníku doléhaly hlasy. Proklouzli vysokými veřejemi sýpky. Na kamenném výčnělku při dveřích stála lucerna, Dzerham ji opatrně vzal a pokročil dál...              

       V koutě, na hromadě tebové kůry, leželo cosi jako pokroucená loutka démona, jaká se nosívá při svátku Astamizu. Kchesi nevynikal mládím ani krásou, když byl zdráv, ale teď byla jeho tvář strašidelně stažená a špinavě bílá hedvábná košile na hrudi prosáklá krví. Na rtech měl růžovou pěnu… Ale jeho tep, třebaže slabý, ještě neutichl.

     "Snad ho zachráníme," řekl lékař, když se nad ním sklonil.

     "Mohu nějak pomoci?" zašeptal Dzerham.

     "Ano." Lékařova sestra ukázala na poloprázdný vak na tebovou mouku, který tu zapomněla Mitja. 

    "Všechnu kůru, co je od krve, dovnitř," radila, "nůž také -a navrch trochu mouky. Ať to tu nevypadá jako na bojišti!"                                             

   Sama pomohla bratrovi svléknout Kchesiho z košile. Rána vypadala zle, Dzerhamem, který zvedl hlavu od práce, to otřáslo.

     "Je už jen jediná možnost," řekl lékař tiše a jeho sestra přisvědčila. Oba se otočili k hostinskému, který pod jejich upřenými pohledy zapomněl dýchat. Lékař, klečící nad raněným, napřímil šíji.

     "Co teď uvidíte, nesmíte nikomu říci," pronesl a spodní proud jeho hlasu byl ve zvuk proměněná moc.

     "Slibuji," vydechl Dzerham stísněně.

     Panovačný třpyt v lékařových očích zakryl měkký stín. Dokonce se matně usmál na vylekaného hostinského. Pak rozevřel svůj kabátec a cosi vyňal zpod košile, svíral to v pěsti…

     Dzerham by vykřikl, ale ústa mu zahltil suchý závan posvátné hrůzy. Neboť mezi lékařovými prsty náhle  vytryskl proud světla... Ve tváři měl cizinec podivnou směs soustředění a odevzdání. Světlo bylo bělostné a zelenavé, nádherný hebký přísvit… Jako by do stěn sýpky na volání lidské tísně sestoupila hvězda. Ale její přítomnost nekonejšila, nýbrž zneklidňovala… Světlo zaplavilo Kchesiho hruď, chvíli setrvalo a ustoupilo, zmizelo v lékařově dlani. Dzerham si teprve teď uvědomil, že se třese po celém těle.

     Trochu ho zahřál kratičký, ale zářivý úsměv, který mu věnovala lékařova sestra. Pak se obrátila k bratrovi, který se na ni díval, jako by čekal posouzení svého díla... Soustředěně prozkoumala Kchesiho dech a tep a potom přikývla. Prohodili spolu pár cizích, melodických slov, při jejich uklidňujícím zvuku se Dzerham konečně vzpamatoval a zvídavě se podíval na raněného správce. A div, že nemuseli křísit jeho samotného...

        O hodinu později Kchesi spočíval na lůžku, obklopen zvědavými sluhy a lidmi ze statku.

      "Měl byste být vděčný Mitje, " říkal lékař káravě, "že po tom, co jste na ni strojil, vám ještě běžela do hostince pro pomoc. Kdyby mne za vámi neposlala, nic by vás nezachránilo." 

      "Ale mně se opravdu zdálo," zasténal Kchesi zmateně, "že mne bodla..."

       "To věřím," vzdychla shovívavě lékařova sestra, "že vás bodlo v hrudi. A ještě vás bodnout může, nepřiznáte-li svému věku patřičnou důstojnost a zdrženlivost..."

     "Ale podruhé už to může být naposledy," dodal vážně lékař. Kchesi zdrceně a užasle zabloudil očima kolem.

      "Ale co košile?" namítl plaše.

      "Tu jsme vám museli rozetnout sami," vysvětloval lékař, "abychom se dostali  k srdci. Nebyl čas vám ji svlékat, byl jste celý v křeči."

     "A krev?" špitl Kchesi.

     "Ta se vám spustila z nosu, " tvrdila lékařova sestra bez uzardění. "No podívejte se sám, vidíte snad na sobě nějakou ránu?"

      Ochotné ruce nadzdvihly Kchesiho, aby mohl pohlédnout na svou obnaženou hruď. Čeleď se upřímně zasmála jeho zmatku, jen Dzerhama opět zamrazilo, když viděl čistou kůži na místě, kde ještě před hodinou zela strašlivá trhlina... Zvedl oči, oba cizí sourozenci se dívali na něj. Lékařův pohled byl stále trochu vladařský, Dzerham si nebyl jist, zda mu přijetím tak zázračného daru nevydal něco ze své duše. Ale úsměv paní ho znovu upokojil, lehký, smělý, maličko šibalský a spiklenecký. Nevěřil, že by z tak čistého zřídla mohlo vycházet cokoli nedobrého…

     Příští hodiny mu daly za pravdu. Dojatý Kchesi obdaroval užaslou, ale moudře mlčící Mitju hned dvěma dalšími pytlíky mouky. Spokojená a štědrá byla i paní statku, odměnila se cizincům, a ti se v hostinci rozdělili s místními, kteří zas zahrnuli dárky je. Srdce všech jim byla nakloněna, po lékařově výstraze lidé doufali, že starý Kchesi už dá mladým ženám pokoj. A to znamenalo pro vesnici velkou úlevu.

      Dzerham se díval na ty dva, jak sedí v hostinské síni uprostřed nových přátel, tajemné bytosti ze vzdáleného světa, nedosažitelného jak říše hvězd. Přitom tak blízcí, nepovýšení, přátelští k obyčejným venkovanům. Mladá žena  k velkému potěšení všech sypala kolem sebe  příběhy z dalekých míst, z bezedných obzorů, které jim otevřela, kdykoli zvedla víčka. Její bratr tu a tam něco poznamenal jasným, pevným hlasem.

       Dzerham se sklonil nad stolem, když pokládal mísu ovoce a oči obou mužů se opět setkaly. Ty cizincovy už nespoutávaly mocí. Usmívaly se, trochu posměšně, ne však nad lidmi kolem, spíše samy nad sebou... Byl v nich odlesk dávno spálené slávy a hlubiny světlem vykoupených temnot,  nezkrotné sny, zrozené bez iluzí... Pod tím vším pak přísvit staré bolesti tvora obávaného a odmítaného, stopa přetrvávající úzkosti, s níž se dosud blížil ke každé lidské  bytosti... Světlo čímsi nebezpečné a přeci dobré, jak záře zbloudilé hvězdy, jejíž mocí vládl ...

       A Dzerham pocítil, že mu střípek své duše odevzdá docela rád.