Klára se naštvaně dívala na Kamila, který už poněkolikáté dlaně zasouval do všech kapes, přičemž se začal tvářit provinile.
„Asi jsme zapomněli klíčky v bytě,“ pronesl po chvíli.
„Chtěl jsi snad říct, že jsi je ty zapomněl!“ vyhrkla Klára.
„Já myslel, že jsi je vzala.“
„To mám pořád na všechno myslet já!?“
„To tedy, aby…“
„Abys pro ně rychle došel!“ řekla ostře Klára.
Kamil zamžikal očima a hned se rozeběhl ke schodům, které vedly ke vchodu do domu. V domě mezitím nastalo pozdvižení díky paní Málkové, která se nacházela v zaseknutém výtahu. Svým křikem vyburcovala všechny přítomné nájemníky. Přitom neopomněla opakovaně zdůraznit, že za to může právě on, když výtahem stěhoval skříň. A tak si Kamil vyslechl své.
„Co jsi tam takovou dobu dělal?“ zeptala se ho naštvaně Klára, když se vrátil před dům.
„Hledal ty klíče. A ta kráva Málková uvázla ve výtahu a řve jako protržená a svádí všechno na mne. Všichni na mne blbě čuměli!“ řekl Kamil.
„Tak si jí měl nechat řvát a je čumět. A teď vodemkni to auto!“
Zanedlouho oba ze zadu do auta strkali skříň. Ta se však zpříčila a nešlo s ní pohnout. Kamil tušící poznámky o neschopnosti rychle šel do podřepu ve snaze skříň nadzvednout. Přitom se náhle ozvalo rupnutí, načež Kamil zůstal zkoprnělý ve dřepu.
„To je tedy hezky,“ pronesla Klára.
„Já ti říkal, že jsou mi ty kalhoty těsný!“ vyhrkl Kamil, když vstával a prst si poté vsunul do velké díry v rozkroku kalhot.
„Tak si tam ještě šťourej. Vypadá to dost blbě!“
„Voni asi všichni zrovna koukaj na mne.“
„Ruply ti teda hezky. Nechceš si doběhnout pro jiný?“
„To teda jo!“ vyhrkl a už byl nakročen ke vchodu. Ale pak si vzpomněl na to, co se děje v domě, a tak jen naštvaně mávnul rukou.
 Zanedlouho zdárně skříň naložili a vyjeli. Kamil se za volantem tvářil zachmuřeně, Klára naštvaně.
„To je taky nápad někam jet, když je všude sníh. A ještě bude padat. Podívej na voblohu za náma, něco se žene!“ řekl Kamil.
„Za chvíli jsme u babičky. Hlásili jen časté přeháňky,“ pronesla Klára.
 Netrvalo to dlouho a přehnala se prudká sněhová přeháňka, při které vznikla na krátký čas bílá tma. A protože díky skříni nešly autu zavřít zadní dveře, tak uvnitř vozidla byla náhle velká vrstva sněhu.
„Do prkvančic! Já si připadám, jako sněhulák!“ vyhrkl Kamil.
„Kdybychom vyjeli dřív, tak nás to nepotkalo! A teď si najednou začal jet rychle.“
„Jedu rychle, aby nás zase nechytla další metelice!“
Vzápětí vjeli do zatáčky, v níž se automobil dostal do smyku, načež se ocitli na okraj silnice, kde zůstali stát. „Ježišmarja! Skříň!“ vykřikla Klára, když spatřila, jak ona opouští zadní část auta. Oba co nejrychleji vystoupili, přičemž ve stejný okamžik skříň dopadla na začátek zasněženého svahu.
„Tak jí chyť!“ křičela Klára.
„Si k ní blíž!“ vyhrkl Kamil, načež ona na skříň skočila a vzápětí se na ní vrhl i on. O chvíli později za dvojitého křiku sjížděli svah a jejich jízda skončila nárazem do malého dřevěného plotu, který se zhroutil.
„Tak vás tady Klárko, a Kamilku vítám. Přišli jste akorát na oběd,“ řekla jim stará žena, která stála před domkem.

KONEC