Rudolfínský rok

Jediné

             proč si zlata vážit

                                             je stáří

Den hyne - dál se budou snažit hvězdáři

proměnit v hmotnou pravdu ryzí

zdání, co protnou čas a zmizí

navěky zmizí - či se v ohni vypaří

Vylétnem ze tmy a světlo nás opojí

jsme jeho dětmi, obětmi, či obojí..?

Sny jsou jak slunce, jako víry

blížit se k nim je hazard čirý

a ve vesmíru nic na ničem nestojí

Tak málo stihnem, ranění a pomalí

jestli se výhni vyhnem, dnes jsme vyhráli

Bude se říkat: bloudí v mrazu

proroci, kteří věstí zkázu

Kdo svede změřit dráhu vlastní bezmoci?

Já dál chci věřit vám, hvězdní poutníci

i když důvěrou neplýtvám

zrádnou světlicí

Někde mám smítka nadějí

v nejmoudřejší řád

ještě mám - a můžu dát

Já vím, kdo se navrátí, bývá brzy stár

k sluncím svým poutem připjatí -

zahubí nás žár

v dým, v prach se obrátí,

kdo směr neovlád´

tam, kde splývá let a pád!

Dívám se noci do dna - a strach vytěká

a na chvíli jsem svobodná a bezvěká

a všechno splyne, i my splynem

v jediné s temným mešním vínem

co z hvězdné číše

                             stále

                                      tiše

                                             přetéká...